ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2787.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2787/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným : 1) T. Z., 2) J. P., oběma advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 238/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 26 Co 519/2006-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 7 C 238/2002-55, určil spoluvlastnické právo žalobce v rozsahu ½ k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 26 Co 519/2006-128, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s formulační úpravou, podle níž spoluvlastnický podíl žalobce sestává z poloviny z ideální ½ nemovitostí žalovaného č. 1 a z poloviny z ideální ½ nemovitostí žalované č. 2, jak jsou dosud zapsány v katastru nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává jednoznačně vymezená otázka zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádějí ani sami dovolatelé.
Z dovolání je zřejmý – byť v daném směru žalovaní výslovně otázku zásadního právního významu neformulují – poukaz na ustanovení §40a občanského zákoníku ve směru, že neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil s poukazem na skutečnost, že v předmětné věci žalobce podepsal dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po zákonem stanovené lhůtě, čímž (společně s právní předchůdkyní žalovaných) způsobil neplatnost této dohody, které se v žalobě dovolává, přičemž tento aspekt je podle dovolatelů právně významný pro rozhodnutí ve věci.
Tyto skutečnosti nemohou zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již z toho důvodu, že na jejich posouzení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Ustanovení §40a obč. zák. dopadá na případy tzv. relativně neplatných právních úkonů, o které se však v daném případě nejedná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil jednoznačný závěr, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a matky žalovaných ze dne 21. dubna 1998 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť majetkové poměry uvedených osob byly již před jejím uzavřením vypořádány na základě nevyvratitelné právní domněnky obsažené v ustanovení §149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., a tento závěr dovolatelé kritice nepodrobují.
V případě absolutně neplatného právního úkonu pak neplatí omezení uplatňující se u právních úkonů relativně neplatných, že se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. V předmětné věci tak žalobce nebyl omezen ve svém právu poukázat na tvrzenou absolutní neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky, neboť žalobce je osobou, jež pojí s dovoláním se neplatnosti svůj právní zájem.
Dovolací argumentace žalovaných je ostatně vnitřně rozporná, jestliže výslovně zdůrazňují, že žalobce způsobil neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a není oprávněn se jí dovolávat, čemuž přisuzují zásadní význam pro právní posouzení věci a důvodnosti nároku žalobce, a současně odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k jimi tvrzené skutečnosti uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na základě které měl odvolací soud učinit závěr, že se jedná o platnou dohodu o vypořádání majetkových vztahů žalobce a jeho manželky.
Jestliže odvolací soud k žalovanými tvrzené skutečnosti nepřihlédl s poukazem na hranice tzv. neúplné apelace dané rozsahem nepřípustných nových tvrzení a důkazů uplatněných až v odvolacím řízení a vyplývajících z hranic daných §205a o. s. ř., ačkoliv pro takový postup podle dovolatelů nebyly splněny zákonné předpoklady, uplatňují tím dovolatelé námitku, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelé však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; nepřihlédnutí odvolacím soudem ke konkrétní skutečnosti uplatněné v odvolání s poukazem na její nepřípustnost bez dalšího nemůže představovat otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu