ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1356.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1356/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. M., 2) J. S., zastoupeným advokátem, a 3) M. H., o zaplacení částky 222.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 284/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č. j. 23 Co 38/2006, 23 Co 73/2006, 23 Co 74/2006-359, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalovaných zaplacení částky 222.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že bez právního důvodu užívali v období
od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2001 (dále též „rozhodné období“) budovu v jejím vlastnictví v obci J.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29. prosince 2004, č. j. 5 C 284/2001-269, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. srpna 2005, č. j. 5 C 284/2001-311,
a ve znění opravného usnesení ze dne 15. srpna 2005, č. j. 5 C 284/2001-314, žalobu požadující po žalovaných zaplacení částky 222.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 %
od 28. 11. 2001 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
14. března 2006, č. j. 23 Co 38/2006, 23 Co 73/2006, 23 Co 74/2006-359, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. a IV., v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o další zjištění, a při rozhodování vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyni byla vydána
na základě dohody o vydání nemovitostí uzavřené se Zemědělským družstvem J. dne 30. 11. 1992 jako náhrada za živý a mrtvý inventář mimo jiné administrativní budova čp. 102 na stavební parcele č. 118 zapsaná v katastru nemovitostí na LV č. 226 pro katastrální území
a obec J. (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „budova T.“). Vlastnické právo žalobkyně k této nemovitosti bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 6. 3. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 16. 3. 1994. Žalovaní uzavřeli dne 26. 4. 1993 smlouvu o sdružení
ve znění dodatku č. 1 za účelem společného podnikání, konkrétně společného provozování zemědělské činnosti a činnosti s tím související na pozemcích společně najatých (mimo jiné) v katastrálním území J., s tím, že sdružení bude vystupovat pod obchodním názvem H. občanské sdružení J., popř. H. J.. V bodě XI. této smlouvy si její účastníci sjednali, že „úkon týkající se všech rolníků je platný pouze tehdy, je-li uskutečněn všemi anebo alespoň většinou rolníků, pokud nedojde k dodatečnému udělení souhlasu“. Žalovaní coby účastníci sdružení uzavřeli dne 4. 1. 1993 se žalobkyní „dohodu o přenechání soukromého majetku do dočasného užívání s právem hospodaření“, podle níž žalobkyně označující se za výhradního vlastníka, mimo jiné i budovy T., poskytla tuto budovu do dočasného užívání s právem hospodaření občanskému sdružení H. J. na dobu do „změny registrace vlastnického práva restituovaného majetku v registru katastrálního úřadu ve prospěch vlastníka“. V článku VI. dohody si strany ujednaly, že veškeré investice do předmětné nemovitosti bude hradit uživatel ze svého s tím, že pokud nebude uskutečněna koupě majetku přenechaného k užívání v rámci sjednaného předkupního práva, bude vzájemné vypořádání řešeno samostatnou dohodou. Žalobkyně dne 14. 12. 1993 uzavřela se žalovanými jakožto účastníky občanského sdružení kupní smlouvu, jejímž předmětem byly věci v ní blíže označené, mezi nimi i budova T. Z dohodnuté kupní ceny 5.526.329,- Kč (zahrnující 238.694,- Kč za budovu T.) zaplatili žalovaní žalobkyni 600.000,- Kč. Dne 30. 5. 1997 byla sepsána nájemní smlouva, v níž je jako pronajímatelka označena žalobkyně a jako nájemci všichni tři žalovaní. Předmětem nájmu sjednaného za účelem zemědělské výroby byla kromě dalších nemovitostí budova T., které žalobkyně pronajala za nájemné 1,- Kč ročně. Doba nájmu byla dohodnuta do „registrace nemovitostí v k. n. na H. J. s. r. o.“. Podle závěrů obsažených ve znaleckém posudku vypracovaném znalcem z oboru písmoznalectví se specializací na ruční a strojové písmo P. B. je podpis žalobkyně na této nájemní smlouvě jejím pravým podpisem. Znaleckým posudkem P. K., znalce z oboru kriminalistika, technické zkoumání listin, bylo prokázáno, že u nájemní smlouvy nebyly zjištěny stopy svědčící o dodatečném odlepování samolepícího štítku překrývajícího kovovou sponku, kterou jsou spojeny oba listy smlouvy. Všechny části strojopisu na obou listech smlouvy byly vyhotoveny skupinově shodným psacím strojem
a strojopisné zápisy na třetí straně smlouvy a na jejích ostatních částech vykazují srovnatelnou kvalitu. Za nájemce smlouvu podepsali první a druhý žalovaný. Odvolací soud s přihlédnutím k jednání žalovaných, k jejich úkonům a k obsahu nájemní smlouvy vzal za prokázáno,
že stejně jako při uzavírání předchozích smluv (byť absolutně neplatných) i při uzavírání nájemní smlouvy vystupovali žalovaní vůči žalobkyni jako členové občanského sdružení. Žalobkyně ve smlouvě projevila vůli přenechat k užívání předmětnou nemovitost žalovaným jako účastníkům sdružení a žalovaní (tj. účastníci sdružení) projevili vůli nemovitost užívat
za účelem společného provozování zemědělské činnosti. První žalovaný zaplatil dne
1. 9. 2003 žalobkyni na nájemné za sedm let zpětně 7,- Kč. Žalovaní předmětnou nemovitost užívali ke společnému podnikání ve sdružení již předtím, než se žalobkyně stala její vlastnicí, a v jejím užívání pokračovali i poté (včetně rozhodného období). Žalobkyně po celou dobu vedla pro sdružení žalovaných účetnictví; k 31. 10. 2000 byl její pracovní poměr ukončen dohodou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že se žalovaní na úkor žalobkyně ve smyslu §451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) bezdůvodně neobohatili, neboť v rozhodném období předmětnou nemovitost užívali z titulu nájemní smlouvy (tj. nikoli bez právního důvodu). Konstatoval, že uvedená smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a všemi žalovanými coby účastníky občanského sdružení, i když byla podepsána pouze prvými dvěma žalovanými. Poukázal přitom na ujednání účastníků sdružení v článku XI. smlouvy o sdružení, pokud jde o právní úkony učiněné jejich jménem navenek. Protože v souladu s tímto ujednáním nájemní smlouvu jménem všech tří účastníků sdružení podepsali dva z nich (tj. jejich nadpoloviční většina), k uzavření nájemní smlouvy došlo
a smlouva zavazuje všechny tři žalované (v tomto ohledu se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, který dovodil, že smlouvou jsou vázáni jen prví dva žalovaní, kteří smlouvu podepsali). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva je platným právním úkonem, jelikož obsahuje podstatné náležitosti ve smyslu §663 a násl. obč. zák., a to ujednání o předmětu (budova T.), ceně nájmu (1,- Kč ročně), jakož
i době nájmu (na dobu do registrace nemovitostí do k. n. na H. J. s. r. o.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. S poukazem na §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytkla soudům obou stupňů vady řízení spočívající v tom,
že usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 7. 2003 o ustanovení znalce B. nebylo účastníkům doručeno a že nebyla přítomna při předávání podkladů znalci; v důsledku toho mohla své námitky uplatnit až po obdržení vypracovaného znaleckého posudku; takovou námitkou byla výhrada, že znalec byl ovlivněn znaleckým posudkem, jehož vypracování zadali prví dva žalovaní mimo řízení a předali ho znalci. Další vadu řízení spatřuje v postupu soudu, který o jejích námitkách k osobě znalce K. rozhodl až po zpracování posudku. S oběma znalci jednali pouze prví dva žalovaní, kteří jim poskytli písemnosti s jejími podpisy. Protože nebyla při předávání těchto podkladů přítomna, byla porušena zásada rovnosti účastníků v soudním řízení podle §18 odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že soudy pochybily i tím, že neprovedly jí navržené důkazy, jimiž mínila prokázat své tvrzení, že nájemní smlouva nebyla uzavřena. K jejímu návrhu nebylo provedeno doplnění znaleckého posudku znalce K. ke zjištění, zda druhá strana nájemní smlouvy byla součástí jiné smlouvy (za tím účelem navrhla odstranit ze smlouvy spojovací nálepku, aby bylo možno zjistit, zda druhá strana smlouvy nebyla použita z jiné smlouvy, a uložit žalovaným M. a S., aby předložili originály smluv ze dne 2. 1. 1993 a 4. 1. 1993). Ačkoli soud prvního stupně původně mínil dokazování navrhovaným způsobem doplnit, posléze od tohoto záměru upustil a návrh na provedení důkazu zamítl s tím, že i kdyby bylo zjištěno, že druhá strana smlouvy je sešita na jiném místě, neprokazovalo by to ještě její tvrzení, že tato strana byla součástí jiné smlouvy. Žalobkyně vytkla soudům, že přehlédly okolnost, že ve spisu jsou dvě vyhotovení nájemní smlouvy, z nichž jedno je podepsáno pouze druhým žalovaným, a že neprovedly důkaz rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, č. j. 25 Co 110/2003-45 (soud prvního stupně jej zamítl pro nadbytečnost), protokolem o výslechu druhého žalovaného jako svědka ze dne 16. 5. 2003 na Policii ČR, usneseními Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 C 164/2001, a ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 5 C 291/2001, a rozhodnutími Okresního soudu Praha-východ o žalobě na obnovu řízení. Tyto důkazy přitom potvrzují pravdivost jejího tvrzení, že nájemní smlouva ze dne 30. 5. 1997 nebyla uzavřena, a vyplývá z nich naopak nevěrohodnost tvrzení žalovaných M. a S., kteří v jiných řízeních vypovídali odlišně (netvrdili, že nemovitosti užívají z titulu nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 1997). S poukazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 má žalobkyně zato, že soudy postupovaly protiústavně, jestliže v rozporu s §132 o. s. ř. nehodnotily důkazy jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. I nadále tvrdí, že nájemní smlouvu nepodepsala a tudíž ji neuzavřela. S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že se žalovaní užíváním předmětné nemovitosti v rozhodném období na její úkor bezdůvodně neobohatili. Není srozuměna s jeho závěrem, že nájemní smlouva byla uzavřena, i když ji podepsali jen prví dva žalovaní, neboť jednali za všechny účastníky sdružení v souladu s ujednáním ve smlouvě o sdružení. Je přesvědčena, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s §44 odst. 3 obč. zák., podle něhož je-li návrh určen dvěma nebo více osobám, a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je návrh určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny tyto osoby návrh přijmou. Žalobkyně zastává názor, že pokud chtěli žalovaní vystupovat v právním vztahu jako účastníci sdružení, musela být tato vůle ve smlouvě vyjádřena. Jelikož tomu tak nebylo, vystupovali žalovaní samostatně; vzhledem k tomu, že třetí žalovaný smlouvu nepodepsal, nemohla být ve smyslu §44 odst. 3 obč. zák. uzavřena. Pro případ, že bude shledán správným závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva byla uzavřena, žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval platností smlouvy z hlediska její určitosti a srozumitelnosti ve smyslu §37 obč. zák., neboť při jejím výkladu vycházel toliko z nadpisů jednotlivých článků smlouvy, a nikoliv z jejího obsahu. Zpochybnila především určitost ujednání o tom, že nájem skončí „registrací nemovitostí v k. n. na H. J. s. r. o.“, argumentací, že za situace, kdy skutečnost, s níž je spojen konec nájmu, nenastane a jiný způsob ukončení nájmu není ve smlouvě sjednán, nemohl by nájemní vztah skončit nikdy. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř. a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal,
se řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu
je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Současně musí být splněna podmínka, že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou; přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. mířícího proti skutkovým zjištěním je zcela vyloučeno. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vylíčen. O jaký dovolací důvod jde, tudíž dovolací soud posuzuje nikoli podle toho, jak byl dovolatelem označen, nýbrž podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bez významu námitky žalobkyně, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zatížil řízení vadami (usnesení soudu prvního stupně o ustanovení znalce B. nebylo účastníkům doručeno, žalobkyně nebyla přítomna při předávání podkladů znalci prvými dvěma žalovanými, své námitky mohla uplatnit až po obdržení vypracovaného znaleckého posudku, o jejích námitkách k osobě znalce K. bylo rozhodnuto až po zpracování posudku, byla porušena zásada rovnosti účastníků v řízení podle §18 odst. 1 o. s. ř. tím, že s oběma znalci jednali pouze prví dva žalovaní), a že neprovedl jí navržené důkazy (doplněním znaleckého posudku K., rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, č. j. 25 Co 110/2003-45, protokolem o výslechu druhého žalovaného jako svědka ze dne 16. 5. 2003 na Policii ČR, usneseními Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 C 164/2001, a ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 5 C 291/2001, a rozhodnutími Okresního soudu Praha-východ o žalobě na obnovu řízení). Těmito výhradami totiž žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým se může dovolací soud zabývat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzené vady řízení byly dány, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tj. nejde o spor o procesní právo); otázka těchto vad proto nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (ostatně posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah).
Přípustnost dovolání v posuzované věci nejsou způsobilé založit ani námitky, jež žalobkyně rovněž podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že soudy vyšly ze znaleckého posudku K. bez ohledu na její námitku, že znalec byl ovlivněn, že pominuly rozhodné skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, které zpochybňují věrohodnost prvního a druhého žalovaného a naopak prokazují její tvrzení, že nájemní smlouvu neuzavřela (tj. že neuvěřily jejímu tvrzení, nýbrž tvrzení těchto žalovaných), a že při zjišťování skutkového stavu věci postupovaly v rozporu s §132 o. s. ř. Uvedené výhrady totiž ve skutečnosti vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění zde nepřichází v úvahu (jak bylo výše vysvětleno).
S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že posoudil v rozporu s §44 odst. 3 obč. zák. právní otázku, zda byla nájemní smlouva uzavřena za situace, kdy ji podepsali pouze první a druhý žalovaný. Odvolací soud právní závěr, že za této situace byla nájemní smlouva uzavřena a že zavazuje všechny účastníky sdružení, tedy i třetího žalovaného, který smlouvu nepodepsal, založil na skutkovém zjištění (které je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpochybnitelné), že žalovaní uzavřeli písemně dne 26. 4. 1993 smlouvu o sdružení, podle jejíhož článku XI. si sjednali, že k učinění právního úkonu týkajícího se všech účastníků sdružení postačuje, je-li učiněn dvěma jeho členy (ze tří). První dva žalovaní při uzavírání nájemní smlouvy s žalobkyní nevystupovali samostatně, nýbrž jako účastníci občanského sdružení H. J., žalobkyně si toho byla vědoma a písemné vyhotovení nájemní smlouvy tento projev vůle obsahuje. Nájemní smlouva byla účastníky uzavřena za účelem provozování zemědělské výroby, tedy v rámci činnosti, za jejímž účelem se žalovaní sdružili (dovolací soud k tomu poznamenává, že nelze přehlédnout, že nájemní smlouva je opatřena otiskem razítka „H. občanské sdružení J.“, že obsahuje prohlášení žalobkyně, podle něhož si je vědoma, že nájemce na pronajatých nemovitostech provádí stavební úpravy z prostředků sdružení H. J., a že nájemce je oprávněn užívat nemovitosti smluveným způsobem, tedy k účelu, který je v souladu s jejich přestavbou). Brojí-li žalobkyně proti závěru, že nájemní smlouva byla uzavřena, argumentací, že v nájemní smlouvě není obsažen projev vůle žalovaných vystupovat v nájemním vztahu jako účastníci sdružení, zpochybňuje tím skutkové zjištění odvolacího soudu, z něhož při právním posouzení věci vycházel. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000,
či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalobkyně tak ve skutečnosti touto výhradou neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., neboť netvrdí, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; pouze namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci. Tím uplatnila z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nadto se sluší uvést, že právní závěr odvolacího soudu, který vychází z takto zjištěného skutkového stavu věci, je v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Tak kupříkladu Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 659/2002, uveřejněném v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod označením C 1569/22, formuloval právní názor, že ze závazků ze smlouvy uzavřené jen jedním z účastníků smlouvy o sdružení jsou vůči druhé smluvní straně zavázáni společně a nerozdílně všichni účastníci sdružení, jestliže její uzavření bylo součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení a bylo v souladu s ujednáním o jejich zastupování podle smlouvy o sdružení. V posuzovaném případě odvolací soud správně dovodil, že právním úkonem učiněným prvními dvěma žalovanými byla uzavřena nájemní smlouva, která zavazovala všechny tři žalované, neboť jednali jako účastníci sdružení ve věci týkající se společné činnosti sdružení (§835 odst. 2 obč. zák.) v souladu s dohodou o jednání a zastupování podle smlouvy o sdružení (§829 obč. zák.). Kromě toho, že si účastníci sdružení v článku XI. smlouvy sjednali, že k učinění úkonu týkajícího se všech účastníků sdružení postačuje, aby byl uskutečněn alespoň většinou z nich (tj. dvěma ze tří), v článku VIII. smlouvy si ujednali, že smlouva zmocňuje každého člena sdružení jednat jménem všech ostatních členů sdružení, je-li to v jejich zájmu.
Konečně žalobkyně v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu, že nájemní smlouvu posoudil jako platný právní úkon; tvrdí,
že nájemní smlouva je pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval určitost a srozumitelnost zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky (mající význam právě a jen pro projednávanou věc) obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Dovoláním zpochybněná právní otázka (posouzení určitosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák.) navíc nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a závěr odvolacího soudu vyjadřující se k této otázce koresponduje s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné
v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne
20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne
25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne
27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud
je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu