ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.126.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 126/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 23 To 763/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 54/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 3 T 54/2008 byl odvolatel uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k jeho výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podal V. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 23 To 763/2008 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Vlastní důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v tom, že skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo možné posoudit jako trestný čin podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ale pouze podle §215a odst. 1 tr. zák., když ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je nepochybně hmotně právním ustanovením stejně jako ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. Soudy se opíraly o měněnou výpověď poškozeného, otce dovolatele, když vzaly za spolehlivou jeho původní výpověď, kterou zejména podle úvah odvolacího soudu podporovalo tvrzení svědků V. Ž., Z. T. a P. M. ve spojení se závěry znaleckého posudku vypracovaného PhDr. V. L. Podle dovolatele ale soudy pominuly skutečný obsah výpovědí těchto svědků, které tvrzení poškozeného nepodporovaly.
V další části odůvodnění podaného dovolání jsou vznášeny námitky proti postupu znalce PhDr. V. L., který podle názoru dovolatele překročil rámec svého znaleckého oprávnění, když se zabýval specifickou věrohodností poškozeného. Z hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů ale jednoznačně vyplývalo, že za kardinální považovaly právě tento znalecký posudek a nerespektovaly, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz, a to zejména v souvislosti s důkazy jinými.
Dále pak je v uplatněném dovolání zpochybňováno fyzické napadání poškozeného dovolatelem, když k němu nebyl opatřen žádný objektivní důkaz. Ani svědek policista M. K. o fyzickém násilí nehovoří, ale pouze uvádí, že poškozený měl být napaden fackou. Při této absenci důkazů je zcela nepochopitelné, proč byla odmítnuta svědecká výpověď bratra poškozeného a jeho sestřenice soudem prvého stupně, na což odvolací soud vůbec nereagoval.
Podle dovolatele soudy vycházely z důkazu do jisté míry nezákonného a tedy nesprávného, čímž se dopustily tzv. deformace důkazu, neboť z nezákonně provedeného důkazu nelze vyvozovat správná a spravedlivému procesu odpovídající skutková zjištění. Dopustily se tedy svévole, jak je popsána v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 501/04. Porušily i zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, když soud prvního stupně odmítl provést navrhovaný důkaz, což představuje princip opomenutého důkazu. Dovolatel pak vyslovuje názor, že kdyby soudy správně hodnotily provedené důkazy, musely by ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. jednání v bodě 1. napadeného rozsudku posuzovat toliko podle §215a odst. 1 tr. zák.
Dovolatel taktéž namítá porušení ustanovení §35 odst. 1 tr. zák., když soudy se spokojily u ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. pouze s jazykovým výkladem tohoto ustanovení. Poukazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 260/05 a nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 33/97 a činí závěr, že vzal-li poškozený po řádném poučení před nezávislým soudem zpět svůj souhlas s trestním stíháním svého syna pro trestný čin podle §249 odst. 1 tr. zák., pak to byly soudy obou stupňů povinny respektovat. Jestliže tak nepostupovaly a nalézací soud ukládal úhrnný trest a odvolací soud to akceptoval, porušily zákon v ustanovení §35 odst. 1 tr. zák.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá přiměřenost uložení druhu a výše trestu podle norem ústavních. Odkazuje zde na odůvodnění uvedená v bodě 2 dovolání a samostatně jej uvádí pouze z opatrnosti, pokud by se dovolací soud neztotožnil s námitkami vztahujícími se k bodu 1. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z hlediska porušení zákona v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Uložený trest je tedy trestem, který je v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem a i ustanovení §35 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadenou část usnesení odvolacího soudu a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil, jakož i vadné řízení jim předcházející a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále pak aby zrušil výrok o trestu dovolatele a zároveň rozhodl, zda jsou i nadále dány vazební důvody, či zda případný vazební důvod nelze nahradit některým z institutů uvedených v §73 tr. ř.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatuje, že pokud jde o argumentaci dovolatele v podaném dovolání, která je v podstatě zaměřena pouze na nesprávnosti v postupu soudů činných dříve ve věci při dokazování, zejména pokud jde o hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho zpochybňuje výchozí skutkové okolnosti – byť krátce dovozuje nesprávnou aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. a rovněž nesprávné užití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. – tak tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Se stejným odůvodněním nelze přisvědčit ani závěru obviněného, podle něhož byl ve věci nesprávně ukládán úhrnný trest ve smyslu §35 odst. 1 tr. zák., neboť i zde se dovolatel opírá pouze o údajnou nesprávnou aplikaci procesních norem, z nichž dovozuje, že mohl být stíhán (a posléze i uznán vinným) ze spáchání jen jednoho trestného činu.
K druhému z dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu odvíjí v podstatě pouze od údajného nesprávného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z jejich údajného nesprávného postupu, aniž by však byly zvoleny a reálně dány podmínky pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu (tedy že byl uložen trest nepřípustného druhu, nebo že by se uložený trest svojí výměrou míjel s trestní sazbou stanovenou pro trestné činy, jimiž byl dovolatel uznán vinným).
V samotném závěru pak státní zástupce podané dovolání hodnotí v celém rozsahu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud byl nucen posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že pokud obviněný V. S. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ve vlastním odůvodnění dovolání především zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývající skutková zjištění. To lze doložit např. použitou argumentací, že nalézací soud i odvolací soud se opíraly o nepochybně měněné výpovědi poškozeného...atd. Pominuly, že svědek V. Ž. potvrzoval…atd. S. P. M. sdělil…atd. Svědek Z. T. uvedl…atd. V další části dovolání napadá závěry znalce PhDr. V. L., a to pro překročení rámce jeho znaleckého oprávnění, když se zabýval specifickou věrohodností poškozeného. I v tomto případě se ale jedná o námitku, která má procesně skutkovou povahu, která nikterak nespadá pod dovolací důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě je třeba pro úplnost poznamenat, že tato námitka byla obhajobou opakovaně vznášena v předchozím řízení, a jak nalézací soud, tak soud odvolací se jí ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a logicky vysvětlily, proč jsou závěry vyslovené jmenovaným znalcem procesně použitelné a lze z nich při rozhodování soudu vycházet. Pokud pak dovolatel zpochybňuje průkaznost fyzického napadání poškozeného z jeho strany, jedná se o zpochybňování zjištěného skutkového stavu, čili nejedná se o námitku ve vztahu k hmotně právnímu posouzení jeho jednání. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že použití fyzického násilí není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pro nějž byl obviněný odsouzen. I zde je ale třeba poznamenat, že oba soudy nižších stupňů zcela přesvědčivě ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč považovaly užití fyzického násilí obviněného vůči poškozenému za dostatečně prokázané. Akceptovat nelze ani výhradu dovolatele spočívající v tvrzení, že pokud byla nalézacím soudem odmítnuta svědecká výpověď bratra poškozeného a jeho sestřenice, jedná se o svévoli soudu a tím i o princip opomenutého důkazu. Z obsahu spisu je totiž patrné, že obhájce obviněného učinil v řízení před soudem prvního stupně návrh na vyslechnutí svědků M. S. - tety obviněného, a M. S. - bratra obviněného (správně bratra poškozeného), a to k prověření věrohodnosti poškozeného. Okresní soud v hlavním líčení dne 19. 8. 2008 tento návrh zamítl jako nadbytečný. Je pravdou, že v odůvodnění svého rozsudku pak měl vysvětlit, proč učiněnému návrhu nevyhověl (viz ust. §125 odst. 1 tr. ř.), což se nestalo. Neučinil tak následně ani soud odvolací, když v odvolání obviněného nevyslechnutí navrhovaných svědků bylo zmíněno pouze jakoby na okraj. Nejvyšší soud ale rozhodně odmítá, že by nevyslechnutí navrhovaných svědků mělo skutečný charakter tzv. opominutého důkazu, neboť nalézací soud o takto učiněném návrhu v průběhu soudního řízení rozhodl, a to negativním způsobem, čili nenastala zde situace, že by o návrhu nebylo soudem učiněno žádné rozhodnutí a pouze via facti by navrhované osoby nebyly v postavení svědků vyslechnuty. Proč se tak stalo je pak z průběhu provedeného dokazování zcela zřejmé. Osoby navrhované obhajobou ke svědeckému slyšení by s největší pravděpodobností vypovídaly stejně jako všichni ostatní svědci z rodiny poškozeného a obviněného, které soud prvního stupně v hlavním líčení vyslechl. Ovšem ani další dvě případné výpovědi učiněné na podporu obviněného by nemohly účinně vyvrátit ostatní provedené důkazy, na jejichž základě byl obviněný nakonec shledán vinným. Tvrzení dovolatele, že kdyby soudy správně hodnotily provedené důkazy, musely by ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. jeho jednání popsané v bodě 1. napadeného rozsudku posuzovat toliko podle §215a odst. 1 tr. zák., je tudíž pouze opakovaným zpochybňováním důkazního hodnocení bez hmotně právního obsahu a nelze jinak než je odmítnout, neboť nemá povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Další námitka dovolatele zaštiťující se porušením ustanovení §35 odst. 1 tr. zák., má ve skutečnosti ryze procesní povahu, neboť napadá postup soudu prvního stupně, který odmítl za splnění podmínek ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. akceptovat zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro trestný čin podle §249 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů podrobně a dostatečně obsáhle ve svých rozhodnutích popsaly, proč pokládaly zpětvzetí souhlasu poškozeného za vydané v tísni, tedy za projev postrádající svobodu jeho vůle. Je třeba přičinit poznámku, že uplatněné dovolání se na tomto místě v souvislosti s takto uplatněnou námitkou dopouští evidentní slovní ekvilibristiky, která se ale s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí.
Obviněný V. S. se tak v této části svého dovolání ve své podstatě domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek pod bodem 1., pro který byl stíhán a odsouzen. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud pak jde o další uplatněné námitky, podřazené pod stejný dovolací důvod, vztahující se ke skutku pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku, tyto též nemají povahu hmotně právních námitek, když se opírají o problematiku trestně procesní, která by za jiných okolností, než byly shledány v projednávaném případě, mohly být podřazeny pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ale dovolatelem uplatněn nebyl.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze uvést následující.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit v rámci tohoto zákonného důvodu jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.).
Tím méně pak lze namítat, že obviněnému neměl být ukládán trest úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., když bylo shledáno, že byl v předchozím řízení důvodně a v souladu se zákonem odsouzen za dva trestné činy, a to týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Pokud dovolatel v některých souvislostech poukazoval na některá shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a dovozoval z nich protiústavnost odsuzujícího rozhodnutí okresního soudu, jakož i potvrzujícího rozhodnutí soudu odvolacího, Nejvyšší soud konstatuje, že k žádnému takovému závěru při svém přezkumném postupu v rámci dovolacího řízení nedospěl.
Bylo tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a stojí mimo jejich rámce. Dovolatel sice oba uvedené dovolací důvody ve svém dovolání deklaroval, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry, které ve svém rozhodnutí učinil odvolací soud, když zároveň i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že skutky byly bez jakýchkoli pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec