ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.897.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 897/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání obviněné Ing. D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 12 To 205/2007-1193, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 62/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 12 To 205/2007-1193, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 1. 2007, č. j. 1 T 62/2004-1103, a to v celé jeho odsuzující části a dále ve zprošťující části ohledně skutků popsaných pod body 3 a 4 a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Z. d. O. v likvidaci a znovu bylo za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto odvolacím soudem tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl jí uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl obviněné podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2, 3 tr. ř. Ohledně skutků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod body 3/a) a 4 byla věc vrácena soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněné pak bylo zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázala na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle názoru obviněné je pochybením soudu odvolacího, že se pečlivě nezabýval rozsudkem nalézacího soudu, zejména pokud odůvodnění rozsudku neobsahuje hodnocení důkazů, ale je pouhým přepisem výslechů. Soudům vytýká, že se nezabývaly věcí komplexně, když opomenuly, že důkazní řízení ve vztahu k odsuzujícímu výroku je ve stavu obdobném stavu důkazního řízení ve vztahu k výrokům zprošťujícím. Odvolacímu soudu dále vytýká, že odsuzující výrok „řádně a komplexně neodůvodnil, nevypořádal se s námitkami obhajoby a věc nesprávně posoudil, přičemž veškeré důkazy v odsuzujícím výroku hodnotil v její neprospěch“. V souvislosti s oběma shora uvedenými důkazy poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých vyplývají závazné skutečnosti ve vztahu k respektování zásady „in dubio pro reo“, což v daném případě nebylo soudem prvního ani druhého stupně respektováno. V této souvislosti poukazuje na to, že nebyla její vina nade vší pochybnost prokázána, když nebyly od počátku respektovány základní principy (zásada in dubio pro reo). Opětovně uvádí, že předmětnou fakturu (uvedenou v odsuzujícím rozsudku) viděla poprvé až na policii, peníze Ing. S. nevyplácela. Tvrdí, že její vinu vybudoval soud na základě výpovědi pouze jediné svědkyně, aniž by se důsledně zabýval její obhajobou a výpověďmi dalších svědků. Argumentuje tím, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že to nebyla ona (obviněná), kdo vystavil falzum faktury, přičemž nebylo vyloučeno, že se jednalo o účelovou akci se záměrem ji poškodit. Poukazuje dále na to, že nebylo prokázáno, že by se měla přímo na odcizení finanční částky podílet, ale maximálně, že zanedbala své povinnosti a neprovedla řádně kontrolu a nápravu, pak by takové jednání mělo být kvalifikováno podle §255 tr. zák. a vzhledem k době, kdy k předmětné události došlo a Rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb., o amnestii, mělo být její trestní stíhání zastaveno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněné vyjádřil, poukázal na to, že dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by dovolatelka vytýkala nesoulad skutkových okolností vylíčených ve skutkové větě a zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Podstatná část námitek podle jeho mínění směřuje proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což považuje s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř. za nepřípustné. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu je třeba poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněná sama v podaném dovolání zmiňuje, že si je vědoma, že dovolací soud v rámci své rozhodovací činnosti nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů, přitom však sama své dovolání buduje pouze na tom, že se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem. Zde lze poukázat na to, že podle skutkového zjištění obviněná „dne 19.7.1996 jako likvidátorka podniku P. J. H., státní podnik „v likvidaci“ si od pokladní podniku P. L. vyžádala a převzala na úhradu auditu pro společnost S. A. a.s., se sídlem v P., částku 33 600,- Kč v hotovosti, pokladní předložila fakturu č. vystavenou společností S. A. a.s. a následně i potvrzení o předání částky – podepsaný výdajový pokladní doklad vystavený pro příjemce Ing. J. S., P., finanční částku 33 600,- Kč však jmenovanému jako zástupci společnosti S. A. a.s. nepředala, přičemž společnost S. A. a.s. audit, za jehož financování by fakturovala částku 33 600,- Kč, neprováděla a pod č. je v této společnosti evidována faktura pro jiného odběratele a na jinou částku“. Obviněná soudům vytýká, že ji uznaly vinnou pouze na základě výpovědi jedné svědkyně, že nebraly v úvahu další okolnosti plynoucí z výpovědí svědků a dalších důkazů, že nebylo přihlédnuto k tomu, že akce mohla být účelově a záměrně vedena proti ní s úmyslem ji poškodit, fakturu – která je popsána ve skutkovém zjištění – viděla poprvé až na policii, že se jednalo o falzifikát a neví jak tento vznikl, uvedené pak shrnuje v závěr, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Ze shora uvedeného je zřejmé a v tomto směru je nutno souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že veškeré tyto námitky jsou námitkami skutkovými, uplatněný dovolací důvod nenaplňující. Pokud jde o výhrady k odůvodnění rozhodnutí (zejména soudu prvního stupně), pak již shora bylo odkázáno na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že odvolací soud v rámci odůvodnění odsuzující části rozsudku na str. 6 - 9, v rámci hodnocení důkazů dospívá k závěru o vině obviněné nikoli pouze na základě výpovědi jednoho svědka (P. L.) jak v dovolání uvádí obviněná, ale tvrzení této svědkyně „že jí obviněná přinesla fakturu na částku 33 600,- Kč s tím, že se jedná o vyúčtování odměny za audit, který provedl Ing. S. a požadovala, aby jí svědkyně vyplatila uvedenou částku v hotovosti“, potvrdili i svědci JUDr. P. V. a Ing. J. B., další část jednání byla prokázána výpovědí svědka J. R. a Ing. S. Uvedené uvádí Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci obviněné, kdy z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, jaké skutečnosti a důkazy bral v úvahu, když dospěl k závěru o vině obviněné trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za právně relevantní není možno považovat ani námitku obviněné, že její jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin podle §255 tr. zák. (a následně na něj vztáhnout rozhodnutí o amnestii), neboť ani v případě této námitky obviněná nenapadá skutkové zjištění krajského soudu, ale konstruuje vlastní skutkový stav, kdy uvádí, „pokud orgány trestního řízení shledaly, že jsem i já měla odpovědnost za ztrátu částky 36.000,- Kč z titulu své funkce, tak měly vycházet z toho, že není prokázáno, že jsem se přímo na odcizení této částky podílela“.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na výhrady obviněné v souvislosti s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně a oproti rozhodnutí prvostupňového soudu je toto rozhodnutí (myšleno odvolacího soudu) plně v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. (uvedeno výše). S hodnotícími závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud také ztotožnil. Pokud jde o obviněnou několikráte zmíněné porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, ze kterého mj. vyplývá, že „v situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť takovým postupem by zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“. Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora, k uvedené situaci v předmětné trestní věci nedošlo (nestála zde proti sobě výpověď obviněné a potom jeden usvědčující důkaz jak se snaží tvrdit obviněná), neboť jednání obviněné bylo prokázáno celou řadou zmíněných důkazů, které byly hodnoceny v kontextu s dalšími důkazy v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř.
V souvislosti s charakterem námitek uplatněných obviněnou v dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter. Zmínit lze také, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Uvedený dovolací důvod, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání za nedůvodné a odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněné nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za této situace nebylo nutno věc ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se bezpředmětným rozhodování o návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann