ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.475.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 475/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2009 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 4 To 66/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 4 To 66/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněného J. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006, byl obviněný J. B. spolu s obviněným J. S. jako hlavním pachatelem uznán vinným pod bodem 3) výroku pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchal tím, že obviněný J. S. jako jednatel společnosti G. a obviněný J. B. jako jednatel společnosti W. , s. r. o., se sídlem R. n. S. , (dále jen „W. “), na základě antidatovaného jednostranně nevýhodného Dodatku ke kupní smlouvě č. 1 uzavřeného s datem 20. 11. 1999 k dodacím podmínkám ze dne 4. 1. 1999 mezi prodávajícím G. a kupujícím W. , kde v Dodatku si kupující vyhrazuje právo účtovat prodávajícímu penále z hodnoty nedodaného zboží, po objednávce zboží datované ke dni 15. 12. 1999 za nedodané zboží společností G. , po dohodě s obviněným J. S. , vystavil obviněný J. B. za W. penalizační fakturu bez číselného označení s datem 30. 12. 2000, kdy následně dne 28. 5. 2001 se záměrem neoprávněně obohatit společnost W. na úkor společnosti G. po uzavření Dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek společnost W. započetla faktury oproti uvedené penalizační faktuře, zpětně vystavené společností W. na částku 1.123.002,80 Kč, čímž společnosti G. způsobili škodu ve výši 1.123.002,80 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Dále byl obviněný J. B. (společně s obviněným J. S. ) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z pomoci k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterou mu bylo kladeno za vinu, že obviněný J. S. jako ředitel a jednatel obchodní společnosti G. , s. r. o., a zároveň zmocněnec, akcionář, od 1. 6. 2001 v pracovním poměru ve funkci obchodně finančního ředitele společnosti L. , a. s., a od 17. 7. 2001 člen představenstva této konkurenční společnosti se záměrem opatřit neoprávněný prospěch společnosti L. , a. s., na úkor společnosti G. , s. r. o., za součinnosti obviněného J. B. , jednatele a společníka společnosti W. , s. r. o., v době od 14. 3. 2001 do 31. 5. 2001 celkem v 38 případech dodal společnosti W. , s. r. o., zboží v celkové neuhrazené hodnotě 6.476.955,10 Kč, ačkoliv musel vědět o shodných záměrech jednatele této společnosti obviněného J. B. zajistit prospěch společnosti L. , a. s., který se hned na druhý den po vystavení poslední faktury 1. 6. 2001 stal stejně jako obviněný J. S. obchodně finančním ředitelem a od 17. 7. 2001 členem představenstva L. , a. s., přičemž společnost W. , s. r. o., výše uvedené závazky společnosti G. , s. r. o., dosud neuhradila přesto, že měl obviněný J. S. k dispozici Smlouvy o postoupení pohledávek na největší odběratele společnosti W. , s. r. o., (P. a P. ), sepsané mezi společností W. , s. r. o., zastoupenou obviněným J. B. a G. , s. r. o., zastoupenou obviněným J. S. , vše ke škodě G. , s. r. o., v uvedené výši 6.476.955,10 Kč.
Vrchní soud v Olomouci projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2008 podané odvolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006, obviněného J. B. , jehož věc byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2008 podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání, a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 4 To 66/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně tohoto obviněného v odsuzující části, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému J. B. podle §255 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody na dobu dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněnému J. B. byl také podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 4 To 66/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006, podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce Mgr. P. L. dovolání z důvodu, že ve smyslu §256b odst. 1 písm. d) tr. ř. v řízení před odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a také, že rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Konkrétně dovolatel namítl, že odvolacímu soudu opakovaně sdělil, že trvá na své osobní účasti při projednávání odvolání. Ačkoli požádal podáními ze dne 5. 1. 2009 a 12. 1. 2009 o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 13. 1. 2009 z důvodu špatného zdravotního stavu neumožňujícího mu účast, soud rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to přesto, že ošetřující lékař dovolatele v lékařské zprávě ze dne 12. 1. 2009 uvedl, že vzhledem k akutnímu zhoršení zdravotního stavu není obviněný schopen účastnit se soudního jednání. Soud vzal jeho omluvu doloženou tímto potvrzením za formální, a to z důvodu, že tato lékařská zpráva neobsahovala podrobný popis jeho zdravotních potíží. Posouzení zdravotního stavu a stanovení léčby je ryze odbornou lékařskou otázkou, kterou soudu bez přibrání znalce nepřísluší hodnotit. Za stavu, kdy dovolatel soudu předložil a navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem č. 32/2008 vypracovaným Ing. R. J. a oznámil, že má poznatky o významných skutečnostech, které mohou přivodit změnu skutkových zjištění prvostupňového soudu, je dovolatel přesvědčen, že odvolací soud svým postupem mu upřel možnost účastnit se veřejného zasedání a realizovat při něm svá práva, zejména se vyjádřit k předloženému důkazu a předložit soudu nové důkazy. V tomto spatřuje dovolatel naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný J. B. v tom, že v popisu skutku nejsou náležitě vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu a jeho účastenství na spáchání trestného činu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v popisu skutku zcela absentuje jakýkoli popis skutku hlavního pachatele J. S. , tedy konkrétní jednání, jímž u něj došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to včetně subjektivní stránky. Pokud pak není vymezen skutek hlavního pachatele J. S. , nelze vůči němu vymezit ani účastenství dovolatele, což rozsudek taktéž neobsahuje. Není zde ani uvedeno, že by jednal s vědomím toho, že napomáhá J. S. ke spáchání trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V rozsudku stejně jako v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětný skutek pojat pouze jako prostý přehled faktů, bez jakéhokoliv vyjádření subjektivního vztahu hlavního pachatele a osoby dovolatele jako pomocníka k tomu, co měli oba učinit. V této souvislosti odkázal na konstantní judikaturu, například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 98/2006, sp. zn. 7 Tz 125/2001, usnesení sp. zn. 5 Tdo 66/2003 a nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 46/96 a sp. zn. IV ÚS 582/99.
Z uvedených důvodů je dovolatel přesvědčen, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným trestným činem, není trestným činem.
V závěru dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009, č. j. 4 To 66/2008-3121, a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006, a to v části výroku č. I., týkající se osoby dovolatele.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného J. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal naplněný ani tento, ani jiný důvod podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů vymezených ve shora podrobně rozvedeném dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný J. B. ve svém dovolání spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že ačkoli požádal podáními ze dne 5. 1. 2009 a 12. 1. 2009 o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 13. 1. 2009 z důvodu svého špatného zdravotního stavu, který mu neumožňoval účast u veřejného zasedání, odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přesto, že ošetřující lékař dovolatele v lékařské zprávě ze dne 12. 1. 2009 uvedl, že vzhledem k akutnímu zhoršení zdravotního stavu není dovolatel schopen účastnit se soudního jednání, soud vzal omluvu dovolatele doloženou tímto potvrzením za formální. Přitom dovolatel prostřednictvím svého obhájce soudu v odvolacím řízení předložil a navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným Ing. R. J. a oznámil, že má poznatky o významných skutečnostech, které mohou přivodit změnu skutkových zjištění prvostupňového soudu.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že ve spise je založena na č. l. 3092 žádost obviněného J. B. ze dne 5. 1. 2009, ve které obviněný požádal soud o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 13. 1. 2009 z důvodu stále trvající pracovní neschopnosti. Dále v této žádosti obhájce obviněného též uvedl, že spolu s ní předkládá znalecký posudek vypracovaný soudní znalkyní Ing. R. J. ze dne 29. 12. 2008, a navrhl jeho provedení jako důkazu při veřejném zasedání. K tomuto podání dovolatel dále přiložil i starší lékařské zprávy o jeho předchozím, nikoli aktuálním zdravotního stavu.
Na č. l. 3108 je ve spise také založen přípis Vrchního soudu v Olomouci, adresovaný obhájci obviněného Mgr. P. L. , a koncipovaný jako odpověď na žádost obviněného o odročení veřejného zasedání. V něm Vrchní soud v Olomouci obhájci sdělil, že žádosti obviněného nelze pro nedostatečnost jeho omluvy vyhovět. U veřejného zasedání dne 25. 11. 2008 slíbil obviněný zaslat po absolvování odborných vyšetření k jeho zdravotnímu stavu obratem výsledky těchto vyšetření i s případnou podrobnou lékařskou zprávou, což však neučinil, ačkoliv odborná vyšetření se uskutečnila ve dnech 4. 12. 2008 a 10. 12. 2008, jak vyplynulo právě až z jeho nynější žádosti. Vrchní soud proto konstatoval, že samotná pracovní neschopnost obviněného ještě nevylučuje jeho schopnost dostavit se k soudu. Proto vyzval obhájce, aby u veřejného zasedání dne 13. 1. 2009 předložil podrobnou zprávu ošetřujícího lékaře o zdravotním stavu obviněného a především vyjádření lékaře k akutním zdravotním potížím obviněného, zda jsou takového charakteru, že ho ohrožují na zdraví a životě, pokud by se dostavil k soudu. Zatím z předložených výsledků odborných vyšetření takový závěr rozhodně nevyplývá včetně toho, že by bylo u obviněného zjištěno tak závažné onemocnění, které by mu bránilo dostavit se k soudu.
Ve spise na č. l. 3111 a 3113 jsou posléze založeny nové žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 13. 1. 2009, ke kterým obhájce již přiložil nové potvrzení ošetřujícího praktického lékaře MUDr. J. M. ze dne 12. 1. 2009, založené ve spise na č. l. 3112. V tomto potvrzení je uvedeno, že obviněný není vzhledem k akutnímu zhoršení zdravotního stavu schopen ze závažných zdravotních důvodů se tento týden účastnit soudního jednání.
Nejvyšší soud posléze ze spisu zjistil, že i přes tyto skutečnosti a nehledě k tomu, že obviněný navrhoval provést jednak jím konkretizovaný důkaz – znalecký posudek a dále uváděl, že ví také o dalších skutečnostech, které mohou přivodit změnu skutkového stavu věci, odvolací soud rozhodl, že veřejné zasedání dne 13. 1. 2009 bude konáno v nepřítomnosti obviněného a jeho omluvu nepřijal s ohledem na obsah dřívějších lékařských zpráv ze dne 24. 11. 2008, ze dne 4. 12. 2008, ze dne 10. 12. 2008 a ze dne 12. 12. 2008 (viz str. 4 až 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž však dostatečně nereflektoval a neověřil obsah lékařské zprávy ze dne 12. 1. 2009, ve které je uvedeno, že vzhledem k akutnímu zhoršení zdravotního stavu není obviněný schopen ze závažných zdravotních důvodů se tento týden účastnit soudního jednání, a to přesto, že její obsah byl zcela rozdílný od zpráv, z nichž při svém závěru, že omluva má jen „formální charakter“, vycházel odvolací soud. V návaznosti na to odvolací soud v rámci veřejného zasedání zvolil v zásadě nestandardní postup v případě navrhovaného provedení důkazu znaleckým posudkem (srov. §235 odst. 2 a §263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §216 tr. ř.), kdy obhájce Mgr. P. L. navrhl tento znalecký posudek jako důkaz ve veřejném zasedání provést, následovala tichá porada senátu bez přerušení jednání, která vyústila v usnesení, že navrhovaný důkaz aniž by byl proveden bude projednán v závěrečné poradě senátu. Posléze udělil předseda senátu slovo k závěrečným návrhům státního zástupce a obhájce obviněného a senát se odebral k závěrečné poradě. Po jejím skončení vyhlásil předseda senátu nejprve usnesení, že důkazní návrh obviněného na doplnění dokazování se zamítá a bezprostředně poté vyhlásil předseda senátu i napadený rozsudek.
Podle ustanovení §233 odst. 1 věta první tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak přísně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání (§238 tr. ř.). Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, dále rozhodnutí ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, nebo ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejednalo.
S ohledem na právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se zúčastnit veřejného zasedání, ale svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Ve smyslu této citované judikatury má obviněný také právo podle čl. 40 odst. 3 věty první Listiny základních práv a svobod, aby se mohl hájit sám. Za situace, kdy se obviněný pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, řádně důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, měl odvolací soud jeho žádosti vyhovět a pokud tak neučinil, odepřel mu možnost se tohoto veřejného zasedání zúčastnit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/2005, publikován pod č. 37/2006, ve sv. 40 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Vzhledem k tomu je nutno v plném rozsahu vyhovět námitce dovolatele stran naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn (č. l. 3090 spisu), přičemž odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že jeho účast není nutná z hlediska ustanovení §233 odst. 1 a §235 tr. ř. Nicméně nevzal náležitě v úvahu, že obviněný vyjádřil vůli se veřejného zasedání účastnit, přičemž s ohledem na svůj zdravotní stav žádal o odročení veřejného zasedání a zároveň prostřednictvím svého obhájce i předložil odvolacímu soudu znalecký posudek znalkyně Ing. R. J. a předem avizoval, že zamýšlí soudu osobně sdělit i další skutečnosti, které mohou mít vliv na dosud zjištěný skutkový stav v jeho trestní věci (srov. k tomu také již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/2005, publikován pod č. 37/2006, ve sv. 40 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Své akutní zhoršení zdravotního stavu těsně před konáním veřejného zasedání dne 13. 1. 2009 doložil vyjádřením jeho ošetřujícího lékaře ze dne 12. 1. 2009, ve kterém je uvedeno, že zdravotní stav obviněnému v současné době neumožňuje se soudního jednání účastnit. V té souvislosti nelze ani přehlédnout vyjádření státního zástupce v protokolu o konání veřejného zasedání ze dne 13. 1. 2009 (č. l. 3116 spisu), v němž konstatoval, že bude-li vycházet z toho, jak obviněný vypadal při posledním veřejném zasedání, jeho zdravotní stav nebyl na první pohled ideální, přičemž však konečné zhodnocení této otázky ponechal na úvaze soudu. Přes všechny tyto skutečnosti odvolací soud shledal omluvu obviněného ve spojení s žádostí o odročení veřejného zasedání nedostatečnou a svým charakterem formální. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že postup odvolacího soudu nelze považovat za dostatečně respektující právo obviněného zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu, navrhovat v něm důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu, a to i v návaznosti na to, že obviněný žádal soud, aby ve veřejném zasedání provedl jím předložený znalecký posudek Ing. R. J. jako důkaz, jak již rozvedl Nejvyšší soud výše.
V tomto směru dále nelze opomenout ani nesprávný postup odvolacího soudu při rozhodování o připuštění předmětného znaleckého posudku jako důkazu v odvolacím řízení. Ačkoli odvolací soud rozhodl o tom, že obhajobou předložený znalecký posudek jako důkaz neprovede pro jeho nadbytečnost, přesto se jím v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí na str. 16 zabýval a hodnotil ho, neboť uvedl, že tento znalecký posudek se zabýval posouzením projednávaného účetního případu a obsahu účetních dokladů o něm, přičemž odvolací soud návrhu na jeho provedení nevyhověl z toho důvodu, že ho považuje za nepotřebný a nadbytečný. Dále odvolací soud rozebral, že ve věci byl zpracován a v rámci dokazování proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, rozpočetnictví, kalkulace, statistika, operativní evidence, znalce M. F. , jehož odborné závěry obhajoba v zásadě nezpochybnila, a to ani předloženým posudkem, jehož zpracovatelka navíc neměla k dispozici potřebný materiální podklad k celému rozsáhlému případu jako znalec M. F. , jehož závěry považuje odvolací soud za dostatečně erudované a objasňující podstatné okolnosti celého případu, když ani nově předložený znalecký posudek závěry znalce M. F. nezpochybňuje. Z uvedeného tedy vyplynulo, že ačkoliv odvolací soud odmítl provést důkaz předmětným znaleckým posudkem předloženým obhajobou, čímž odňal procesním stranám možnost se k němu jakkoli vyjádřit, přesto se jím fakticky zabýval a hodnotil jej, aniž by jím ve veřejném zasedání provedl důkaz, což je v rozporu s ustanovením §263 odst. 6, 7 tr. ř., neboť tato ustanovení odvolacímu soudu ukládají, aby provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Přitom odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Navíc pokud svůj závěr o nadbytečnosti provedení důkazu tímto znaleckým posudkem, což obecně není vyloučeno, opřel odvolací soud zejména o to, že ve věci byl zpracován a v dokazování proveden znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, rozpočetnictví, kalkulace, statistika, operativní evidence, znalce M. F. , jehož závěry považuje odvolací soud za dostatečně erudované a objasňující podstatné okolnosti celého případu, je takový postup v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nadbytečnost provedení důkazu předloženého stranou v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže záležet v zásadě jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení již znalecký posudek opatřen (srov. č. 3/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud pak odvolací soud uzavřel, že předložený znalecký posudek Ing. R. J. závěry znalce M. F. nezpochybňuje, nelze takový závěr učinit bez provedení předmětného znaleckého posudku ve veřejném zasedání odvolacího soudu a umožnění stranám, aby se k němu vyjádřily, zvláště když strana obhajoby při předložení tohoto nového a dosud v trestním řízení neprovedeného znaleckého posudku v podstatě tvrdila opak.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal důvodnou dovolací námitku obviněného J. B. podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu, když v důsledku popsaného postupu odvolacího soudu nemohl obviněný realizovat své právo vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na účast ve veřejném zasedání, ale i právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k nim a k průběhu veřejného zasedání, ve kterém se konečným způsobem rozhodovalo o jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006.
Obviněný v podaném dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že v popisu skutku nejsou náležitě vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu a dovolatelova účastenství na jeho spáchání, resp. že v popisu skutku zcela absentuje jakýkoli popis skutku hlavního pachatele J. S. , tedy konkrétní jednání, jímž u něj došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. včetně subjektivní stránky. Pokud pak není vymezen skutek hlavního pachatele J. S. , nelze vůči němu skutkově vymezit ani účastenství dovolatele, což rozsudek taktéž neobsahuje.
Účastníkem podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti, a to i ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty. Může jít také o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního.
V tomto konkrétním případě je obviněnému J. B. kladeno za vinu, že se dopustil pomoci k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, který spáchal jako hlavní pachatel spoluobviněný J. S.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je zaviněné (úmyslné) jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Pokud jde o způsobení značné škody, postačí způsobení těžšího následku uvedeného v §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Jak vyplynulo ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jednání obviněného spolu s hlavním pachatelem mělo spočívat v tom, že „obviněný J. S. jako jednatel společnosti G. , s. r. o., se sídlem Z. , T. G. M. , (dále jen „G. “), a obviněný J. B. jako jednatel společnosti W. , s. r. o., se sídlem R. n. S. , (dále jen „W. ), na základě antidatovaného jednostranně nevýhodného Dodatku ke kupní smlouvě č. 1 uzavřeného s datem 20. 11. 1999 k dodacím podmínkám ze dne 4. 1. 1999 mezi prodávajícím G. a kupujícím W. , kde v Dodatku si kupující vyhrazuje právo účtovat prodávajícímu penále z hodnoty nedodaného zboží, po objednávce zboží datované ke dni 15. 12. 1999 za nedodané zboží společností G. , po dohodě s obviněným J. S. , vystavil obviněný J. B. za W. penalizační fakturu bez číselného označení s datem 30. 12. 2000, kdy následně dne 28. 5. 2001 se záměrem neoprávněně obohatit společnost W. na úkor společnosti G. po uzavření Dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek společnost W. započetla faktury oproti uvedené penalizační faktuře (č. 1635A), zpětně vystavené společností W. na částku 1.123.002,80 Kč, čímž společnosti G. způsobili škodu ve výši 1.123.002,80 Kč.“ V takto popsaném jednání obviněného skutečně nejsou obsaženy všechny znaky trestného činu, který měl spáchat hlavní pachatel obviněný J. S. a k jehož spáchání mu měl dopomoci obviněný J. B. Zejména zde chybí, jakou konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, měl spoluobviněný J. S. a zda taková povinnost mu byla uložena podle zákona nebo zda šlo o smluvně převzatou povinnost. Tuto skutečnost nalézací soud dostatečně nekonkretizoval ani v příslušné pasáži odůvodnění svého rozhodnutí, kde na straně 74 k jednání hlavního pachatele uvedl jen to, že obviněný J. S. jednal při výkonu funkce jednatele společnosti G. v rozporu se zásadou péče dobrého hospodáře, když ve spolupráci s obviněným J. B. zastupujícím jednoho z největších odběratelů zboží společnost W. vytvořili fiktivními smluvními ujednáními podmínky pro vystavení fiktivní a ničím nepodložené penalizační faktury ze strany společnosti W. , přičemž následně došlo k jejímu započtení, kdy tento zápočet odsouhlasil a podepsal. U obviněného J. B. pak nalézací soud jen zmínil, že tento poskytl pomoc vystavením dokladů hlavnímu pachateli, který úmyslně poškozoval společnost, vůči které měl zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek.
Odvolací soud tuto vadu taktéž nenapravil, a to i přesto, že sám na straně 12 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že by si dovedl představit preciznější popis skutku, avšak přesto je toho názoru, že v popisu skutku je dostatečným způsobem vyjádřeno aktivní jednání obou obviněných, jejich společná domluva na způsobu, jakým způsobem neoprávněně obohatí společnost obžalovaného J. B. na úkor společnosti G. včetně určitého slovního vyjádření subjektivní stránky k tomuto jednání a následku. Z popisu skutku jsou pak zřejmé prvky součinnosti, že oba aktéři jednali společně a sledovali společný cíl, nicméně posuzované jednání obviněného J. B. nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství, neboť neměl ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. postavení speciálního subjektu ve vztahu ke společnosti G. Dále odvolací soud připustil určité výhrady k tomu, zda bylo možno precizněji vyjádřit objektivní stránku obou aktérů ve smyslu znaků uvedeného trestného činu. Na straně 16 a následující sice pak blíže rozvedl, že nejsou pochybnosti o tom, že obviněný J. S. s ohledem na své postavení ve společnosti Globe JPS věděl, že jako statutární orgán této společnosti má ze zákona povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, jak mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §135 odst. 2 obchodního zákoníku v návaznosti na ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Že takovou povinnost má obviněný J. S. , musel vědět i obviněný J. B. , neboť znal postavení spoluobviněného J. S. ve společnosti G. a sám vykonával funkci statutárního orgánu ve společnosti W. a tak i on sám musel vědět, že ze společnosti nelze svévolně odčerpávat finanční prostředky. Jestliže byla shledána dohoda mezi obviněným J. S. a obviněným J. B. o společném záměru prokázaným způsobem vyvést svévolně ze společnosti G. finanční prostředky (pohledávky) za společnost W. , na čemž se obviněný J. B. aktivně podílel podpisem antidatovaného jednostranně nevýhodného dodatku ke kupní smlouvě, dále účelově vystavil penalizační fakturu a uzavřel dohodu o vzájemném vypořádání závazků a pohledávek mezi společností W. a společností G. , musel vědět, že obviněný J. S. tímto jednáním porušuje povinnosti jednatele a svévolným odčerpáním finančních prostředků z majetku společnosti G. , s. r. o., vznikne škoda, k čemuž následně také došlo.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu první instance skutečně nejsou uvedeny všechny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil hlavní pachatel J. S. , k němuž se měl pak dovolatel dopustit účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., které také ve výroku o vině pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu není dostatečně specifikováno z hlediska vymezení znaků pomoci. Tyto skutečnosti nejsou dostatečně upřesněny ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde pouze nalézací soud konstatoval, že hlavní pachatel porušil zákonnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, aniž by však specifikoval, z jakých ustanovení zákona mu taková povinnost vyplývala. Uvedené pochybení pak nenapravil ani odvolací soud, který sice na několika místech odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutek, jehož se podle závěrů obou uvedených soudů dopustil hlavní pachatel a k němuž mu obviněný J. B. pomáhal, měl být popsán precizněji, a to zejména stran objektivní stránky, a dále v odůvodnění dokonce též poukázal na chybějící znak konkrétního porušení povinnosti, přičemž uvedl v odůvodnění i příslušná zákonná ustanovení, nicméně rozhodnutí nalézacího soudu přesto zrušil jen ve výroku o trestu a výrok o vině včetně jeho skutkové části ponechal beze změny. Tím se dostal do rozporu se svými vlastními závěry, pokud v zásadě shledal uvedené pochybení ve vymezení skutku, ale toto pochybení nenapravil, ač tak v rámci své přezkumné povinnosti učinit měl. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že soud je podle §120 odst. 3 tr. ř. mimo jiné povinen do výroku rozsudku pojmout takovou skutkovou větu, jež poskytuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným (srov. rozhodnutí pod č. T 436 ve svazku 18/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), což v tomto případě u obviněného J. B. znamená i skutkový popis vyjádření jeho pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Výrok je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok proto musí být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry odvolacího soudu k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. u spoluobviněného (dnes již pravomocně odsouzeného) J. S. a pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. u obviněného J. B. jsou v podstatných skutečnostech obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku, výrok o vině pod bodem 3) v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 46 T 8/2006, tyto skutkové okolnosti v popsaném rozsahu neobsahuje. Tato absence skutkového popisu některých zákonných znaků ve výroku rozsudku nalézacího soudu, kterou odvolací soud přes její konstatování nenapravil, zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, který byl uveřejněn pod č. 39/2001 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1999, sp. zn. IV. ÚS 427/98, uveřejněn pod č. 20/1999 ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04, uveřejněn pod č. 195/2005 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Dovolání obviněného J. B. je tak důvodné i v rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) i g) tr. ř. byly v posuzovaném případě naplněny, neboť došlo jednak k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a jednak k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného J. B. Proto k důvodně podanému dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 4 To 66/2008. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc obviněného J. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Olomouci především zaměří na nápravu všech shora uvedených pochybení, které mu Nejvyšší soud vytkl, zejména pokud jde o přítomnost obviněného J. B. ve veřejném zasedání odvolacího soudu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že odvolací soud je povinen umožnit obviněnému J. B. zúčastnit se veřejného zasedání o jeho odvolání, dále navrhovat v něm důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu. V neposlední řadě je třeba v rámci dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu provést obhajobou předložený znalecký posudek znalkyně Ing. R. J. a náležitě ho zhodnotit a vypořádat se s ním v odůvodnění nového rozhodnutí. Přitom musí odvolací soud dát obviněnému možnost navrhnout i další důkazy a po jejich případném provedení umožnit obviněnému, aby se k nim vyjádřil.
V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za nutné také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, včetně té, kterou uplatnil v rámci dovolacího řízení a kterou ještě uplatní v novém odvolacím řízení, proč případně nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S přihlédnutím k tomu, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, musí být z jeho odůvodnění také zřejmé, jak se soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v podaném odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.