ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1024.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1024/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2009 o dovolání podaném obviněnou Bc. L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 3 To 68/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 54/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2008, č. j. 10 T 54/2007-217, byla obviněná Bc. L. B. uznána vinnou dvojí pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „1) dne 2. 12. 2004 v O.-P. na ulici U. u pobočky K. b., a. s., vedena zištným úmyslem a za předem dohodnutou provizi, v součinnosti se samostatně trestně stíhaným P. S., zprostředkovala setkání dalších samostatně trestně stíhaných osob, a to žadatelky o úvěr K. K. a zprostředkovatelky E. Č., přičemž všichni jmenovaní věděli, že K. K. disponuje nepravdivým potvrzením o zaměstnání u firmy P. R. B., které hodlá užít při podávání žádosti o úvěr u K. b., a. s., kdy následně E. Č. dle dohody s obviněnou B. doprovodila K. K. do banky a tam jí byla nápomocna při sjednávání úvěrové smlouvy, přičemž v důsledku předložení nepravdivého potvrzení a uvedení nepravdivých údajů byl téhož dne K. K. poskytnut jí požadovaný úvěr ve výši 120.000,- Kč, který následně ke škodě K. b., a. s., se sídlem P., N., vůbec nesplácela, přičemž za zajištění rady a pomoci při kontaktování s E. Č. a tím také za zajištění pomoci při vylákání uvedených finančních prostředků formou úvěru vyplatila K. K. téhož dne obviněné B. předem dohodnutou odměnu ve výši 12.000,- Kč“ a
„2) dne 29. 12. 2004 v O.-P. na ulici U., u pobočky K. b., a. s., vedena zištným úmyslem a za předem dohodnutou provizi, v součinnosti se samostatně trestně stíhaným P. S., zprostředkovala setkání dalších samostatně trestně stíhaných osob, a to žadatele o úvěr A. Č. a zprostředkovatelky E. Č., přičemž ještě předtím zajistila dosud nezjištěným způsobem nepravdivé potvrzení o zaměstnání u firmy N., s. r. o., a o výši zde dosahovaných příjmů, které bylo vystaveno na jméno A. Č., přičemž všichni jmenovaní věděli, že uvedené potvrzení je nepravdivé a že ho A. Č. hodlá užít při podávání žádosti o úvěr u K. b., a. s., poté nepravdivé potvrzení před uvedenou pobočkou K. b. , a. s., předala přímo E. Č., která následně dle předchozí dohody s obviněnou B. doprovodila A. Č. do banky, nepravdivé potvrzení za něj při sjednávání úvěru předložila a byla mu při tomto jednání nápomocna radou, přičemž na základě předložení nepravdivého potvrzení a uvedení nepravdivých údajů byl A. Č. téhož dne poskytnut jím požadovaný úvěr ve výši 120.000,- Kč, který následně ke škodě K. b., a. s., se sídlem P., N., vůbec nesplácel, přičemž za uvedené jednání A. Č. téhož dne obviněné B. vyplatil v hotovosti odměnu ve výši 20.000,- Kč“.
Podle §250b odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti – zprostředkování obchodu a služeb na dobu dvou let.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 2. 2009, č. j. 3 To 68/2009-239, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 2. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná Bc. L. B. následně dovolání, kterým současně v celém rozsahu napadla i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že hmotně právní posouzení skutku nemá oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních. Podle názoru dovolatelky existuje mezi skutkovými zjištěními soudů a přijatými právními závěry v dané věci extrémní nesoulad, který ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94) ve výjimečných případech odůvodňuje též v rámci dovolacího řízení zásah do soudy ustáleného skutkového stavu. Dále připomněla nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 260/05, v němž Ústavní soud formuloval zásadu zákazu deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu z provedeného důkazu nevyplývají. Podle dovolatelky tato zásada znamená, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do konečného úsudku soudu (srov. rovněž nález ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97). Jsou-li pak možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze podle dovolatelky učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musí být tyto pochybnosti vyloženy ve prospěch obviněného.
Dovolatelka zároveň v souladu se svou konzistentní obhajobou po celé trestní řízení podala vlastní rozbor ve věci provedených důkazů a na tomto základě dovodila, že nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že se dopustila skutků, pro něž byla odsouzena. U skutku pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně namítla, že nebyla prokázána její totožnost jako osoby, která se činu dopustila. Podle jejího přesvědčení není k dispozici žádný důkaz umožňující závěr, že skutečně ona je tou osobou, o níž svědci, a zejména pak sama žadatelka o úvěr K. K., vypovídali jako o pachatelce. Svědkyně K. si totiž nejen nezapamatovala její jméno, ale dokonce ji ani nepoznala při hlavním líčení. Soudy si tuto skutečnost měly podle dovolatelky nepřípustně a spekulativně vysvětlit možností změny její vizáže a postavy po porodu dcery a prostým procesem zapomínání u jmenované svědkyně. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2), základem argumentace dovolatelky je tvrzení o nevěrohodnosti svědka A. Č., jehož výpověď stejně jako ani ostatní ve věci provedené důkazy podle dovolatelky o její vině pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu bez pochybností nesvědčí.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 3 To 68/2009, a současně rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 10 T 54/2007, a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná v plném rozsahu obžaloby zprošťuje.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah uplatněného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že o něj opřené dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak byl zjištěn soudem, ale nikoliv proti skutkovým zjištěním samotným, ke kterým soudy dospěly po vyhodnocení provedených důkazů. Dovolací soud totiž není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Dovolatelka však v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu tvrdí, že soudy obou stupňů při postupu spočívajícím v zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s procesními ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a domáhá se v podstatě toho, aby dovolací soud hodnotil stávající důkazy jiným, pro ni příznivějším způsobem. Současně si je vědoma skutečnosti, že její námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně v podobě, jak je znovu uplatňuje prostřednictvím dovolání, mohou mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy. Zřejmě z tohoto důvodu v žádném směru nezmiňuje obsah rozhodnutí soudu odvolacího. Z něho je totiž podle státního zástupce naprosto evidentní, že skutečnostmi, které dovolatelka v mimořádném opravném prostředku prezentuje jako ty, jež mají svědčit pro závěr o zmíněném extrémním nesouladu, se odvolací soud podrobně zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí velmi precizně a vyčerpávajícím způsobem rozebral výsledky dokazování a vysvětlil skutečnosti a důvody, které jej vedly k tomu, aby odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.
Své písemné vyjádření k podanému dovolání státní zástupce uzavřel tím, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů soudy provedeného při absenci formální logiky a bez jakéhokoliv racionálního základu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná Bc. L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě však dovolatelka nenamítla nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku (a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů) na straně jedné a použitou právní kvalifikací skutku na straně druhé ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založila výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, především výpovědi svědků - žadatelů o úvěr K. K. a A. Č., když v její neprospěch byly bez ohledu na zásadu in dubio pro reo vykládány i ty z jejich výpovědí vyplývající skutečnosti, které spíše svědčily pro závěr, že se na předmětné trestné činnosti nijak nepodílela či minimálně neznala rozhodné skutkové okolnosti (tj. že oba jmenovaní disponují nepravdivým potvrzením o výši svých příjmů), z nichž by bylo možno dovozovat její účastenství na inkriminovaném jednání. Dovolatelka tedy soudům vytkla, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, resp. nesprávně hodnotily důkazy, jejichž obsah byl podle jejího přesvědčení zcela jiný, než jak jej soudy interpretovaly, a které proto závěr o její vině nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila výlučně na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Názoru dovolatelky lze přisvědčit v tom, že o případné relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - výjimečně uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo dovolatelkou zmiňovaný nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem jimi provedeného dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelce prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Zejména je nutno zdůraznit, že výpovědi svědků K. a Č. nehodnotil osamoceně, ale také v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to důkazy listinnými (viz zejména str. 7, 8 odůvodnění). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Na něj navazující právní závěry pak shledal správnými. V souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil, proč skutkové závěry soudu prvního stupně plně akceptoval a proč námitky obviněné (které jsou v podstatě totožné s těmi, které uplatnila i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku), nepovažoval za důvodné (viz odůvodnění napadeného usnesení str. 4 až 6).
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů. Dovolatelkou namítaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu, resp. v rovině neakceptování soudy učiněných skutkových zjištění, a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo z hlediska použitého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možno přiznat jakýkoliv relevantní (tedy hmotně právní) dopad.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné Bc. L. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler