ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1750.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1750/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. A. G., a b) MUDr. D. G., proti žalovaným: 1) doc. Ing. P. T., CSc., 2) T. S., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 37/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 22. listopadu 2005, č. j. 16 Co 473/2005-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 16 Co 473/2005-152, jako soudu odvolacího byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. června 2003, č. j. 29 C 37/2004-94, kterým bylo určeno vlastnictví ing. R. G. k pozemkům specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ke dni jeho úmrtí (dále jen „předmětné pozemky“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním opřeným o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
V dovolání žalovaní zpochybňují skutková zjištění, na nichž nalézací soudy založily svou úvahu o uzavření kupní smlouvy ze dne 31. července 1963 mezi otcem žalovaných JUDr. P. T. a otcem žalobců Ing. R. G.
a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů vedoucí k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují jiný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě
a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. dubna, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Zpochybněný závěr o absenci uzavření kupní smlouvy totiž spojují dovolatelé výhradně s odlišnými skutkovými zjištěními.
Okolnostmi uzavření výše uvedené kupní smlouvy se nadto v souzené věci již zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 19. července 2005, č. j. 22 Cdo 2174/2004-143, v němž uzavřel, že otci žalobců svědčil smluvní titul pro nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům (tj. že k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo).
Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se odchýlit od vyslovených závěrů, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud žalovaní v dovolání uváděli, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. června 1999 o dodatečném projednání dědictví se s právními účinky ke dni 20. června 1980 stali podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků a vlastnické právo k nim „nabyli vydržením“, pak k uvedené okolnosti nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Uvedené tvrzení nebylo v řízení před nalézacími soudy uplatněno, neboť procesní obrana žalovaných byla založena naopak výhradně na popření uzavření kupní smlouvy ze dne 31. července 1963 a vydržení vlastnického práva otcem žalobců.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka porušení práva na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) spočívající v tom, že odvolací soud ve třech rozhodnutích vydaných v průběhu řízení rozhodl vždy procesně jiným způsobem, čím je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ,
a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Postupem odvolacího soudu z důvodů prezentovaných žalovanými ostatně k porušení práva na soudní ochranu nedošlo. Odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí (usnesení ze dne 18. července 2002, č. j. 17 Co 260/2002-73) zrušil rozsudek soudu prvního stupně, když zaujal závěr, že nebylo prokázáno uzavření předmětné kupní smlouvy, přičemž kasační oprávnění odvolacího soudu mělo oporu v §221 odst. 1, 2 OSŘ, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu. Ve svém druhém rozhodnutí (rozsudku ze dne 29. ledna 2004, č. j. 17 Co 525/2003-116) odvolací soud při akceptaci svého dosavadního právního názoru o neprokázání uzavření kupní smlouvy vyjádřeného v předchozím rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl postupem podle §220 OSŘ. Jestliže napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se závěrem, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 31. července 1963 došlo (§219 OSŘ), byl ohledně závěru o uzavření kupní smlouvy vázán ve smyslu §243d odst. 1 věta první OSŘ závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224
odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu