ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2737.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2737/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce o. K., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 33/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2008, č. j. 7 Co 181/2008-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení o dovolání v částce 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. B. P.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 2 C 33/2007-113, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – budovy č. p. 29 a přilehlých pozemků v k. ú. K., jak identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce byl zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení, jež protistraně vznikly ve výši 24.871,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba založená na tvrzení, že při sjednání kupní smlouvy žalobce se žalovanou (převod předmětných nemovitostí) ze dne 9. 8. 2006 nebyly dodrženy interní podmínky zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Důvodem vadného předchozího postupu obce měla být i skutečnost, že žalovaná je manželkou bývalého starosty obce. Soud prvního stupně však dovodil, že obec postupovala intra legem co do zveřejnění záměru prodeje, výše kupní ceny, a nešlo ani o rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud, s podrobným rozvedením své vlastní argumentace k náležitostem provedeného převodu, v podstatě sdílel jeho právní názor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Dále uvedl, že „v žalobě namítal“ důvody neplatnosti kupní smlouvy, které měly spočívat v nedostatečné publikaci záměru obce o prodeji, v nesprávné ceně (nikoli cena v místě obvyklá), v chybějící doložce na kupní smlouvě a v okolnostech převodu v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, považovala transakci účastníků za platnou a vyslovila pochybnosti o dovolacích tvrzeních protistrany, která jsou podle ní skutkovými otázkami. Žádala, aby dovolací soud žalobcovo dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a že obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Věcný obsah dovolání strany žalující nesplňuje výše citované zákonné a interpretační požadavky. Chybí jasné a přehledné vymezení právní otázky, z něhož by dovolací soud mohl vycházet při svém řešení konkrétního judikatorního problému. Zcela nedostatečná je argumentace za (případné) pomoci judikatury. Při tom textu dovolání, jenž je použit, by muselo dojít k prakticky úplnému dovolacímu přezkumu stran právního posouzení věci.
Nejvyšší soud navíc sdílí procesní názor protistrany, že dovolatel „rámcově“ předkládá k řešení nikoli právní aspekty věci, ale skutková tvrzení (či v důsledcích skutková zjištění). Otázky zveřejnění záměru obce, podkladů pro správnou výši kupní ceny a v neposlední řadě i skutečností, jež by vedly k případnému závěru o rozporu předmětného právního úkonu s dobrými mravy, jsou quaestiones iuris, nikoli facti.
Nižší instanci nelze vytknout pochybení po stránce hmotněprávního posouzení věci a stejně tak v procesních ohledech byla projednání věci věnována náležitá pozornost; ostatně napadá-li dovolatel též hodnocení důkazů nižšími instancemi ve smyslu §132 o. s. ř., pak to je doménou jejich, nikoli předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšné žalované vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., účinné pro dovolací řízení zahájená od 1. 9. 2006. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, a po přičtení 300,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalované 5.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu