ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.876.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 876/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 8 To 98/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 157/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 1 T 157/2008, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 1. 2. 2008 v době od 17.00 hod. do 17.20 hod. v P., V. n., odcizil z kanceláře firmy A. L. S. n. A. včetně příslušenství v hodnotě dle znaleckého posudku z oboru ekonomiky, 7.706,- Kč a jeden notebook HP EY 367EA včetně příslušenství v hodnotě 12.398,- Kč a způsobil tak poškozené společnosti škodu v celkové výši 20.104,- Kč, a to tak, že využil nepřítomnosti majitelky firmy B. K., vnikl do kanceláře odemčenými dveřmi z vedlejší kanceláře, odcizené notebooky vložil do kabely a z objektu odešel, a tohoto jednání se dopustil navzdory tomu, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 103/2003, ze dne 13. 8. 2003 byl odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tento trest vykonal dnem 12. 2. 2006“. Za to byl obviněný podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 T 20/2008, ze dne 26. 2. 2008, s právní mocí 26. 3. 2008, s účinky vyhlášení 17. 3. 2008. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost uhradit poškozené firmě PhDr. B. K. A. L. S., se sídlem P., V. n., škodu ve výši 20.104,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal soud poškozenou firmu podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 8 To 98/2009, jímž podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 3. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na dosavadní obhajobě, podle níž se krádeže předmětných notebooků nedopustil. Zdůraznil, že skutečnost, že byl v inkriminované době zachycen kamerovým systémem, jak z budovy odchází s taškou na notebook přes rameno, zatímco předtím při vstupu do budovy ji neměl, ještě neznamená, že to byl právě on, kdo využil nezamčených kanceláří k tomu, aby z nich odcizil přenosné počítače. Záznam z kamerového systému především nijak nevyvrací jeho tvrzení, že předmětnou tašku našel v budově prázdnou, a protože se mu líbila, ponechal si ji. Jestliže se alternativně nabízí i tato, pro dovolatele příznivější varianta skutkového děje, když nebylo spolehlivě prokázáno, že v tašce z budovy odnášel i odcizené notebooky, měl z ní soud podle dovolatele při svém rozhodování v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet a jeho jednání případně kvalifikovat toliko jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. stran tašky, která se dostala do jeho moci nálezem. Ovšem s tou výhradou, že její hodnota nebyla v dosavadním řízení blíže dokladována. Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že byl-li předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin krádeže, pak rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své dovolání obviněný shrnul tak, že nebyly beze vší pochybnosti prokázány všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., zejména s ohledem na přetrvávající pochybnosti o skutečném obsahu jím odnášené tašky zachycené na kamerovém systému. Zároveň vyslovil přesvědčení, že krádeží notebooků poškozené firmy byl uznán vinným především proto, že v minulosti byl již opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v intencích ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, neshledá-li, že ve smyslu ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. je na místě věc přikázat příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomněl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat nesprávnou aplikaci hmotného práva a nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci vady naplňující dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo.
Dovolací argumentace obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění, se tak podle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními. Podané dovolání proto vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním a rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky a na něm založeného jiného rozhodnutí
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. namísto zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. založil na vlastní verzi skutkového děje, tj. na tvrzení, že neodcizil předmětné přenosné počítače, a v uvedeném směru pak především na polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Jinými slovy, dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy důsledně zabýval a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy řádně vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Zároveň při respektování ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a námitku obviněného (dovolatele), že ho soud prvního stupně odsoudil pouze na základě ničím nepodložených domněnek, považoval za nedůvodnou. Stejně tak - se zřetelem na časovou spojitost mezi kamerovým záznamem a dobou provedení krádeže - vysvětlil, proč neměl o vině obviněného (dovolatele) pochybnosti a stejně jako soud prvního stupně neuvěřil dovolatelově tvrzení, podle něhož si přisvojil jen brašnu na notebook, kterou v inkriminovanou dobu v budově nalezl prázdnou (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině poznamenává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který v posuzovaném případě jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler