ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.864.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 864/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. července 2008 o dovolání obviněného J. S. a obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 23 To 631/2007-384, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 243/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 23 To 631/2007-384, byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta odvolání obou obviněných proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2006, č. j. 6 T 243/2005-326. Tímto rozsudkem byl obviněný J. S. v bodě 1) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za trestnou činnost pod body 1) a 3) a sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle §198 odst. 1 písm. a) tr. zák., pro které byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2005, č. j. 5 T 117/2004-58, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2005, č. j. 23 To 429/2005-115, byl odsouzen podle §174 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2005, č. j. 5 T 117/2004-58, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2005, č. j. 23 To 429/2005-115, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin pod bodem 4) byl obviněnému podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Obviněná M. S. byla v bodě 2) výroku rozsudku uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle §174 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Dovolání obviněný J. S. opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že u trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Podle názoru obviněného neexistují důkazy, které by jasně a nezpochybnitelně vyvracely pravdivost obsahu jeho výpovědi, tj. že skutek se stal, tedy že mu a jeho manželce D. H. vyhrožovala. Je přesvědčen, že na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nelze postavit právní závěr o spáchání trestného činu křivého obvinění. Jak dodal, pouze na základě konstatování soudu, že „skutkový děj napadení odsouzeného se neudál“, nelze vyvozovat závěr, že obviněný byl veden úmyslem stíhat nevinného, a proto podal lživé obvinění. Má za to, že ani doplňující důkazy o špatných sousedských vztazích, či nesourodá svědectví manželů H. a svědkyně Z. nejsou takovým dostatečným komplexním řetězcem důkazů, že by mohly vést k závěru, že obviněný spáchal trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01). Podle obviněného se soud prvního stupně v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonil k výpovědi manželů H. a paní Z., přestože tyto měly stejnou vypovídající hodnotu jako jeho výpověď a výpověď M. S. K trestnému činu pomluvy podle §206 tr. zák. obviněný uvedl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, zda jeho jednání bylo skutečně způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost osoby paní H. Na podkladě skutkových zjištění je sice nesporné, že některé z užitých výrazů jsou hanlivé, nicméně nelze zjistit, jak soud dospěl k závěru, že by byly též nepravdivé. Aby mohl být údaj ve smyslu §206 odst. 1 tr. zák. označen za nepravdivý, musí jít o údaj ověřitelný. Nelze za něj považovat taková tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora (srov. sp. zn. 7 Tdo 726/2004). Pakliže by bylo zjištěno, že výroky jsou nepravdivé, mohly by být podle obviněného hodnoceny toliko jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, nicméně v rovině trestně právní je vyžadována vyšší míra nebezpečnosti pro společnost, než byla v posuzované věci dosažena. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák. chybí materiální znak trestného činu. Zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je přisvojení si cizí věci. Tento znak vyžaduje, aby úmysl pachatele získat věc byl dlouhodobého charakteru a tudíž nepředstavoval toliko úmysl pachatel získat věc jen na přechodnou dobu. Obviněný brojí proti tomu, že nikterak nedeklaroval úmysl nakládat s věcmi dlouhodobě jako s věcmi vlastními. Z provedeného dokazování nelze tento požadovaný úmysl dovodit. Věci měl v držení ode 6. 6. 2005 do 15. 8. 2005, kdy je dobrovolně vydal. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod sp. zn. NS 13/2002-T 335, z čehož dovodil, že závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je nesprávný. S ohledem na skutečnosti shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event. aby podle §265m tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněného obžaloby zprostil v plném rozsahu.
Obviněná M. S. v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že jí nebyl prokázán úmysl přivodit svým jednáním trestní stíhání paní H. V tomto směru nesouhlasí s odůvodněním soudů, zejména s tím, že motivem jejího jednání měly být špatné sousedské vztahy. Neexistuje jediný důkaz, ze kterého by bylo možno její zavinění dovozovat. Závěr o vině je podle jejího názoru učiněn na základě sporných a nejednoznačných skutkových zjištění, neboť v dané věci lze vytvořit dvě různé verze průběhu děje, odvozené z výpovědí manželů H. a paní Z. na straně jedné, a její výpovědi a výpovědi J. S. na straně druhé. Za této situace měl soud rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo v její prospěch. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a současně podle téhož ustanovení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby podle §265m tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněnou obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný J. S. měl trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. dopustit tím, že:
„dne 23. 2. 2004 ve 14.45 hodin na O. s. z. v Č. B. pod spisovou značkou a dne 17. 3. 2004 ve 14.00 hodin na O. o. P. ČR B. n. V. podal, mimo jiné i po zákonném poučení podle ustanovení §174 trestního zákona, trestní oznámení pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, jež byla vedena na O. o. P. ČR B. n. V. pod č. j. a , kterého se měla dopustit D. H., , tím, že jemu i jeho bývalé manželce M. S. v době od měsíce ledna 2004 do 17. 3. 2004 vyhrožovala násilím a dne 16. 3. 2004 jej fyzicky napadla, přičemž se neprokázalo, že se skutek stal a věci byly policejním orgánem odloženy“.
K subjektivní stránce trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. nebyl podle názoru obviněného spolehlivě prokázán jeho úmysl, neboť k tomuto závěru nelze dospět na základě provedených důkazů. Je přesvědčen, že žádný důkaz pravdivost jeho výpovědi nezpochybňuje.
K tomu je třeba uvést, že přestože obviněný poukazuje na absenci subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud nemohl vzhledem k tvrzeným skutkovým námitkám (např. soudy se přiklonily k výpovědi manželů H. a paní Z.) přiznat těmto právně relevantní povahu, neboť je zřejmé, že obviněný primárně zpochybňuje skutkové závěry soudů a nesouhlasí s tím, jak důkazy hodnotily jednotlivě, tak ve svém souhrnu. Nicméně Nejvyšší soud neshledal, že by hodnocení důkazů bylo v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z provedeného dokazování vyplývá, že soužití se sousedy J. S. a M. S. je značně problematické, neboť z jejich strany dochází k neustálému vyvolávání nových a nových konfliktů. Pokud se nalézací soud přiklonil k verzi, která má svůj podklad ve výpovědi manželů H. a paní Z., nelze takovému závěru ničeho vytknout. Jejich výpovědi si nikterak neodporují, přičemž ani v průběhu řízení nebyla důvěryhodnost těchto svědků nijak zpochybněna. Manželé H. nejsou prvními sousedy, kteří byli objekty perzekuce ze strany obviněného. Konfliktní vztahy obviněný měl se všemi třemi sousedy, kteří v domě bydleli. Ostatně k této skutečnosti se paní Z. vyjadřuje u hlavního líčení na č. l. 284, kde vypověděla, že od počátku, co se přistěhovala do K. Ú., byly se S. problémy, neboť pan S. volal jejímu zaměstnavateli, jejímu muži a vymýšlel si různé báchorky. Naproti tomu pravdivost výpovědi obviněného je značně narušena jeho osobností s paranoidně perzekučními, kverulantskými, disociálními a histrionskými projevy (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Důkazní sílu svědeckých výpovědí nemůže z tohoto pohledu snížit ani výpověď M. S. Je logické, že pro vztah k obviněnému nelze očekávat, že by se její výpověď od výpovědi obviněného výrazně lišila. V tomto srovnání výpovědi manželů H. jsou podpořeny výpovědí paní Z., které není důvodu nevěřit. U přestupkové komise O. ú. K. Ú. je evidována řada přestupků obviněného. Spory v obci vyvolává neustále. V těchto souvislostech již výpovědi obviněného J. S. a M. S. nevyznívají natolik přesvědčivě, ba naopak. Značně nepřiměřeně působí pak tvrzení, že poškozená měla obviněného napadnout v době, kdy tento venčil psa (z výpovědi vyplývá, že obvinění mají dva vlčáky, kterých se poškozená bojí). Důvěryhodnost jejich výpovědí tím značně klesá a vyzdvihuje nebezpečnost jejich jednání spočívajících v neustálých útocích proti spoluobčanům. Za dané situace nemá Nejvyšší soud proti hodnocení důkazů učiněných soudy v předcházejícím řízení žádných námitek. Je zjevné, že útoky obviněného vůči sousedům (ale nejen vůči nim, jak se z trestního spisu podává) jsou zcela záměrné. Jejich cílem je znepříjemnit jim život a značně je poškodit. Obviněný neváhá použít jakýchkoliv prostředků, podávání trestních oznámení obsahující nepravdivé skutečnosti nevyjímaje. Po subjektivní stránce tedy není pochyb, že obviněný se trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. dopustil ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Jednání obviněného dosahuje vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost, neboť popsaného jednání ve skutkové větě se nedopustil poprvé (viz rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2002, č. j. 5 T 7/2002-26, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2002, č. j. 3 To 312/2002-93). Podávání trestních oznámení je jedním z prostředků, jimiž se obviněný snaží soustavně a opakovaně obtěžovat své sousedy. Je tedy zřejmé, že nález Ústavního soudu IV. ÚS 485/01 zde nelze použít, neboť závěr o vině obviněného byl spolehlivě prokázán.
Pod bodem 2) výroku rozsudku je popsán skutek kvalifikovaný jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněná M. S. dopustila tím, že:
„dne 29. 3. 2004 v 15.38 hodin na O. o. P. ČR B. n. V. podala podle §158 odst. 3 trestního řádu, mimo jiné i po zákonném poučení podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona, vysvětlení k případu vedeném pod č. j. a nepravdivě vypověděla, že paní H. dne 16. 3. 2004 fyzicky napadla J. S., a to pěstmi do zad a hrudníku, vedena snahou přivodit její trestní stíhání, přičemž nebylo prokázáno, že se skutek stal a věc byla odložena“.
Obviněná namítá, že jí nebyl prokázán úmysl přivodit svým jednáním trestní stíhání paní H. Má za to, že pro uvedený závěr neměl soud dostatek důkazů. Stejně jako u spoluobviněného J. S. jde tedy o námitku ryze skutkové povahy.
Jak bylo shora uvedeno, v dané věci je podstatné skutkové zjištění, že skutek, který se podle výpovědi obviněné měl odehrát dne 16. 3. 2004, se nestal. Jestliže obviněná uvedla, že D. H. dne 16. 3. 2004 fyzicky napadla J. S., a to pěstmi do zad a hrudníku, musela si být vědoma, že vypovídá nepravdu. Byla-li před výpovědí řádně poučena, není pochyb, že byla srozuměna s tím, že její výpověď může přivodit trestní stíhání konkrétní osoby. Její výpovědi soud neuvěřil. Jednak proto, že není podpořena žádný dalším důkazem, (a zůstává tak ve světle provedeného dokazování zcela osamocena), neboť výpovědi obviněného J. S. nemůže být zvláště s přihlédnutím k aspektům jeho osobnosti přihlíženo jako k věrohodné, jednak proto, že blízký vztah k spoluobviněnému vyvolává o její věrohodnosti značné pochybnosti. Značně nepřiměřeně působí pak tvrzení, že poškozená měla obviněného napadnout v době, kdy tento venčil psa (z výpovědi vyplývá, že obvinění mají dva vlčáky, kterých se poškozená bojí). Motiv není pro spáchání tohoto trestného činu jakkoli rozhodný, a pokud soudy v této souvislosti uvádějí, že motivem by mohly být narušené sousedské vztahy, nic to nemění na tom, že obviněná popsala děj, který se neodehrál, a mohl přivodit trestní stíhání D. H. pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Na tuto skutečnost byla v rámci poučení upozorněna. Není tedy sporu, že věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, tj. zasáhnout do objektu trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., jímž je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest. Byla taktéž přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. srozuměna s následky, které svým jednáním může způsobit. Lze dodat, že její jednání spolu s jednáním spoluobviněného J. S. dosahuje vysokého stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Lživým útokům dvou osob se jen stěží lze bránit, což nebezpečnost jejich jednání umocňuje. I po materiální stránce právní kvalifikace skutku jako trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. bezpochyby obstojí. Uvedené Nejvyšší soud uvedl toliko nad rámec, neboť je zjevné, že uvedená námitka nesouvisí s nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením.
Lze tedy konstatovat, že byť obvinění dovolání opírají o to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, podstatu shledávají v tom, že jejich výpovědi nebyly vyhodnoceny tak, jak si představovali. Uplatnili-li dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že nejsou spokojeni s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Takovéto námitky svědčí o tom, že obvinění napadají toliko skutkové zjištění. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obvinění dovolávají). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obvinění se neztotožňují s hodnocením důkazů, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání obviněné M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Stejně by postupoval i v případě, pokud by obviněný neuplatnil námitky právně relevantní (viz níže).
Ke stejnému závěru lze dospět, totiž že obviněný uplatnil námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud se domnívá, že nenaplnil zákonný znak „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že:
„v přesně nezjištěnou dobu od 8. 5. 2005 do 6. 6. 2005 v Č. B., či jinde, jako zaměstnanec stavební firmy L. P., stavební firma, tř. P., P., IČ, v postavení stavebního dozoru, převzal za účelem výkonu pracovní činnosti různé stavební nářadí a dále finanční prostředky v celkové výši 110.000,- Kč s tím, že z těchto finančních prostředků měl hradit práci subdodavatelů a stavební materiál, přičemž při ukončení dohodnuté činnosti ponechal pro svou potřebu a nevrátil nářadí, a to sekací kladivo zn. Bosch, typ GSH 11E v hodnotě 23.000,- Kč, rozbrusku zn. METABO, typ WX23-230, v hodnotě 4.000,- Kč, elektrickou pilu zn. Mountfield, typ KSE 2000, v hodnotě 3.000,- Kč, 2 ks prodlužovacího kabelu v celkové hodnotě 1.000,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 3410 v hodnotě 1.000,- Kč, přičemž ze svěřených finančních prostředků vyplatil řádně finanční částku v celkové výši 58.286,- Kč a zbytek si ponechal v rozporu s ujednáním pro svou potřebu, čímž podnikatelskému subjektu L. P., stavební firma, tř. P., P., IČ, způsobil škodu na nevráceném stavebním nářadí v celkové výši 32.000,- Kč a finančních prostředcích v celkové výši 51.714,- Kč, tedy škodu v celkové výši 83.714,- Kč“.
Obviněný s poukazem na to, že věci měl v držení pouze od 6. 6. 2005 do 15. 8. 2005 má za to, že si věci nepřisvojil v úmyslu nakládat s nimi dlouhodobě. Nic však nenasvědčuje tomu, že by obviněný hodlal si věci přivlastnit jen na krátkou dobu. Jak vyplývá z protokolu o vydání (odnětí) věci (č. l. 6 spisu sp. zn. 6 T 222/2005 Okresního soudu v Českých Budějovicích) obviněný předmětné věci vydal po poučení podle §78 odst. 1 tr. ř., tedy po poučení o povinnosti na vyzvání vydat věc důležitou pro trestní řízení a po upozornění na možnost odnětí věci, jakož i po poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty. Z uvedeného plyne, že vydat věci důležité pro trestní řízení podle §78 odst. 1 tr. ř. bylo povinností obviněného vyplývající z tohoto zákonného ustanovení, tudíž jej nelze považovat za dobrovolné vydání. V tomto kontextu je třeba pohlížet i na dobu, po kterou obviněný s přisvojenými věcmi nakládal jako by byly jeho vlastní, protože věci jím byly vydány až na výzvu orgánu činného v trestním řízení. Kromě toho úmysl přivlastnit si věci jen krátkodobě (bez ohledu na povinnost jejich vydání podle §78 odst. 1 tr. ř.) obviněný nikdy jinak neprohlásil, ani taková vůle obviněného z provedeného dokazování nevyplývá. Uvedené souvislosti tak činí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, publikované v Souboru trestního rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 13, pod T 335, na danou věc neaplikovatelným. Se zřetelem k těmto skutečnostem proto ani tato námitka obviněného nemůže obstát.
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Tímto trestným činem byl obviněný uznán vinným na podkladě skutkového zjištění spočívajícím v tom, že
„dne 18. dubna 2004 v K. Ú., ul. P., před domem č., zastavil žáka 7. B. třídy Z. š. v K. Ú. J. M., , kterému řekl, aby nezdravil tu paní, přičemž ukazoval na dům D. H., b. K. Ú., ul. P., dále řekl, že se s ní nemá bavit a uvedl nepravdivé údaje, že je cikánka, mluví cikánsky, že si hraje na R., že je kurva a že si šlapáním vydělala na barák, ve kterém bydlí, tuto informaci podal žáku základní školy, který může sdělení rozšiřovat ve svém okolí, protože s ohledem na svůj věk nemůže dostatečně posoudit svoji odpovědnost za šíření takových informací“.
Obviněný namítl, že z rozsudku nelze zjistit, zda jeho jednání bylo způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost osoby paní H. Soudu dále vytkl, že z rozsudku není zřejmé, jak dospěl k závěru, že užité hanlivé výrazy jsou současně nepravdivé. Tyto námitky Nejvyšší soud považuje z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
V konkrétní věci trestný čin pomluvy podle §206 tr. zák. úzce souvisí s trestným činem křivého obvinění podle §174 tr. zák., to proto, že chrání osobnostní práva fyzické osoby. Ustanovení §206 tr. zák. poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit občanské soužití. Objektem trestného činu křivého obvinění mimo jiné je zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest.
Nepravdivým údajem se rozumí informace, která je v rozporu se skutečností, sdělena jiné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Nejvyšší soud je toho názoru, že poškozená D. H. dala dostatečně najevo, že urážky, které obviněný šíří, nejsou pravdivé. U trestného činu křivého obvinění bylo již uvedeno, že obviněný patří mezi občany, s nímž je soužití v sousedském vztahu nesmírně obtížné. Vůči sousedům používá nepatřičné slovní výpady, neustále provokuje, přičemž používá vulgárních vymyšlených výrazů. Jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, při řešení otázky, zda jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy je nutno vždy hodnotit inkriminované výroky v jejich doslovném znění a současně přihlížet i ke kontextu, v němž jsou uváděny. Zatímco ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud posuzoval obsah dvou dopisů, na nyní projednávanou trestní věc je třeba pohlížet v širších souvislostech, a nikoliv jen v intencích, jak obviněný naznačuje. Ve své výpovědi u hlavního líčení se poškozená D. H. proti výrazům obviněného důrazně ohradila. Uvedla, že obvinění je jako sousedy častují nadávkami takřka nepřetržitě. Taktéž uvedla, že výrok obviněného uvedený v popisu skutku pod bodem 2) považuje za pomluvu, což vyjádřila slovy: „Od jednoho chlapce jsem se dozvěděla, že ho zastavil pan S. a pomlouval mě….“ V přípravném řízení se ve své výpovědi vyjádřila takto: „Rozzlobila jsem se na S., že si bude takhle vymýšlet a podala jsem na S. trestní oznámení pro křivé obvinění a křivou výpověď“ (č. l. 62). Z obsahu spisu je zjevné, že obviněný používá širokou škálu nadávek, které si vymýšlí. Soudy bylo prokázáno, že smyšlené bylo trestní oznámení na D. H. podané pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Její manžel A. H., r. s. příslušník, u hlavního líčení vypověděl, že na hranicích byl zastaven policií, protože pan S. měl uvést do protokolu, že je původem J. a že pašuje drogy. Z tohoto důvodu byl na hranicích kontrolován opakovaně. Prohlásil též, že nikdy trestán nebyl, o čem může předložit výpis z rejstříku trestů. Je tedy zjevné, že obviněný si vymýšlí různé historky nebo nadávky bez ohledu na následky, které jeho obvinění může pro konkrétní osoby mít. Žít dlouhodobě vedle takového souseda je trvale neúnosné, neboť užité výrazy, jakož i prostředky, které obviněný volí, se stupňují. Zcela zjevně jde o záměrný a systematický postup. V širším kontextu tedy není pochyb, že obviněný ke sdělení použil výrazu nepravdivého charakteru. Podle statistických údajů K. Ú. má kolem 2100 obyvatel. Údaj, který obviněný sdělil jiné osobě je způsobilý v takovém okruhu lidí značně ohrozit její vážnost u spoluobčanů, což může vést k trvalému narušení vztahů s ostatními členy daného uskupení. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). Poškozená D. H. se do K. Ú. přistěhovala, proto ztráta důvěry u ostatních spoluobčanů mohla citelně narušit další vztahy s ostatními obyvateli. Důvěru spoluobčanů si teprve získávala. Vzhledem k uvedeným okolnostem je třeba i po materiální stránce hodnotit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako mimořádně vysoký. Na tomto podkladě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák. byly beze zbytku naplněny. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Pokud je pak v dovolání poukazováno na porušení zásady „in dubio pro reo“, musí Nejvyšší soud uvést, že v předmětné trestní věci se jedná o odkaz na uvedené ustanovení zcela nepatřičný. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, mj. uvedl, že „v situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť takovým postupem by zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezování obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“. V předmětné trestní věci se soudy k takovému alibistickému kroku nesnížily, provedené důkazy hodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. své úvahy k tomuto hodnocení způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (event. §134 odst. 2 tr. ř.) ve svých rozhodnutích uvedly, a proto dovolávání se uvedené zásady obviněnými stojí nejen mimo rámec dovolacích důvodů, ale také mimo rámec aplikovatelnosti této zásady soudem prvního či druhého stupně z pohledu Ústavního soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Ohledně obviněné M. S. dospěl k závěru, že její dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann