ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.914.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 914/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. srpna 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2008, č. j. 31 To 228/2008-130, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 163/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2008, č. j. 5 T 163/2007-111, byl obviněný I. V. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v L., v ulici L. za křižovatkou s u. H. směrem k u. L., dne 11. 5. 2007 v 19.30 hodin jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Nissan Double, po předchozím požití alkoholických nápojů a pod vlivem alkoholu v množství nejméně 1,91 g/kg etanolu v krvi, nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího osobního motorového vozidla tovární značky Ford Focus, které řídil M. Š., do jehož zadní části přední částí svého vozidla narazil a na vozidle tovární značky Ford Focus vlastníka G., a. s., které užívala L. Š., způsobil škodu ve výši 54.064,- Kč“. Za to byl podle §201 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 7. 2008, č. j. 31 To 228/2008-130, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 7. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel nadále setrval na své obhajobě z průběhu dosavadního trestního řízení, podle níž inkriminovaného dne sice řídil automobil pod vlivem alkoholu, avšak viníkem dopravní nehody byl svědek M. Š., který způsobem své jízdy vytvořil situaci, kdy dovolatel neměl možnost za jeho vozidlem včas zastavit. V uvedené souvislosti dovolatel oběma soudům vytkl, že při posuzování jeho viny na autonehodě vycházely z nepravdivého a ničím nedoloženého tvrzení svědka M. Š., podle kterého se dovolatel před střetem chystal odbočit vlevo, svědek ho proto objížděl zprava a těsně poté, co jej objel, do něj dovolatel zezadu narazil. Už tvrzení svědka Š., že vůz dovolatele objížděl zprava, přitom svědčí o tom, že to byl právě on, kdo porušil pravidla silničního provozu, neboť mu v daném místě, kde je možná souběžná jízda dvou automobilů pouze ve vzdálenosti 50 m, dopravní značení takový manévr neumožňovalo. Dovolatel jel přitom po celou dobu v průběžném pruhu, do kterého se oba pruhy spojují, takže pokud ho svědek předjel, musel jet rozhodně vyšší rychlostí než 50 km/hod., a když se zařadil, musel prudce zabrzdit, aby nenarazil do před ním jedoucího vozidla, což bylo výlučnou příčinou následného střetu. Uvedené skutečnosti podle dovolatele jednoznačně vyplývají z protokolu o nehodě i z plánku místa nehody a usvědčují svědka Š. z toho, že o příčinách předmětné dopravní nehody nevypovídal pravdu. Soud prvního stupně přesto jeho výpověď hodnotil jako věrohodnou a v důsledku chybného vyhodnocení skutkového děje věc nesprávně posoudil i po právní stránce. Odvolací soud pak pochybil v tom, když nevyhověl důvodně podanému řádnému opravnému prostředku (odvolání) a ponechal v platnosti kvalifikaci dovolatelova jednání jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky též podle odst. 2 písm. c) §201 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a uloží mu přiměřený trest.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom podle státního zástupce možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele, neboť o jeho vině bylo rozhodnuto nejen na základě svědecké výpovědi M.a Š., ale též dalších důkazů, které jsou s touto výpovědí plně v souladu.
Za shora popsaného stavu státní zástupce dovodil, že dovolání bylo v posuzovaném případě podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., resp. že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v souladu s obsahem odůvodnění dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání pak vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný I. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání založil především na polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy, zejména svědecké výpovědi druhého účastníka dopravní nehody, svědka M.a Š.. Jinými slovy, s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž nehodu zavinil právě svědek M. Š. agresivním předjížděcím manévrem zprava a následným prudkým brzděním, dovolatel spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky též podle odst. 2 písm. c) tr. zák. §201, přestože výsledky provedeného dokazování podle jeho přesvědčení aplikaci výše uvedené kvalifikované skutkové podstaty nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že se nehodový děj odehrál tak, jak tvrdí dovolatel. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval provedenými důkazy a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů a proč obhajobu obviněného považoval za nevěrohodnou (viz str. 3 až 6 odůvodnění). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při respektování ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a proč námitku obviněného, že ho soud prvního stupně odsoudil pouze na základě nevěrohodné výpovědi svědka M. Š., považoval za nedůvodnou. Rovněž náležitě vysvětlil, proč neakceptoval skutkovou verzi obviněného, podle níž nehodu zavinil svým agresivním a nepředvídatelným předjížděcím manévrem svědek Š. (viz str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který v posuzovaném případě jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného I. W. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler