ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1113.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1113/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci D. D., zastoupeného advokátem, proti žalované L. S., zastoupené L. S., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 161/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2006, č. j. 57 Co 122/2005-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 161/99-209, bylo zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků vypořádáno tak, že do výlučného vlastnictví žalobce byla přikázána pohledávka Č.s., a.s., z novomanželské půjčky č. …ve výši 15.411,- Kč (výrok I.); do vlastnictví žalované byl přikázán koberec vzorovaný, fialový a starorůžový o velikosti 4 x 5 m v hodnotě 1.500,- Kč (výrok II.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu 8.455,50,- Kč ve splátkách za podmínek stanovených v rozsudku (výrok III.) a bylo zastaveno řízení ohledně vypořádání žehličky E., koberce – běhounu, vzorovaného, hnědočerného o velikosti 1,5 x 15 metrů, plyšového koberce pestrobarevného o velikosti 2 x 1 metr, záclon a závěsů, bílého leskyma – celkem 4 kusů a šesti kusů utěrek (výrok IV.). Návrh žalobce na vypořádání pultového mrazáku, pračky R. m., dvou kusů stolních elektrických lamp ve tvaru petrolejky, elektrického ohřívače vody, stavebního spoření s liškou a jednoho kusu snubního prstenu soud prvního stupně zamítl (výrok V.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) s tím, že o nákladech řízení státu bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím (výrok VII.). České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníkům (výrok VIII).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2006, č. j. 57 Co 122/2005-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
V dovolání ve vztahu k vypořádání pultového mrazáku, pračky R.
a elektrických lamp žalobce zpochybňuje skutková zjištění, z nichž nalézací soudy vycházely při úvaze, zda uvedené movité věci mohou být předmětem soudního rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť oproti závěrům nalézacích soudů dospívá k závěru, že při odlišném hodnocení důkazů měly soudy tyto věci vypořádat. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný právní názor na otázku způsobilého předmětu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jím uplatněným nárokem, kdy se domáhal vyplacení částky 4.372,50,- Kč, čímž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; uvedenou vadou pak ostatně ani řízení postižené není. V žalobě ze dne 11. května 1998 sice žalobce uvedenou položku – představující polovinu vyplaceného pojistného plnění – uplatnil, nicméně v doplňujícím podání ze dne 16. března 2000 žalobce jednoznačně specifikoval předmět řízení, o němž má být rozhodováno s tím, že pokud v původním návrhu ze dne 11. května 1998 byly uvedeny
i další věci a pohledávky, které v doplňujícím návrhu uvedeny nejsou, bere ohledně nich žalobu zpět. Uvedený předmět vypořádání, na který žalobce poukazuje v dovolání, v jeho doplňujícím podání uveden není, soudy proto řízení nezatížily vadou, jestliže
o tomto předmětu nerozhodly. Tvrzená vada by nicméně mohla být relevantní pouze v případě přípustného dovolání, o které se v dané věci nejedná.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení, pokud jde o požadované vypořádání snubního prstenu, ani v této souvislosti nevymezuje otázku zásadního právního významu, neboť především namítal, že žalovaná mu tento prsten nevydala. Z rozhodnutí odvolacího soudu se však podává skutkové zjištění, které dovolatelem nebylo napadeno, že snubní prsten byl pořízen před uzavřením manželství a žalobce neprokázal držení tohoto snubního prstenu žalovanou, přičemž z tohoto zjištění dovolací soud vychází. Závěr odvolacího soudu, že tato movitá věc netvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů a že z tohoto důvodu nemůže být předmětem vypořádání je správný. Vydání prstenu z případného jiného právního důvodu brání zjištění, že žalovaná tento prsten nemá k dispozici. Požadavek na zaplacení hodnoty prstenu nemohl dovolací soud zohlednit již z toho důvodu, že se jedná o tvrzení uplatněné až v dovolání, k němuž nelze jakožto k tvrzení novému (§241a odst. 4 OSŘ) přihlížet.
Obdobně schází vymezení otázky zásadního právního významu i v té části dovolání, v níž žalobce poukazuje na skutečnost, že za trvání manželství účastníků byla uzavřena smlouva o stavebním spoření, z níž bylo plněno a žalované byla vyplacena částka, kterou spotřebovala, přičemž podle názoru odvolacího soudu tato částka ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví neexistovala a nebyla předmětem vypořádání. Nicméně ani v této části nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud učinil skutkové zjištění, z něhož dovolací soud vychází, že tato částka byla spotřebována na obživu žalobkyně a dětí. Použití finančních prostředků na účely zajištění obživy jednoho z manželů a dětí rodičů je třeba považovat za výkon běžných záležitostí týkajících se společných věcí (finančních prostředků), k nimž jeden z manželů nepotřebuje souhlas manžela druhého (§145 odst. 1 věta první ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Jestliže pak tyto finanční prostředky byly spotřebovány ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, postupoval odvolací soud správně, pokud tyto finanční prostředky součástí vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví neučinil.
Ve vztahu k vypořádání elektrického ohřívače vody odvolací soud zjistil, že tento ohřívač byl pořízen účastníky za trvání jejich manželství a byl zabudován do rodinného domu v té době ve vlastnictví matky žalované. Dospěl pak k právnímu závěru, že v takovém případě může jít toliko o samostatné vypořádání investice do cizího majetku a nikoliv o součást vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
Dovolací soud oproti tomu zastává názor vycházející z ustálené judikatury
(k tomu srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 1972, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1972, č. 42), že vznikla-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví manželů pohledávka proti jiné osobě z toho důvodu, že ze společného majetku – jako v daném případě – byly vynaloženy náklady na majetek této osoby, vypořádají se i tyto pohledávky. Přesto však posouzení této otázky nepřisoudil dovolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zásadní právní význam.
Jestliže uvedená tvrzená pohledávka účastníků za matkou žalovaného nebyla nalézacími soudy vypořádána a nebyla vypořádána ani dohodou účastníků, dopadá na ni režim společné pohledávky se stejnými podíly obou účastníků ve smyslu §149 odst. 4 ObčZ, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., přičemž k zániku pohledávky nedochází a účastníci řízení nejsou zbaveni možnosti domáhat se nároků z této pohledávky vůči matce žalované. Byť tedy odvolací soud – veden jiným právním názorem – uvedenou pohledávku nevypořádal, neprojevila se tato skutečnost negativním způsobem v poměrech žádného z účastníků, jejichž práva spojená s touto pohledávkou zůstávají i nadále zachována. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soudní řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů probíhá mezi účastníky již od roku 1998, tvrzená pohledávka představuje v mase vypořádávaného majetku pohledávku nižší hodnoty (neboť podle tvrzení samotného žalobce uvedeného v žalobě pořizovací cena elektrického ohřívače nepřekročila 10.000,- Kč) a nevypořádání uvedené pohledávky nemělo přímý vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že zrušení napadeného rozhodnutí (a též rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť i jeho právní posouzení této otázky je nesprávné) by bylo ve výrazném rozporu s procesním principem ekonomie řízení. Zrušením rozhodnutí nalézacích soudů v celém jejich rozsahu (§242 odst. 2 písm. d/ OSŘ) by byl nastolen stav právní nejistoty ohledně vypořádání i zbývajících movitých věci a pohledávek, ve vztahu k nimž je rozhodnutí odvolacího soudu v právní moci. I přes pochybení v právním posouzení pak dovolací soud s přihlédnutím k individuálním okolnostem neshledal existenci otázky zásadního právního významu, která by založila přípustnost dovolání.
Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu