ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1050.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1050/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. října 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, č. j. 9 To 54/2009-928, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 83/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, č. j. 92 T 83/2008-890, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. Š. skutkem spočívajícím v tom, že oba společně po předchozí dohodě, poté co M. Š. jako jednatel společnosti B., s. r. o., se sídlem Z., B., udělil generální plnou moc M. M. ze dne 18. 3. 2004 za účelem zastupování společnosti B., s. r. o., při veškerých právních úkonech, opatřili účetní doklady – fiktivní faktury a pokladní doklady, které měly dokládat provedení převážně různých stavebních prací ze strany společnosti F. T., s. r. o., dle objednávek učiněných společností B., s. r. o., a současně měly tyto doklady prokazovat finanční úhrady za tato plnění poukázané společností B., s. r. o., ve prospěch společnosti F. T., s. r. o., ačkoliv si byli vědomi toho, že společnost F. T., s. r. o., tato plnění ve skutečnosti neprovedla, faktury nevystavila a žádné platby od společnosti B., s. r. o., dle těchto faktur neobdržela, následně pak tyto fiktivní účetní doklady předali účetní společnosti B., s. r. o., k zaevidování do účetnictví společnosti s vědomím, že tyto doklady budou podkladem pro podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá čtvrtletí roku 2004 a M. M. dále za tímto účelem opatřil a účetní společnosti předal tiskopis přiznání k dani z přidané hodnoty za období II., III. a IV. čtvrtletí roku 2004 s razítkem a padělaným podpisem skutečného jednatele společnosti B., s. r. o., a to s vědomím, že daňová přiznání budou následně podána u příslušného finančního úřadu a že zahrnují fiktivní faktury dokladující neuskutečněná plnění, kdy se jednalo o účetní doklady jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku, na jejichž základě byla za období II., III. a IV. čtvrtletí roku 2004 v přiznání k DPH neoprávněně uplatněna na vstupu částka v celkové výši 3.794.596,- Kč, o kterou zkrátili daň z přidané hodnoty, jež měla být odvedena F. ú. B. P.
Za tento trestný čin byl obviněný M. M. podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. 9 To 54/2009-928, jímž z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a v ostatních výrocích jej ponechal nezměněn. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci nově rozhodl tak, že se obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. výkon trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků, přičemž se nad ním zároveň vyslovuje dohled. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 3. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. M. následně dovoláním, které současně - v části týkající se dovolatele - směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z toho důvodu, že jsou založena na zjevně nesprávném hodnocení provedených důkazů. Podle názoru dovolatele přitom v jeho případě došlo zároveň k extremnímu nesouladu mezi jednotlivými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi. K uvedeným pochybením mělo dojít především proto, že při možném dvojím výkladu obsahu provedených důkazů vyznělo hodnocení soudů vždy v dovolatelův neprospěch. To platí především pro posouzení klíčové výpovědi spoluobviněného M. Š., kterou měl soud za věrohodnou jen do té míry, pokud z projednávané trestné činnosti měla usvědčovat dovolatele, a současně za nepravdivou v těch částech, jestliže spoluobviněný svoji vlastní vinu popíral. Dovolatel současně ve shodě se svou dosavadní obhajobou poukázal na rozpory v tvrzeních spoluobviněného a na zřejmou účelovost jeho výpovědí, kdy se záměrně snažil svalit celou vinu výlučně na něj. Pravdivost tvrzení spoluobviněného pak neprokázala ani provedená daktyloskopická analýza ani výpovědi ve věci slyšených svědků K., K. a dalších, kteří v rozporu s tím, co spoluobviněný uváděl, potvrdili, že se na práci ve společnosti B., s. r. o., ve skutečnosti aktivně účastnil. Soud prvního stupně podle dovolatele také nesprávně interpretoval výpověď svědkyně P., účetní společnosti, z níž mj. dovodil, že dovolatel mohl být jediným padělatelem podpisů spoluobviněného na přiznáních k DPH, přestože svědkyně uvedla, že po prvních osobních kontaktech jí byly písemnosti již doručovány vhozením do schránky. Není přitom vůbec jisté, že přiznání k DPH vhazoval do schránky právě dovolatel, zvláště, když znaleckým posudkem nebylo prokázáno, komu písmo na inkriminovaných dokladech - přiznáních k dani - patří. K možnosti, že spoluobviněný by mohl předmětnou činnost vykonávat nejen s dovolatelem, ale případně také s jinou osobou, se soud svědkyně nedotázal, ačkoliv taková otázka byla nepochybně namístě. Závěry soudu, že celé jednání proběhlo po vzájemné dohodě mezi ním a spoluobviněným Š., byly pak podle dovolatele učiněny jen v hypotetické a ryze spekulativní rovině, protože nejsou řádně důkazně podloženy. O tom, zda společnost F. T., s. r. o. , vystavuje fiktivní faktury, dovolatel ve skutečnosti neměl žádnou povědomost. Bylo mu známo jedině to, že práce pro uvedenou společnost byly konány. Za těchto okolností je zřejmé, že po subjektivní stránce chybí (resp. nebylo prokázáno) úmyslné zavinění (§4 tr. zák.). To znamená, že dovolatel svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
S ohledem na výše konstatované skutečnosti dospěl dovolatel k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou především zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolací soud vytýkané vady nezjistil, nemohl je v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) ani odstranit, ač to správně učinit měl. Jeho rozhodnutí tak trpí i vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 9 To 54/2009, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 92 T 83/2008, a to v celém rozsahu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že ho obžaloby zprostí z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř. Dovolatel současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v souvislosti s konstatováním popisu přisouzeného skutkového děje spáchaného ve spolupachatelství s obviněným M. Š. uplatnil dovolatel námitky brojící proti správnosti skutkových zjištění. Vědom si výlučně skutkové povahy svých námitek, dovolatel poukázal na extremní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a způsobem jejich interpretace v přijatých skutkových závěrech na straně druhé. Tím považoval za splněné podmínky výjimečné revize skutkového stavu věci spadající až do stadia hodnocení provedeného dokazování podle §2 odst. 6 tr. ř. Podle státní zástupkyně však dovolatel přehlédl, že aktuální judikatura vychází z toho, že dovolací soud nemůže být zjištěným (přisouzeným) skutkovým stavem věci vázán pouze v případě, kdy by bylo zcela zřejmé, že doposud učiněná skutková zjištění jsou natolik vnitřně rozporná, že nedosahují kvality potřebné pro takové jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností.
Taková situace, způsobilá vyvolat judikovaný stav výjimečné přípustnosti zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, však podle státní zástupkyně v posuzované věci nenastala. V dané souvislosti pak blíže zrekapitulovala soudy zjištěný skutkový stav věci, který podle ní zcela jasně vypovídá o cíleném jednání dovolatele, jenž si prostřednictvím spoluobviněného M. Š. a za pomoci svých bývalých obchodních kontaktů vytvořil předpoklady k páchání daňové trestné činnosti. Ve světle učiněných skutkových zjištění vyplývajících z řádného vyhodnocení provedených důkazů je podle názoru státní zástupkyně na místě veškerou nekvalifikovanou dovolací argumentaci odsouzeného M. M. zcela odmítnout a následně se plně ztotožnit se způsobem posouzení jeho trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Své písemné vyjádření k dovolání obviněného uzavřela státní zástupkyně tím, aby Nejvyšší soud České republiky o jeho dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Svůj souhlas (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.) s projednáním věci v neveřejném zasedání současně vyjádřila i pro případ, že by dovolací soud hodlal vydat rozhodnutí neuvedené v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, na kterých obviněný své dovolání založil, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku (a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů) a použitou právní kvalifikací skutku, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a především na tvrzení o nepravdivosti a účelovosti usvědčující výpovědi spoluobviněného M. Š., kterou měl soud prvního stupně k dovolatelově tíži nesprávně hodnotit jako výpověď věrohodnou a pravdivou. Dovolatel tedy soudům vytkl, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, resp. nesprávně hodnotily důkazy, jejichž obsah byl podle jeho přesvědčení zcela jiný, než jak jej soudy interpretovaly, a které proto závěr o jeho vině nedovolovaly. Námitku absence zákonem požadované formy zavinění (úmyslu podle §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.) a tím i nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přitom dovolatel nepodložil žádnými konkrétními hmotně právními důvody a chybějící úmysl zkrátit daň vyvozoval toliko z jím tvrzené skutkové verze, podle které o vystavování fiktivních daňových dokladů neměl žádnou povědomost.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extremní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval provedenými důkazy a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Zejména logicky vysvětlil, proč vycházel z toho, že padělatelem podpisů spoluobviněného M. Š. na přiznáních k dani byl právě dovolatel a že se na daňové trestné činnosti aktivně podíleli oba obvinění jako spolupachatelé (viz zejména str. 7 až 9 odůvodnění). Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry soud zároveň ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vysvětlil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k tomu, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Jeho závěry z uvedených důvodů plně akceptoval.
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů. Dovolatelem namítaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler