ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.890.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 890/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 7 To 31/2009-514, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2009, č. j. 6 T 12/2008-476 byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit v rámci jediného skutku podrobně popsaného ve výroku rozsudku. Podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §29 odst. 1 věta druhá soud zároveň rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se obviněnému pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to celokovového vrhacího nože z leštěné oceli délky 151 mm a teleskopického obušku, včetně pouzdra. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2009, č. j. 7 To 31/2009-514, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodě 1/ výroku uznal vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů podle §197a odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že obviněný „dne 24. 8. 2008 v přesně nezjištěné době od 21.00 hodin do 21.15 hodin před domem, v ulici C., M. T., okr. S., P. k., pod vlivem alkoholu přistoupil ke skupině zde nacházejících se mladíků, kteří zde seděli na lavičce, kdy je žádal, aby pro něho něco podpálili, že jim dá benzín a finanční hotovost a oni toto odmítli, vyndal teleskopický obušek, který měl při sobě v pouzdře a tento vysunul, opakovaně s ním máchnul, přitom mladíkům říkal, že je nájemný vrah, že byl v I., ukazoval jim karty, které měl u sebe s tím, že s těmito kartami lze na 5 metrů zabít člověka, a dále z ledvinky, kterou měl připnutou u pasu, vyndal celokovový vrhací nůž z leštěné oceli, tloušťky 2,4 mm, délky 151 mm, s oboustranným ostřím délky 41 mm a opatřený textilním poutkem černé barvy, který pak přiložil na krk poškozeného M. P., bytem M. T. - U, se slovy „víš, co to znamená“, kdy tato slova několikrát opakoval a nůž pod krkem poškozeného držel po dobu cca 10 sekund, když vzbudil v M. P. důvodnou obavu o svůj život a zdraví“, a v bodě 2/ výroku trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „na témže místě v přesně nezjištěné době kolem 21.15 hodin poté, co byl napomenut náhodně procházejícím R. O., za nevhodné chování vůči zde se nacházejícím mladíkům, zejména M. P. „otočil se na něho a se slovy, aby se do něho nenavážel“ jej jedenkrát silně bodl do břicha vrhacím nožem celokovovým, tloušťky 2,4 mm z leštěné oceli, s oboustranným ostřím délky 41 mm opatřeným textilním poutkem černé barvy a způsobil poškozenému bodnou ránu do břicha, kdy vbod délky 20 mm se nachází v levém podbřišku, bodný kanál probíhal zpředu dozadu, prakticky kolmo na přední břišní stěnu kůží, podkožím, svaly přední břišní stěny a nástěnnou pobřišnicí a pronikal přední stěnou kličky tenkého střeva do jeho průsvitu, tedy došlo k poškození důležitých orgánů, kdy poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě, a tohoto jednání se P. M. dopustil, ač již byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 6 T 65/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 8 To 1/2000, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, trest vykonal dne 23. 1. 2008, což podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“. Za tyto trestné činy obviněnému uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému znovu uložen trest propadnutí věci, a to celokovového vrhacího nože z leštěné oceli délky 151 mm a teleskopického obušku, včetně pouzdra. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. odvolací soud také znovu rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. M. následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud sice zčásti vyhověl jeho řádnému opravnému prostředku (odvolání) a v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, ale zároveň sám své rozhodnutí ve věci zatížil vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jej uznal vinným výše uvedenými trestnými činy. Dovolatel má zato, že svým jednáním jednak vůbec po objektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a v případě jednání popsaného pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku pak u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna stránka subjektivní, když rozhodně nejednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již v předcházejícím řízení, neboť soud druhého stupně nepřijal plně jeho argumentaci směřující k jiné právní kvalifikaci stíhaného jednání (skutku), je podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí zatíženo též vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud jde o skutek popsaný bod bodem 1/ výroku, dovolatel poukázal především na nesrovnalosti a logické rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, kteří se rozcházeli zejména v popisu jeho oblečení v inkriminovanou dobu, jeho chování a verbálních projevů i popisu postavení jednotlivých osob při údajném konfliktu. Již tyto pochybnosti podle jeho přesvědčení samy o sobě vylučovaly jednoznačný závěr o jeho vině. Ani sám poškozený R. O. nezaznamenal jakýkoliv jeho útok na svědka M. P., kterého by si jinak nepochybně musel všimnout. Za takové důkazní situace bylo podle názoru dovolatele namístě ho obžaloby pro tento skutek zprostit.
Rovněž v případě skutku popsaného pod bodem 2/ výroku nebylo podle dovolatele bez pochybností prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení vzniklého následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví, konkrétně k soudy zjištěnému poranění poškozeného, jak je specifikováno ve výroku rozsudku. Dovolatel ve shodě se svojí dosavadní obhajobou zopakoval, že to byl ve skutečnosti poškozený, kdo jako první zaútočil nožem proti němu a dovolatel se pouze tomuto útoku bránil. Přitom neměl žádný čas zvážit, jak na tento útok reagovat, a napadení se bránil zcela instinktivně. Ránu nožem vedl nahodile do přední části břicha poškozeného a rozhodně si nebyl vědom, že může zasáhnout jeho životně důležité orgány, natož aby s tím byl srozuměn. Iniciaci konfliktu poškozeným R. O. podle dovolatele dokládá už samotná výpověď jmenovaného v přípravném řízení, který nevyloučil, že v inkriminovaný večer měl při sobě nůž. Poškozený navíc podle dovolatele své výpovědi v průběhu trestního řízení účelově měnil a bez jakékoliv objektivizace tyto rozpory odůvodňoval ztrátou paměti. Ve světle těchto okolností pak jeho tvrzení nevyznívají příliš věrohodně. Za výše uvedených okolností nelze podle dovolatele učinit jiný závěr, než „jeho úmyslné zavinění lze vztáhnout pouze ke skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když těžší následek nastal pouze z nedbalosti“. Jeho jednání je tak namístě překvalifikovat a uložit mu odpovídající mírnější trest.
Proto v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve rozvedla obsah uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze namítat existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a poukázala na to, že obviněný sice namítal nesprávnou aplikaci hmotně právních ustanovení, ale zvolený způsob odůvodnění deklarovaného dovolacího důvodu ve vztahu k právnímu posouzení skutku popsaného bod bodem 1/ napadeného rozsudku tomuto ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. neodpovídá, když námitku nesprávného právního posouzení skutku opřel o tvrzení, že se skutek nestal, případně že se neodehrál tak, jak vzal soud za prokázané.
K výhradám vůči právnímu posouzení skutku popsaného bod bodem 2/ výroku rozsudku soudu druhého stupně jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., prostřednictvím námitky týkající se absence subjektivní stránky činu, státní zástupkyně uvedla, že i v tomto případě se argumentace dovolatele opírá o námitky skutkové (tvrdí-li, že se pouze bránil útoku poškozeného směřujícího proti jeho osobě), založené na skutečnostech zcela odlišných od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Na takové tvrzení však podle státní zástupkyně nelze nahlížet jako na námitku, jíž by dovolatel relevantně uplatňoval vadné právní posouzení svého jednání, které podle něj mělo být nutnou obranou podle §13 tr. zák. Soud totiž v daném případě vycházel ze zcela jiného průběhu skutkového děje. Totéž platí i o námitce, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako nedbalostní trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zák.
Opodstatnění podle státní zástupkyně nelze přiznat ani argumentaci ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nedošlo k zamítnutí dovolatelova řádného opravného prostředku a soud druhého stupně jeho odvolání projednal. Skutečnost, že nevyhověl všem jeho odvolacím námitkám, tento důvod dovolání nezakládá v žádné z jeho dvou alternativ.
Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze po provedeném přezkumu rozhodl ve věci rozsudkem ve veřejném zasedání, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1/ výroku napadeného rozsudku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a jednání popsaného pod bodem 2/ jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a to s poukazem na absenci znaků objektivní stránky trestného činu v případě skutku ad 1/ a nedostatek subjektivní stránky, tj. požadované formy zavinění (úmyslu) v případě skutku ad 2/. Vadné posouzení těchto hmotně právních otázek odvolacím soudem však opřel výlučně o námitky vůči nesprávnému způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů. V tomto směru oběma soudům vytkl, že závěr o jeho vině trestným činem podle §197a odst. 1 tr. zák. založily na údajně nevěrohodných a vzájemně si odporujících výpovědích svědků. V případě druhého skutku pak námitku absence úmyslu způsobit svým jednáním poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. opřel o vlastní verzi průběhu celého konfliktu, podle níž to byl právě poškozený, který jako první proti němu zaútočil svým nožem a přinutil jej tak k instinktivní obraně nahodilým bodnutím do jeho břicha, čímž došlo ke vzniku nezamýšleného a nechtěného následku. Jinými slovy, dovolatel s primárním poukazem na vadné hodnocení důkazů oběma soudy a z toho plynoucí nesprávně zjištěný skutkový stav věci a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu (zcela odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudy) spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ačkoliv měl být pro první skutek obžaloby zproštěn a druhý skutek mohl být kvalifikován toliko podle ustanovení §224 tr. zák.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel argumentací uplatněnou v podaném mimořádném opravném prostředku domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, tzn. že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že jednání naplňující zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. nebylo dovolateli prokázáno a že poškozeného R. O. bodnul toliko v nutné obraně. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy, včetně dovolatelem namítané otázky věrohodnosti výpovědí jednotlivých ve věci slyšených svědků a rozporů mezi nimi, náležitě zabýval a v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud pak v rámci přezkumu z podnětu podaného řádného opravného prostředku (§254 odst. 1 tr. ř.) při respektování ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlil důvody, pro které se až na výjimky ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a proč námitky obviněného, že jej soud prvního stupně odsoudil na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, považoval za nedůvodné (str. 6 až 8 odůvodnění rozhodnutí). Zároveň se vypořádal i s návrhy obviněného na doplnění dokazování a dostatečně rozvedl, proč je odmítl jako nadbytečné (str. 7 a 8 rozsudku). Ve svém rozsudku rovněž vyložil, jakými vadami bylo zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně a následně podrobně odůvodnil změnu právní kvalifikace jednání obviněného (dovolatele) popsaného bod bodem 2/ výroku rozsudku, když oproti soudu prvního stupně tento skutek nekvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy (§219 tr. zák.), nýbrž toliko jako dokonaný (úmyslný) trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dále je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. M. bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z ničeho nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler