ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1695.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1695/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. J., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 33/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2006, č. j. 8 Co 325/2006-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. listopadu 2005, č. j. 26 C 33/2004-363, výrokem pod bodem I. přikázal ze společného jmění manželů (dále „SJM“) účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci specifikované pod body 1 až 34 v celkové hodnotě 57.700,- Kč, výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci specifikované pod body 1 až 11 v celkové hodnotě 28.400,- Kč, výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost „uhradit dluh u C. ČR, a. s., se sídlem v P. 2, A. 23, v částce 7.756,- Kč podle Žádosti/Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 1. 1999 – bezúčelový revolvingový úvěr“, výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému povinnost „uhradit dluh u Č. s. s., a.s., R. 5, P. 1, ze dne 26. 8. 1996, v částce 785,10 Kč podle smlouvy o stavebním spoření ze dne 26. 8. 1996“, výrokem pod bodem V. uložil žalovanému povinnost „zaplatit dluh u K. b. a. s. se sídlem v P. 1, Na P. 33, čp. 969 ve výši 163,82 Kč podle smlouvy ke kreditní kartě ze dne 27. 7. 2000“, výrokem pod bodem VI. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 70.027,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem VII. přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků, výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem pod bodem IX. rozhodl, že „ČR – Okresnímu soudu v Opavě se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 8 Co 325/2006-439, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. v odstavcích I., II., III., IV. V. a VIII“, změnil jej „v další napadené části, tj. v odstavcích VI. a IX. výroku“ tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 71.538,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ a že „České republice se právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníkům nepřiznává“; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání není – oproti přesvědčení dovolatelky – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud svým rozhodnutím ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výši vypořádacího podílu, kterou je žalovaný povinen vyplatit žalobkyni, neboť oproti soudu prvního stupně, jenž žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 70.027,- Kč, činila povinnost stanovená odvolacím soudem žalovanému vůči žalobkyni 71.538,- Kč. V části rozdílu mezi uvedenými částkami je sice rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím co do výše 1.511,- Kč, ale dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu není subjektivně přípustné.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
V části měnícího rozsudku ve výši 1.511,- Kč tak není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání, neboť jí nebyla způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, když částka připadající na vypořádací podíl je rozhodnutím odvolacího soudu vyšší než částka stanovená rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve zbylé části výroku odvolacího soudu o výši vypořádacího podílu – tj. ohledně částky 70.027,- Kč – a ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
V dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž nalézací soudy vycházely při vypořádání společného jmění účastníků a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný právní názor na vypořádání společného jmění manželů, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, což ostatně dovolatelka v dovolání výslovně uvádí. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Dovolatelka ostatně pojí obsah dovolání výslovně toliko s dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ a nikoliv s otázkou nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka neprovedení žalobkyní navržených důkazů, jíž je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ,
a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení navrženého důkazu pak takovou otázkou zjevně není.
Žalobkyně dále výslovně napadla výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti nim však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu