ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.490.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 490/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2009 o dovolání podaném obviněným E. G., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 14 To 260/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 183/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 13 T 183/2007 byl obviněný E. G. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil skutkem, popsaným ve výroku rozsudku.
Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 3 (tří) let se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 14 To 260/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. G. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení všech provedených důkazů. Poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 570/03), která se zabývají nesouladem mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy extrémně vybočily z mezí své volné úvahy. Opomněly provést některé navrhované důkazy. Odůvodnění podaného dovolání pak detailně poukazuje na údajné rozpory ve svědeckých výpovědích jednotlivých svědků (viz níže podrobněji ve vyjádření NSZ).
Obviněný rovněž poukázal na pochybení vyšetřujících orgánů, když nezajistily otisky prstů z peněženky, kterou měli obžalovaní vytáhnout z kapsy poškozeného. Nebyly odebrány žádné vzorky údajné krve, která se měla v místnosti nacházet. Nebyla provedena analýza, která by prokázala, že jde právě o krev poškozeného. Nebyl proveden důkaz ke zjištění, kdy došlo ke zranění poškozeného. Z lékařské zprávy totiž nevyplynulo, jak stará tato zranění jsou. Obviněný pak nepovažuje svědkyni D. za nevěrohodnou. Navrhoval opětovný výslech poškozeného M., ošetřující lékařky MUDr. Š. a svědka V. W., který měl být v době napadení ve vedlejším pokoji. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že jestliže Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v roli soudu dovolacího (§265c tr. ř.), dospěje k závěru, že dovolání obviněného splňuje všechny obsahové a formální náležitosti, tedy že je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, jak má na mysli ustanovení §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., a že tedy není nutné odmítnout dovolání obviněného jako nepřípustné [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.], či jako podané opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět [§265i odst. 1 písm. c) tr. ř.], respektive proto, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání stanovené ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. [§265i odst. 1 písm. d) tr. ř.], pak se bude vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., zabývat otázkou, zda obviněným vznesené námitky naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný alespoň formálně dovolatel uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je třeba uvést, že podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění zákona č. 200/2002 Sb., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tkví nejprve v tom (první alternativa), že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného E. G. reálně nedošlo, protože odvolací soud pří projednávání odvolání jmenovaného obviněného aplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a po věcném přezkoumání odvolání obviněného rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí tohoto řádného opravného prostředku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může podle jeho druhé alternativy spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ze slovních vyjádření použitých dovolatelem v souvislosti s dovolacími důvody, na které poukázal, jakož i celkového kontextu mimořádného opravného prostředku obviněného vyplývá, že vadu samotného rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatel napadl alespoň formálně přímo, jakož i řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně, spatřoval obviněný E. G. v okolnostech, které podle něho naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba poznamenat, že existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je v daném případě bezprostředně vázána na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným rovněž uplatněn.
Jinak řečeno, dospěje-li dovolací soud v předmětné trestní věci k závěru nejdříve o existenci a následně i o důvodnosti námitek, které dovolatel vznesl v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak může postupně shledat existenci a opodstatněnost také dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Jestliže Nejvyšší soud učiní závěr, že konkrétní výhrady dovolatele nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak u obou těchto dovolacích důvodů shledá, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. a tento mimořádný opravný prostředek odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který poukázal obviněný E. G., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je pak aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolacímu důvodu tudíž odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů či námitky procesní. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží ke skutkovým námitkám.
V případě dovolání obviněného E. G. je zcela zjevné, že vytýká soudu procesní pochybení při provádění a hodnocení důkazů, případně neprovedení důkazů potřebných pro objasnění věci, protože ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, že:
- Prvostupňový soud svévolně hodnotil důkazy (podle dovolatele měl prvostupňový soud na jedné straně svůj pozitivní závěr o vině obviněného E. G. opřít o nevěrohodnou výpověď poškozeného J. M., na straně druhé označit za nevěrohodné výpovědi obou obviněných a svědkyně S. D., přičemž sám dovolatel uvedl, že tato svědkyně (přesně citováno z dovolání): „... se jako jediná další osoba kromě poškozeného a obou obžalovaných měla údajného incidentu účastnit, jasně vypověděla, že se obžalovaný oloupení poškozeného nedopustil. Obžalovaný přitom nepovažuje výpověď této svědkyně za nevěrohodnou. Nelze ji odůvodňovat vztahem k obžalovanému a jejím osobním profilem, tedy okolnostmi, které nemají přímou souvislost k tomuto případu.“
- Nevěrohodnost výpovědi poškozeného J. M. má podle dovolatele vyplývat z obsahu výpovědí samotného poškozeného, které mají podle dovolatele obsahovat „Rozpor v tvrzení, zda volal či nevolal o pomoc“, „Rozpor v tvrzení, kdy jej obžalovaní napadli“, „Rozpor v tvrzení, zda vnímal vytažení peněženky z kapsy u kalhot“, „Rozpor v tvrzení, kdy oznámil celou událost svému spolubydlícímu“ a „Rozpor v tvrzení o stavu podnapilosti“ , přičemž podle dovolatele (přesně citováno z dovolání): „Poškozený v trestním oznámení ani při své výpovědi v přípravném řízení nepopsal, kdo jej napadl jako první. V hlavním líčení však uvedl, že jej napadl nejdříve obžalovaný P., a teprve poté obžalovaný G. Obžalovaný poukazuje na to, že takovéto rozpomenutí se poškozeného po více než jednom roce od doby spáchání trestného činu, když jinak poškozený tvrdí, že si událost již příliš nepamatuje (viz str. 2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2008), je značně nevěrohodné.“
- Výpověď svědka M. B. (přesně citováno z dovolání): „... vychází pouze z toho, co mu řekl sám poškozený. Výpověď tohoto svědka má proto jen velmi malou důkazní sílu.“, svědkyně L. M. (přesně citováno z dovolání): „... potvrdila pouze to, že jí poškozený o celé události říkal, nic více.“
- Absentují další důkazy, protože: „Nebyly zajištěny otisky prstů z peněženky“, „Nebyly odebrány vzorky údajné krve a srovnány se vzorky krve poškozeného“, „Nebyl proveden důkaz ke zjištění, kdy došlo ke vzniku zranění poškozeného“ .
- Podle výpovědi poškozeného J. M. měl být v době napadení ve vedlejším pokoji přítomen V. W., který by tak podle dovolatele (přesně citováno, zvýrazněno samotným dovolatelem): „... mohl potvrdit, zda k nějakému napadení došlo, či nikoli.“ Jak uvádí sám dovolate (přesně citováno): “Tento svědek však nemohl být vyslechnut, neboť zemřel.“
- S ohledem na fakt, že svědkyně L. M. uvedla, že poškozený J. M. v kritické době měl sklony k nadměrnému požívání alkoholických nápojů, a že sám poškozený připustil, že měl v minulosti určité konflikty, nelze podle dovolatele vyloučit, že poškozeného oloupil někdo jiný.
- K otázce stáří zranění, které měl v důsledku jednání obviněných utrpět poškozený J. M., navrhovala obhajoba vyslechnout jako svědkyni MUDr. Š. Tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl, proto podle dovolatele bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
- Právo na spravedlivý proces bylo podle dovolatele porušeno i tím, že s ohledem na rozpory v jeho výpovědích opětovně nevyslechl poškozeného J. M.
Takto pojaté námitky však nejsou podřaditelné nejen pod použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených. Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů totiž nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ani u obviněného E. G. není důvod se odchylovat od ustálené judikatury k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, vyjádřené např. v materiálu uveřejněném pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002. Je tedy zjevné, že toto dovolání je v celém rozsahu podáno z jiných důvodů, než které zákon s možností dovolání spojuje.
Stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obviněného E. G., že (přesně citováno z dovolání): „... si je vědom toho, že předmětný dovolací důvod je důvodem hmotněprávním; nicméně se domnívá, že pod něj lze podřadit i závažná procesní pochybení či nesprávné provedení důkazního řízení mající za důsledek porušení základních práv a svobod, i když je samotné hmotněprávní posouzení v souladu se zákonem“, což je - jak se dá alespoň usoudit z kontextu předmětného mimořádného opravného prostředku - okolnost, která podle dovolatele údajně nevylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu.
Na tomto místě je však třeba upozornit, že v dosavadních rozhodnutích Nejvyššího soudu v dovolacím řízení převažuje restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se opírá o dosavadní judikaturu k výkladu a aplikaci tohoto dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 574/2006 ze dne 28. 6. 2006. Současně je třeba uvést, že takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04 ze dne 9. 9. 2004, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud České republiky ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud České republiky k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud vázán (srovnejte rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1224/2007 ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 939/2008 ze dne 21. 8. 2008 in).
Na druhé straně je však třeba uvést, že v minulosti bylo zaznamenáno, že Nejvyšší soud (či lépe řečeno - některé jeho senáty) zkoumají v případě jednotlivých dovolání, zda se nejedná o věc, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a zda dovolatel namítl relevantní skutečnosti, jež by dokládaly takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením.
V předmětné věci obviněného E. G. je však namítání výše uvedeného „extrémního rozporu“ naprosto iracionální, neboť tvrzení o jeho existenci je ve své podstatě opřeno o poukaz na existenci dvou skupin důkazů z různou vypovídající hodnotou pro závěr, zda se obviněný E. G. společně s obviněným J. P. skutečně dopustili trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., což by ani teoreticky nemohlo vést k překonání závěrů vyplývajících z výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1224/2007 a sp. zn. 6 Tdo 939/2008.
Jinak také řečeno, Nejvyšší soud se na podkladě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může zabývat otázkou právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a námitky směřující proti skutkovému základu rozhodnutí zásadně nepovažuje za dovolací důvod. Dovolacím důvodem proto není pouhý nesouhlas s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů apod., přičemž takové nedostatky z obsahu spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství České republiky k dispozici při posuzování dovolání obviněného E. G., nevyplývají.
Lze konstatovat, že obviněný E. G. napadenému usnesení soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně těch, o které obviněný opírá své dovolání), což umožňuje navrhnout, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Třeba upozornit, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1 a odst. 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (srovnejte ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjadřuje se tímto podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Může jím být existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa prvá) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být odvolatelem namítána, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2008, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podané oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
V projednávané věci dovolatel opřel uplatněný dovolací důvod především o námitku, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, konkrétně výpověď poškozeného svědka J. M. a svědkyně S. D. a nevypořádaly se dostatečně se vztahy mezi nimi a dovolatelem. Přehlédly také rozpory ve výpovědích poškozeného.V průběhu přípravného řízení nebyly opatřeny všechny tehdy dostupné důkazy, v řízení před soudy pak nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům. Dle názoru dovolatele ve věci shledaný skutkový stav, ke kterému soudy nakonec došly, nedovoluje dospět k závěru o dovolatelově vině.
Z napadeného usnesení i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na kterých následně založily závěr o jeho vině a právní posouzení stíhaného skutku. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. V důvodech svého rozhodnutí se odvolací soud a zejména soud prvního stupně podrobně zabýval výpověďmi poškozeného a dalších svědků, uvedl, proč považuje výpověď dovolatele za nevěrohodnou. Rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory, argumenty jsou logicky provázané. Možno poznamenat, že věrohodnost výpovědi poškozeného je významně podpořena neměnností této výpovědi v podstatných bodech a naopak významnými rozpory ve výpovědích obviněného a jeho spolupachatele, jak ostatně na to poukázaly již oba soudy.
Nutno tedy uzavřít, že dovolatel se v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá toliko revize zjištěného skutkového stavu (ve prospěch dovolatele). Dovolání tak uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právním základě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký