ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.226.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 226/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2009 o dovolání podaném obviněným M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2008, č. j. 4 To 48/2008-1251, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2008, č. j. 30 T 2/2008-1124, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a obviněný K. O. trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „někdy počátkem června 2007 se obžalovaný M. M. dohodl se svědkem R. J. na vylákání poškozené P. B., na předem vytypované odlehlé místo, aby jí dal tzv. „za vyučenou“, neboť tato mu stále dlužila 100.000,- Kč z jejich předchozího společného soužití,
posléze opět po předchozí dohodě dne 15. 6. 2007 svědek J. přivedl v úmyslu shora uvedeném ve večerních hodinách, po 22:00 hod., na domluvené místo do O.- S., části D., lesního porostu poblíže ulice L., P. B., kde se již skrývali a čekali obžalovaní M. M. a jeho kamarád, obžalovaný K. O., který jej na jeho žádost doprovázel,
poté, co si poškozenou „převzal“ obžalovaný M. M., svědek J. tyto opustil a odebral se k domovu, zatímco mezi obžalovaným M. M. a poškozenou P. B. došlo k nedorozumění ohledně dlužné částky, jež vyvrcholilo napadením poškozené jednobřitým nástrojem typu nože přesně nezjištěným způsobem, v důsledku čehož tato utrpěla nejméně dvě bodná poranění v oblasti levé strany trupu pod klíční kostí v délce 2 a 3,5 cm, na jehož následky na místě zemřela,
následně obžalovaný K. O. pomohl spoluobžalovanému M. M. ukrýt tělo poškozené P. B. v lesíku, v prohlubni po padlém stromu, které částečně zasypali listím a zeminou, překryli igelitem a kusem linolea přibitým na sololitové desce, obžalovaný O. z místa činu vzal příruční kabelku poškozené, ve které tato měla nejméně kosmetiku a mobilní telefon zn. Nokia 5110, které posléze zahodil v blízkosti svého bydliště v O. – P. na ul. U. za účelem zahlazení stop spáchané trestné činnosti, tyto věci byly dne 16. 6. 2007 nalezeny náhodnými osobami“. Obviněný M. M. byl podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný K. O. byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2007, č. j. 2 T 163/2006-324, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 3 To 23/2008, podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních obou obviněných a odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obou obviněných proti výroku o uložených trestech rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č. j. 4 To 48/2008-1251, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného M. M. Za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §222 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obou obviněných a státního zástupce podané v neprospěch obviněného K. O. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 11. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný M. M. následně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že skutková zjištění a na ně navazující právní kvalifikace skutku nevycházejí z přesvědčivých důkazů, zejména s ohledem na stav těla poškozené v době jeho nálezu, se zřetelem k obsahu vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. V průběhu trestního řízení bylo totiž opakovaně znalci potvrzeno, že s delším časovým odstupem od úmrtí poškozené do nálezu jejího těla a s ním souvisejícím rozvojem pozdních postupných změn nelze jednoznačně stanovit příčinu jejího úmrtí. Znalci nebyli schopni ani určit, zda místo nálezu těla bylo totožné s místem úmrtí poškozené. Pokud jde o příčinu smrti poškozené, znalci sice za nejpravděpodobnější označili bodnořezné rány, avšak ani jemný mechanismus jejího poranění, jakkoli jej považovali za málo pravděpodobný, jednoznačně nevyloučili. Dovolatel zdůraznil, že bezprostřední příčinu smrti se tedy vzhledem k úplnému rozkladu těla poškozené určit nepodařilo, což znamená, že v důsledku toho nebyla objasněna základní otázka rozhodná pro právní kvalifikaci celého jednání, tj. zda dovolatel jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví bodnořezným nástrojem (nožem), případně zda se jednalo o jiný, méně závažný způsob útoku, kdy příčina úmrtí poškozené mohla nastat nahodile, například v důsledku jejího pádu apod.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytknul, že na rozdíl od soudu prvního stupně při ukládání trestu neaplikoval ustanovení §40 tr. zák. s poukazem na motiv jeho jednání, jakkoli soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 76 podrobně rozvedl, jaké okolnosti ho vedly k tomu, že mu uložil trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Těmito rozhodnými okolnostmi bylo podle soudu provokativní jednání poškozené, která nejprve zneužila důvěry dovolatele a v době, kdy spolu žili, odcizila jeho matce finanční hotovost ve výši 100.000,-Kč, a posléze se s ním přestala stýkat a vyhýbala se mu. Soud prvního stupně připustil, že dovolatel byl k činu vyprovokován chováním poškozené, a konstatoval, že jednal toliko v úmyslu nepřímém. Zároveň vzal v úvahu, že nebyla zjištěna žádná příprava či plánovitost dovolatelova jednání a jednalo se toliko o určité situační vyvrcholení resp. gradující nedorozumění mezi ním a poškozenou. Vrchní soud však z podnětu odvolání státního zástupce, aniž by provedl jakýkoliv další důkaz, bezdůvodně rozsudek soudu prvního stupně ohledně dovolatele ve výroku o uloženém trestu změnil v jeho neprospěch a rozhodl bez použití moderačního ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., když výše uvedené úvahy prvoinstančního soudu neakceptoval, ačkoli tyto byly opřeny o řadu důkazů, zejména výpovědi svědků, kteří popisovali chování a jednání poškozené v době, kdy s dovolatelem žila, i po jejich rozchodu.
Své dovolání shrnul obviněný tak, že jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jednak tím, že soudy obou stupňů se v napadených rozhodnutích nezabývaly jinou možností právní kvalifikace stíhaného skutku, např. jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak tím, že odvolací soud zcela svévolně, aniž by se změnila důkazní situace, upustil v jeho případě od aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. S ohledem na výše rekapitulovanou argumentaci pak v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 48/2008, a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkajícího se zejména postupu při odstraňování vad ve výroku napadeného rozsudku, tak aby tento výrok byl plně v souladu se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve věci.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel v rámci jím uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně namítá porušení trestně procesních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když brojí proti soudy zjištěnému skutkovému stavu, který podle něj nemá oporu v provedeném dokazování. Takové námitky by však z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly mít význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Dovolatel však v tomto směru žádné konkrétní námitky nevznesl. Přitom ani Nejvyšší státní zastupitelství na základě vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru, že by v předmětné trestní věci – vzhledem k existenci shora zmiňovaného extrémního nesouladu - bylo postupem soudů porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod pak podle státního zástupce nelze podřadit ani výtku, že soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvoinstančního nevzal při svém rozhodování o trestu v úvahu ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Namítané nepoužití ustanovení o uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby není podle státního zástupce otázkou právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Připustit dovolání z důvodu „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ proto, že nebylo použito ustanovení §40 tr. zák., by dle jeho názoru logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoli další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, tedy např. i ustanovení o účelu trestu (§23 tr. zák.), o výměře trestu (§31 až 34 tr. zák.), případně o podmíněném odsouzení (§58 tr. zák. a §59 tr. zák.) atd. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Státní zástupce v této souvislosti podotkl, že vady výroku o trestu lze relevantně namítat jen v rámci důvodů dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., a to jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, pro který byl uznán vinným, případně pokud mu trest vůbec nebyl uložen, protože bylo nesprávně upuštěno od potrestání, respektive od potrestání s dohledem. Výše uvedenou argumentaci podpořil poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 1314/2004.
Své vyjádření k podanému dovolání státní zástupce uzavřel konstatováním, že obviněný M. M. napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podané dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně upozornil, že toto rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak k jeho tíži závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když jeho zpracovatelé dospěli k tomu, že bezprostřední příčinu smrti poškozené se s ohledem na pokročilé stádium rozkladu jejího těla nepodařilo spolehlivě zjistit. S primárním poukazem na nesprávné hodnocení zejména tohoto důkazu pak dovolatel soudům vytkl, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo nerozhodly v jeho prospěch, ač tak učinit měly. Podle názoru dovolatele bylo v důsledku toho jeho jednání nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoli mohlo jít nejvýše o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Dále je třeba vzít v úvahu, že zákon v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
V posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy důsledně zabýval, vyhodnotil jejich obsah a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 69 až 73), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Ani odvolací soud neměl na základě ve věci provedených důkazů pochybnosti o tom, že to byl právě obviněný (dovolatel) M. M., kde poškozenou napadl blíže nezjištěným bodnořezným nástrojem typu nože. Poškozené byla způsobena dvě bodná poranění v oblasti levé strany trupu pod klíční kostí, v důsledku nichž zemřela. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že přesný mechanismus usmrcení poškozené nebyl vzhledem ke stavu nalezeného těla sice zjištěn, avšak obviněný (dovolatel) útočil výše uvedeným nástrojem proti části těla, kde se nacházejí životně důležité orgány. Musel tedy být přinejmenším srozuměn s tím (§4 písm. b/ tr. zák.), že jí způsobí zranění v podobě těžké újmy na zdraví. Ve vztahu ke způsobení smrtelného následku pak odvolací soud dovodil toliko zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Tyto své závěry pak zdůvodnil na str. 12, 13 svého rozhodnutí.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele - navíc založenou též na skutkových důvodech - směřující proti výroku o trestu, tj. že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepoužil moderační ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a neuložil mu trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §222 odst. 3 tr. zák. Ačkoliv rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se dané otázky nebyla v minulosti zcela jednotná, je třeba poukázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, které připomíná i státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání, v němž bylo vysloveno, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, i když otázka použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jinak je otázkou aplikace hmotného práva.
V citovaném rozhodnutí se dále uvádí, že ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Ve svých logických důsledcích by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.). Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, současně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Shora rozvedené úvahy vedly velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě v úvahu nepřichází.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler