ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.64.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 64/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání podaném obviněnou M. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 10 To 335/2008-228, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 42/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 5. 5. 2008, č. j. 32 T 42/2007-197, byla obviněná M. V. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 16. 9. 2006 kolem 16:00 hodiny na návsi v obci S., okr. P. – v., jako cyklistka při odbočování doprava na účelovou komunikaci směrem na L. nedbala potřebné opatrnosti, nepřizpůsobila rychlost jízdy výhledovým poměrům a po odbočení vjela do protisměru, kde se střetla s protijedoucí cyklistkou MUDr. M. P., která v důsledku prudkého pádu na vozovku utrpěla poranění spočívající v otřesu mozku těžkého stupně a zlomenině krčku pravé kosti stehenní s posunem úlomků, spojené s omezením v obvyklém způsobu života na dobu nejméně 5 měsíců“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně částku 131.577,- Kč a poškozené MUDr. M. P. částku 36.600,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008, č. j. 10 To 335/2008-228, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně částku 131.577,- Kč, a výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak tuto poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. 9. 2008 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým současně napadla i tímto soudem nedotčené výroky z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za dostačující pro náležité objasnění věci a současně aproboval jako správný způsob, kterým soud prvního stupně hodnotil výsledky dokazování, aniž by sám ve veřejném zasedání provedl dovolatelkou navrhované další důkazy. Nebyl proveden jednak důkaz přibráním nového znalce z oboru doprava, jenž se zabývá problematikou jednostopých vozidel, který by mohl objasnit průběh nehodového děje a skutečnou příčinu pádu poškozené na vozovku, a ani důkaz odborným vyjádřením znalce Ing. A. Ž. (vypracovaným dne 20. 9. 2008 na žádost obhajoby), jehož obsah podle ní do značné míry zpochybňuje závěry znalce z oboru dopravy Ing. P. P., který byl ve věci přibrán orgány činnými v trestním řízení opatřením ze dne 20. 8. 2007. K vyjádření posledně jmenovaného znalce - který při výslechu v rámci hlavního líčení navíc prohlásil, že výpočty a simulace při střetu cyklistů neumí a posudek označil z technického hlediska za nezpracovatelný, vyslovila dovolatelka vážné výhrady, neboť i na jeho základě (jako jednoho z důkazů) soud prvního stupně založil závěr o její vině. Úvahu tohoto znalce, kterou následně převzal i soud, že vzhledem k poloze poškozené po pádu na vozovku je zřejmé, že tato cyklistka nemohla jet v okamžiku srážky v protisměru, považuje dovolatelka za pouhou hypotézu, kterou podle ní nepodporuje žádný jiný ve věci provedený důkaz. Vzhledem k šířce vozovky v místě údajného střetu (3,5 m) přitom poloha poškozené podle dovolatelky nijak neodporuje jejímu tvrzení a tvrzení svědkyně H., že před údajným střetem jela v protisměru právě poškozená. V každém případě je však podle názoru dovolatelky vyloučeno, aby při střetu dvou cyklistů při uváděných rychlostech, úhlu střetu a nárazu do předního kola či vidlice, jeden z nich upadl a druhý pokračoval v jízdě. Podle jejího přesvědčení by zcela jistě došlo k zaklínění obou kol a k pádu obou cyklistů, jak ve svém odborném vyjádření konstatoval Ing. Ž.
Obviněná své dovolání uzavřela tím, že pokud soud neprovedl jí navrhované důkazy, zůstala skutečná příčina pádu poškozené MUDr. P. na vozovku i nadále neobjasněna. V důsledku toho pak došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Dovolatelka tak byla odsouzena za skutek, který ve skutečnosti nespáchala, a její jednání, jež podle ní nelze kvalifikovat ani jako přestupek v dopravě, bylo nesprávně posuzováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 10 To 335/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 14. 1. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně ohledně odvoláním napadených výroků, v nichž rozsudek soudu prvního stupně ponechal nedotčen, vytvořil týž procesní stav, jako by podané odvolání de facto zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výrok o vině či výroky z něj vycházející. Své dovolání založila na tvrzení, že není pachatelkou předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal) a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem (neúplností) a kvalitou provedeného dokazování v její trestní věci. Soudům vytkla především to, že svůj závěr o její vině opřely zejména o výpovědi poškozené a jejího manžela Z. P. a hypotetické vyjádření znalce Ing. P., které se odvolací soud ani nepokusil konfrontovat se závěry obhajobou předloženého odborného vyjádření znalce Ing. Ž. či případně objektivizovat provedením důkazu novým znaleckým posudkem z oboru dopravy, který by vypracoval odborník na problematiku jednostopých vozidel. To znamená, že soudy podle ní vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení jejího jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jejího přesvědčení výsledky dokazování závěr o její vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající ze základního práva obviněného na spravedlivý proces - v dovolacím řízení uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování popsané v jejich rozhodnutích měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelce prokázáno, resp. že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. nespáchala. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek na str. 4 a 5), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy potřebné k náležitému objasnění věci a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil (viz str. 2 napadeného usnesení). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Zabýval se rovněž výše uvedenými důkazními návrhy dovolatelky a v napadeném usnesení (viz str. 3 odůvodnění) blíže vysvětlil, z jakých důvodů na ně nepřistoupil a proč je z hlediska případného dalšího objasňování věci považoval za nadbytečné.
K námitkám dovolatelky stran neprovedení jí navrhovaných důkazů je zároveň nutno připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. musí soud ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Tyto zásady soudy v projednávané věci neporušily.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, pak není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné M. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler