ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1997.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1997/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců a) J. P., b) A. E., c) M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 130/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2006, č. j. 14 Co 347/2005-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1.766,66 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. ledna 2005, č. j. 8 C 130/2003-117, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozsudku
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 14 Co 347/2005-139, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili dovolací důvody vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření
k dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. října 2006.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Žalobci spatřují zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že „řešená otázka byla odvolacím soudem rozhodována rozdílně od praxe dovolacího soudu“ a právní otázka posouzení splnění předpokladů vydržení vlastnického práva je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé v této části dovolání žádným způsobem nekonkretizují praxi dovolacího soudu, ve vztahu k níž odvolacímu soudu vytýkají odchýlení a rovněž nikterak nespecifikují tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel vymezil po obsahové stránce. Toto vymezení musí být natolik konkrétní, aby z dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byla patrná konkrétní otázka zásadního právního významu, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a konkrétně vytknuto tvrzené pochybení odvolacího soudu, což v daném případě nebylo splněno.
Zákonný požadavek formulace otázky zásadního právního významu pak nemůže být v předmětné věci založen ani odkazem na spisové značky dvou rozhodnutí dovolacího soudu s citací jejich právních vět, na která je v další části dovolání žalobci odkazováno s výslovným poukazem, že rovněž s nimi je právní hodnocení věci odvolacím soudem v rozporu (22 Cdo 496/2004, 22 Cdo 2004/2004), jestliže není dovolateli žádným způsobem konkretizováno, jak se závěry plynoucí z uvedených rozhodnutí prosadí do poměrů souzené věci, a to zvláště za situace, kdy citovaná rozhodnutí jsou založena na odlišných skutkových základech a zjištěních oproti souzené věci a dovolací soud v žalobci citovaných rozhodnutích výslovně uvedl, že závěry v nich obsažené reflektují individuální okolnosti konkrétního případu.
Žalobci dále odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl v dovolání konkrétně specifikovaný důkaz (ohledání na místě samém), čímž vystihují dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelé však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení jednoho konkrétního důkazu v souzené věci otázkou zásadního právního významu zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaného v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 5.000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 5.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil každému z žalobců, aby nahradil žalovanému jednu třetinu takto vzniklých nákladů řízení (1.766,66 Kč) do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.), když výrok o dělené povinnosti k náhradě nákladů řízení odráží skutečnost, že žalobci mají v řízení postavení samostatných společníků (§140 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. per analogiím).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesení uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu