ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1366.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1366/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ Ing. Z. B. a b/ Ing. A. B., zastoupených advokátkou, proti žalované J. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 176.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 184/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2007, č. j. 51 Co 284/2007-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.642,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 176.868,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení. Žalobu (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /soudu prvního stupně/ dne 19. června 2006) odůvodnili tvrzením, že žalovaná (nájemkyně „bytu č. 5b, ve druhém podlaží domu čp. 887 v P. 8, N. 31“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) jim (jako spoluvlastníkům „domu č. p. 887 v P. 8, katastrální území L.“ a pronajímatelům předmětného bytu) platila v období předchozích 36 měsíců regulované nájemné z bytu v částce 1.381,- Kč měsíčně, že podle znaleckého posudku činí běžné nájemné z bytu 6.294,- Kč měsíčně a že rozdíl mezi tím, co bylo na nájemném skutečně zaplaceno, a tím, co mělo být zaplaceno, činí za období posledních tří let žalovanou částku 176.868,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 8 C 184/2006-124, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že předmětný byt žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 22. listopadu 1994, že od 1. července 2002 byla měsíční úhrada za užívání bytu představována částkou 1.976,- Kč, z čehož nájemné činilo 1.381,- Kč, a že účastníci se dohodli na ukončení nájemního vztahu k bytu ke dni 30. září 2006. Dále zjistil, že žalobkyně b/ uzavřela v letech 2003 – 2005 nájemní smlouvy k jiným bytům nacházejícím se v předmětném domě, přičemž měsíční nájemné z bytů o stejné podlahové ploše jakou měl předmětný byt bylo v těchto smlouvách sjednáváno v rozmezí od 4.000,- Kč do 6.500,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 svědčilo žalované v době do 30. září 2006 právo nájmu předmětného bytu. Poté – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (zejména na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05) – shledal, že je sice na obecných soudech, aby i přes absenci předvídané konkrétní právní úpravy rozhodly o zvýšení nájemného z bytu (v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci), avšak konstitutivním rozhodnutím /pro futuro/, jímž lze nájemné z bytu stanovit (zvýšit) pouze do budoucna, tj. od právní moci rozsudku. Uzavřel, že pokud v daném případě žalobci požadovali zvýšení nájemného zpětně za dobu předcházejících 36 měsíců, nelze žalobě vyhovět. Dodal, že – z důvodů v rozsudku popsaných – nebyly splněny předpoklady ani k uložení povinnosti vydat v žalovaném rozsahu bezdůvodné obohacení podle §451 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2007, č. j. 51 Co 284/2007-164, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po opakování dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné za prokázáno, že žalovaná byla původní spoluvlastnicí předmětného domu se ¾ podílem, že dům prodala (spolu s další spoluvlastnicí F. K.) žalobci a/ za cenu nižší (1.000.000,- Kč) než byla stanovena znaleckým posudkem (cca 1.500.000,- Kč) a že následně žalobce a/ uzavřel s žalovanou dne 22. listopadu 1994 nájemní smlouvu, v níž bylo vedle dalších náležitostí dohodnuto i měsíční nájemné. Na tomto skutkovém základě dovodil, že byla-li smlouva o nájmu předmětného bytu uzavřena v roce 1994 jako nová nájemní smlouva, nebyli účastníci při jejím sjednávání vázáni tzv. regulací nájemného, která se vztahovala toliko na nájemní smlouvy (resp. dříve dohody o užívání bytu) uzavřené před rokem 1989; z toho vyplývá, že v rámci tehdy existující smluvní volnosti si účastníci smlouvy o nájmu bytu mohli nájemné dohodnout – sjednané nájemné z bytu bylo tedy výsledkem jejich smluvní volnosti. Dodal, že nálezy Ústavního soudu, o které žalobci opírali důvodnost žaloby, se vztahují na tzv. regulované nájemné, které nemohlo být jednostranně zvyšováno na tržní hodnotu právě kvůli předpisům upravujícím regulaci nájemného, jež byly následně Ústavním soudem zrušeny; uvedené nálezy se však nevztahují na nájemní smlouvy, u nichž ohledně výše nájemného existovala smluvní volnost mezi účastníky. Z tohoto důvodu pokládal za irelevantní námitku, že dohodnuté nájemné nemohli žalobci zvyšovat jednostranným úkonem nad rámec „regulační vyhlášky“; při smluvní volnosti totiž nic nebránilo tomu, aby si účastníci dohodli tzv. inflační doložku ohledně zvyšování nájemného. Uzavřel, že pokud tak neučinili, nelze z ničeho dovodit, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila tím, že platila nižší nájemné než jiní nájemci bytů v předmětném domě. S přihlédnutím ke zjištění, že ve srovnání s cenou stanovenou znaleckým posudkem byl předmětný dům prodán za cenu přibližně o 500.000,- Kč nižší, a s poukazem na princip smluvní volnosti odvolací soud usoudil, že výše dohodnutého nájemného z bytu neodporovala ani dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítli nesprávnost názoru, že účastníci si mohli volně dohodnout možnost zvyšování nájemného. V této souvislosti uvedli, že „smlouva
o prodeji předmětné nemovitosti … byla uzavřena již dne 22. 11. 1992“, že „nájemní smlouva … byla podepsána až v roce 1994, tedy žalovaná v bytě bydlela více jak 2 roky protiprávně a nechtěla byt dobrovolně opustit …“. V bytě tedy žalovaná bydlela „nelegálně“ ještě za doby účinnosti vyhlášky č. 60/1964 Sb., na jinou než „regulovanou“ smlouvu nechtěla přistoupit, diktovala si podmínky nájemní smlouvy,
a proto žalobce a/ jako pronajímatel „byl tak nucen v nájemní smlouvě odkázat na cenové předpisy (vyhl. č. 173/1993 Sb.), jinak by žalovaná žádnou nájemní smlouvu nikdy nepodepsala a v bytě by žila dál protiprávně“. Dodali, že žalobce a/ z těchto důvodů přistoupil na nájemné „v regulované výši podle stávajících (posléze protiústavních) předpisů, přičemž s ohledem na jejich obsah a na občanský zákoník předpokládal možnost zvyšování nájemného, se kterou byla žalovaná srozuměna“.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 poznamenali, že žalovaná využila skutečnosti, že stát neumožnil svou nečinností jednostranné zvyšování nájemného, a že proto se mohou se svým požadavkem obrátit „proti žalované jako nájemkyni“, která se navíc po celou dobu trvání nájemního vztahu chovala jako „regulovaná nájemkyně“. Dále namítli, že ustanovení §696 obč. zák. a stejně tak zákon č. 107/2006 Sb. „nečiní rozdíl mezi regulovaným a deregulovaným nájmem a vztahuje se na jejich nájemní vztah bez dalšího nutného smluvního ujednání (které účastníci učinili)“. Zdůraznili, že judikatura Ústavního soudu o protiprávnosti regulace nájemného je proto použitelná i na jejich případ, neboť „neprovedení ust. §696 obč. zák.“ je protiústavní „jak vůči pronajímatelům regulovaných bytů, tak i pronajímatelům deregulovaných bytů“. Vadu řízení spatřovali v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. V tomto směru poukázali na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 139/98, II. ÚS 523/02, I. ÚS 220/04 a I. ÚS 287/05, podle kterých „je porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), jestliže odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, ale učiní tak z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým … změna právního náhledu odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu důvodem kasačního rozhodnutí soudu“. Uvedli, že v posuzovaném případě je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem a tudíž jim ani neumožnil se k němu vyjádřit a případně předložit nové důkazy, což vedlo k tzv. překvapivému rozhodnutí. Měli za to, že byli zkráceni na svých právech, protože se nemohli vyjádřit k obsahu nájemní smlouvy ani k okolnostem jejího uzavření, o kterých soud prvního stupně neprovedl důkazy. Podle jejich názoru bylo přitom možno předpokládat, že v případě objasnění citovaných okolností by odvolací soud věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně. Rovněž poukázali na rozhodovací praxi obecných soudů, která je rozporná s nálezy Ústavního soudu, a také na rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů (soudců) soudů nižších stupňů. Shrnuli, že ve věci jde o řešení zásadních právních otázek, tj. především otázky „rozsahu použití ust. §696 občanského zákoníku, jak na tzv. regulované tak i na tzv. deregulované nájmy“, a dále také otázky, „zda je možné domáhat se vydání bezdůvodného obohacení na straně nájemce v případě neprovedení zákona a nemožnosti nájemné jednostranně zvýšit“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 15. ledna 2008 dovolatelé navrhli doplnění dokazování ohledně způsobu uzavření nájemní smlouvy, a to návrhem nájemní smlouvy, který jim v roce 1994 předložila žalovaná. Uvedli, že po změně právního názoru odvolacího soudu nemohli citovaný důkazní návrh uplatnit. Měli za to, že je z něj patrné, že si žalovaná kladla nepřiměřené požadavky a byla ochotna platit toliko regulované nájemné. K uvedenému podání rovněž připojili dopis žalované ze dne
26. října 1999, který se týká uzavírání nové nájemní smlouvy v reakci na nemožnost zvyšovat nájemné. V doplňcích dovolání z 30. ledna 2008 a z 29. února 2008 dovolatelé poukazovali na rozhodnutí soudů nižší instance, které se podle nich přiklání k jejich názoru a k nálezům Ústavního soudu. Podáním ze dne 6. února 2008 dovolání doplnili
o názory vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 70/96 a I. ÚS 77/97, podle nichž „právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je obecně závazný, tj. závazný pro řešení typově shodných případů“. Konečně v podání ze dne 23. ledna 2009 upozornili na nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/2007, z něhož dovozovali, že „domáhat se zaplacení nájemného lze i zpětně“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela tvrzení žalobců, že to byla ona, kdo diktoval podmínky uzavření nájemní smlouvy z roku 1994. Uvedla, že žalobce a/ nemusel nájemní smlouvu podepisovat a zcela legálně se mohl dožadovat vyklizení předmětného bytu, protože bez uzavřené nájemní smlouvy by v něm bydlela bez právního důvodu. K námitce dovolatelů, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí a že se v jeho důsledku nemohli vyjádřit k okolnostem uzavření nájemní smlouvy ani k jejímu obsahu, poznamenala, že žalující strana měla možnost v tomto směru navrhnout důkazy, to však neučinila, ač byli účastníci řádně poučeni podle §119a o.s.ř. Zdůraznila, že dovolání nelze považovat za přípustné, neboť otázky v dovolání nastolené byly již vyřešeny v rozhodnutích Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a sp. zn. 26 Cdo 1598/2006. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Již na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlížet
k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání ze dne 15. ledna 2008, který byl předán k poštovní přepravě až dne 1. února 2008, tj. po uplynutí lhůty k dovolání.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat neprávnost skutkových zjištění.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v projednávané věci se dovolatelé domáhali (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19. června 2006) zaplacení částky 176.868,- Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jejich názoru mělo být zaplaceno. Dovolatelé tvrdili, že v tomto případě nešlo
o žalobu na zvýšení nájemného. V uvedených souvislostech však nelze přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi nájemným skutečně placeným v žalované době
(v částce 1.381,- Kč měsíčně) a zvýšeným nájemným (v částce 6.294,- Kč měsíčně), které měla žalovaná podle představy dovolatelů v žalované době platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatelé domáhali v řízení o zaplacení částky 176.868,- Kč s příslušenstvím zvýšení nájemného z předmětného bytu za dobu předcházejících 36 měsíců z částky 1.381,- Kč měsíčně na částku 6.294,- Kč měsíčně.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn.
26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne
29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.
K vadě podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., kterou dovolatelé rovněž uplatnili, lze uvést následující. Dovolatelé přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že i kdyby byl vytýkaný postup odvolacího soudu procesně vadný, nemohlo by jít – s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí ohledně zvyšování nájemného z bytu soudem –
o vadu, která mohla mít v daném případě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 9.342,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §3 odst. 2 věty před středníkem a §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu