ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.152.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 152/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce město V., proti žalovanému Č. r. – M. z. Č.R., zaplacení 353.462,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 25/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č. j. 20 Co 373/2006-75, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2006, č.j. 20 Co 373/2006-75, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti zaplatit částku 353.462,-Kč s 3% úrokem z prodlení od 15.4.2003. Co se týče úroku z prodlení od 1.3.2001 do 15.4.2003 a úroku z prodlení ve výši 3,5% od 15. 4. 2003 do zaplacení byl rozsudek soudu I. stupně změněn odvolacím soudem tak, že se žaloba zamítá. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci před soudy obou stupńů ve výši 15.443,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba na zaplacení částky 353.462,-Kč s úrokem z prodlení jako náhrady za bezplatné užívání nebytových prostor žalovaným, nacházejících se v 6.a 7. patře administrativní budovy ve Vsetíně č.p. 1484, a to za rok 2001. Budova byla postavena ze sdružených prostředků uživatelů a účastníci sdružení respektovali právo každého z nich na výlučné užívání nebytových prostor; neuzavírali ohledně tohoto užívání žádné smlouvy. Neexistoval tedy žádný právní titul k užívání předmětných nebytových prostor. Hospodářskou smlouvou ze dne 17.4.1973 byla již dříve dohodnuta pouze úhrada nákladů souvisejících s provozem a údržbou domu. Administrativní budova byla později v rámci privatizačního projektu převedena na žalobce, a ten uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezplatným užíváním předmětných nebytových prostor žalovaným za rok 2001. Podle odvolací instance nebyl žalobce k žádnému plnění ve prospěch bývalých sdružovatelů či jejich nástupců v rámci privatizace zavázán a dřívější právní vztah, umožňující žalovanému bezplatné užívání objektu, neexistuje. Námitka vydržení práva užívat nebytové prostory je rovněž neopodstatněná, neboť vydržet lze pouze právo věcné, nikoliv obligační, jímž právo užívání nebytových prostor nepochybně je. Žalovaný nemohl být od převodu domu do vlastnictví žalobce v dobré víře, že nebytové prostory užívá oprávněně, neboť mu pro toto užívání zjevně chyběl právní podklad. Jestliže tedy žalovaný v roce 2001 užíval nebytové prostory v domě žalobce bezplatně a bezesmluvně, má podle §451 odst. 1 o.z. ve spojení s §458 odst.1 věta druhá o.z. povinnost poskytnout žalobci za toto užívání peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada za užívání nebytových prostor je dána nájemným, které by žalovaný platil v případě nájemního vztahu podle výše v daném místě a čase.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze (jeho nepříznivému konečnému výroku I.) podal žalovaný obšírné dovolání, jímž napadá veškeré aspekty předmětné problematiky. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod pro podání dovolání označil nesprávné posouzení věci. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. l, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí přípustné jen podle §237 odst. l písm. c/ o. s. ř. Pak by dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. podle dovolacího důvodu tkvícího v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech.
Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Všechny tyto aspekty aplikace a interpretace ustanovení o přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo sledovat. Zatímco účelem právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je odstranění judikatorní kontradikce či judikatorní novost ohledně nastolené právní otázky, dovolatel se pokouší dosáhnout - contra legem - zásadního přehodnocení rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní a případně i skutkové. Zde však role Nejvyššího soudu nespočívá; ostatně odvolací soud nepochybil při hmotněprávním posouzení věci a řízení před nižšími instancemi netrpí ani procesními vadami.
Dovolání žalovaného bylo proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Žalobci nevznikly v tomto řízení žádné náklady (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu