ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1006.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1006/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 To 862/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 548/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 T 548/2007, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1.)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., [v bodě 2.), 3.)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., [v bodě 3.)] trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a [v bodě 4.)] trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1.) dne 31. 7. 2006 kolem 16:00 hodin v Ch., ul. B. v poschodí se poškozenému J. Š. představil jako pracovník společnosti, která zajišťuje výměnu oken s tím, že jde přeměřit otvory na okna a po přeměření požádal poškozeného o zaplacení zálohy ve výši 256,- Kč, a jelikož poškozený neměl drobné, převzal od něj obžalovaný částku 1.000,- Kč s tím, že po rozměnění přinese peníze nazpět. Když se obžalovaný v 16:45 hodin vrátil, vzal z kuchyňské linky volně položený kuchyňský nůž o délce cca 15 cm a pod pohrůžkou bodnutí požadoval po poškozeném vydání dalších peněz, kdy po této pohrůžce mu poškozený předal dalších 1.200,- Kč, obžalovaný požadoval další peníze, v obývacím pokoji začal prohledávat zásuvky, a když se mu v tom poškozený snažil zabránit, napadl poškozeného nejméně 4 údery pěstí do obličeje a hlavy a kopem do přirození, poté se pokusil poškozeného svázat, ale když se mu toto nepodařilo, byt uzamkl a z místa činu utekl,
2.) dne 19. 8. 2006 kolem 11:30 hodin v Ch., v lesíku u ulice R. v blízkosti panelového domu čp. společným jednáním s neustanoveným pachatelem fyzicky napadl poškozeného D. H. tak, že jej strhli na zem a z kapsy kalhot odcizili mobilní telefon zn. Sony Ericsson T 230 stříbrné barvy, účastnické číslo v hodnotě cca 2.499,- Kč a poté z místa činu utekli,
3.) dne 13. 11. 2006 v době od 00:00 hodin do 01:00 hodin v J. na nám. D. E. B. okres Ch. společně s L. R. a další neustanovenou osobou fyzicky napadli poškozeného T. S., který odcházel od bankomatu umístěného v pobočce K. b. tak, že jej kopem do lýtka srazili na zem, kde jej drželi, udeřili pěstí do obličeje a po překonání jeho odporu mu z ruky vytrhli mobilní telefon zn. Nokia 6230 IMEI: v hodnotě cca 9.667,- Kč a peněženku s finanční hotovostí 2.000,- Kč, řidičským průkazem, občanským průkazem, průkazkou pojištěnce, průkazkou k bankovnímu účtu u Č. s. a.s., průkazkou k bankovnímu účtu u G. C. B. a.s., 2 platebními kartami G. C. B. a.s., V. E. platebními kartami V. E. od účtu u Č. s. a.s. a kartu od společnosti C. a poté z místa činu utekli,
4.) dne 23. 11. 2006 kolem 20:10 hodin v Ch., ul. J. na chodníku za domy čp. až požádal poškozeného M. Ř. aby mu svým mobilním telefonem zavolal taxi, poté jej požádal, aby mu zaslal SMS zprávu, přičemž po jejím odeslání mu mobilní telefon zn. Sony Ericson K 700i stříbrné barvy, IMEI: v hodnotě cca 4.350,- Kč vytrhl z ruky a utekl s ním do domu čp.,
a těchto jednání se dopustil přesto, že dne 20. 4. 2005 vykonal trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 8. 2001, čj. 4 T 114/2001-22, jež nabyl právní moci dne 6. 11. 2001“.
Za trestné činy ad 1.) - 3.) a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 4 T 198/2006, a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 3 T 218/2006, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 4 T 198/2006, a v trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 3 T 218/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve vztahu k trestnému činu ad 4.) bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 6 T 134/2007. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Ing. V. P., dědičce zemřelého poškozeného J. Š., částku ve výši 2.200,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. S. a M. Ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 To 862/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Chomutově) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutky, pro které byl stíhán a následně odsouzen, nikdy nespáchal. Podle jeho slov, ačkoliv byly soudy obou stupňů provedeny všechny relevantní důkazy, ze kterých ovšem jeho vina nevyplývá, přesto byl proti jeho osobě vynesen odsuzující rozsudek. Prohlásil, že od samého počátku trestního stíhání opakuje, že se předmětného jednání nedopustil, resp. že orgánům činným v trestním řízení sdělil, kde se v inkriminované době nacházel a k jakému incidentu mezi ním a údajnými poškozenými skutečně došlo. Konstatoval, že po provedeném dokazování má za to, že důkazní situace neodpovídá tomu, aby bylo možno o jeho vině u stíhaných skutků rozhodnout, tedy jinými slovy, že by bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by se stíhaného jednání skutečně dopustil. Shledal, že obžalobě se v žádném případě nepodařilo beze vší pochybnosti prokázat jeho vinu a že naopak jeho tvrzení nebylo vyvráceno. Vyjádřil přesvědčení, že za této situace jej měl odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo v plném rozsahu obžaloby zprostit, a uzavřel, že v tomto spatřuje pochybení soudu prvního i druhého stupně, neboť provedené důkazy nebyly správně po hmotně právní rovině posouzeny, a byl tak vyvozen nesprávný závěr v otázce viny a trestu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 To 862/2008, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 T 548/2007. Dále učinil podle svých slov alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám a obžaloby jej v plném rozsahu zprostil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Seznal, že skutečnosti namítané obviněným v jeho dovolání v žádném směru nekorespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem. V této souvislosti připomněl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod., resp. že dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů. Dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou tedy jen námitky právní, ale nejsou přípustné námitky skutkové. Obviněný však ve své podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něho příznivějším, způsobem. Dále státní zástupce uvedl, že výše uvedené námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, které byly uplatněny v dovolání obviněného, by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Vzápětí však shledal, že takový extrémní nesoulad v dané věci dán není a obviněný ho v podaném dovolání výslovně ani nenamítl.
Státní zástupce proto uzavřel, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 To 862/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění [popsaná v bodech 1.) – 4.) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící skutkové úvahy a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý