ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1036.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1036/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2009 o dovolání, které podal obviněný F. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 68 To 89/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 149/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 1 T 149/2008, byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 1. 8. 2008 v době od 11.00 hod. do 12.00 hod. v P. nejprve v restauraci U M. na ul. J., v úmyslu vymoci okamžité vrácení dluhu ve výši 2.100,- Kč, fyzicky napadl několika údery otevřenou dlaní do hlavy a obličeje poškozeného A. M., který seděl na židli u stolu, a požadoval po něm peníze, načež poškozený zanechal na stole částku 1.000,- Kč jako splátku dluhu, kterou si obviněný po jeho odchodu vzal, a odešel na ul. P., kam ho obviněný následoval a kde vybral peníze z bankomatu, následně obviněnému předal částku 1.500,- Kč, načež jej obviněný na této ulici na chodníku u plotu venkovního posezení vedle budovy ubytovny a baru K. opětovně fyzicky napadl několika údery pěstí do obličeje, čímž poškozenému způsobil zranění, a to četná zhmoždění měkkých tkání obličeje na čele, nose, sliznici horního rtu, podkožní krevní výrony na očnicích a očních víčkách a zlomeninu nosních kostí s rozsáhlým krevním výronem pod tvrdou plenou mozkovou v rozsahu levé mozkové polokoule se zhmožděním mozku a kmene mozkového, následkem čehož poškozený téhož dne, tedy 1. 8. 2008, ve 21.20 hod. v N. v P. zemřel“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z. p. Č. částku ve výši 7.246,- Kč a J. M. částku ve výši 12.923,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a Okresní státní zástupce v Přerově v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 68 To 89/2009, z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Přerově podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině, obviněného nově odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou věcně nesprávná, neodůvodněná, a tudíž nezákonná, resp. že spočívají na nesprávném právním posouzení vytýkaných skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Soudům vytkl, že při prokázání jeho jednání (zejména viny trestným činem ublížení na zdraví) vycházely pouze z jediného provedeného důkazu - znaleckého posudku. Podle jeho názoru takovým postupem zásadně pochybily, neboť upustily od základní zásady trestního práva - zásady vyhledávací, materiální pravdy a volného hodnocení důkazů. Konstatoval, že v jeho trestní věci neměly soudy k dispozici dostatek důkazů ke spolehlivému závěru o jeho vině a že tento závěr vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který ovšem nesmí nahrazovat skutkové objasnění věci. V této souvislosti připomněl, že Ústavní soud České republiky v odůvodnění nálezu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, mj. uvedl, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, že ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti či že v případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
Následně prohlásil, že si dovoluje poukázat na nedostatky ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů, neboť ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je „eo ipso“ z pohledu práva hmotného důvodem pro nesprávné právní posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud poté, co se mu nepodařilo zajistit dostatek důkazů svědčících o jeho vině, dovodil zcela odlišné skutkové závěry stran jeho viny a jednání, než které lze učinit na základě provedených důkazů. Shledal, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů ke spolehlivému závěru o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., přitom akcentoval, že vina musí být prokazována na základě důkazů provedených v souladu s trestním řádem, resp. že [podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) č. 38/1968 Sb. rozh. tr.] na vinu nelze usuzovat ze způsobu obhajoby obviněného (jeho obhajoba navíc nebyla vyvrácena) a vina nesmí být prokazována ani ze závěrů znaleckého posudku. Dodal, že takovýto postup soudu by znamenal ustoupení od zásady materiální pravdy, zásady presumpce neviny a zásady vyhledávací uvedené v §2 odst. 5 tr. ř., čímž by docházelo k potlačování práva na obhajobu a porušení práva na spravedlivý proces.
V další části dovolání argumentoval, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, že ke smrti poškozeného mohlo dojít v důsledku skutečnosti, že tento užíval lék W. K tomu doplnil, že bylo prokázáno, že poškozený měl zdravotní potíže se srážlivostí krve a požíval nadměrně alkohol. Posléze upozornil, že ze znaleckého posudku je patrné, že poškozený musel být udeřen minimálně dvěma údery a že je vyloučen pád poškozeného na tvrdou podložku, a v této souvislosti dovodil, že závěry soudů nižších stupňů nekorespondují s provedeným dokazováním, neboť z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozeného takto dvěma středně razantními údery udeřil (zejména pokud jde o jeho jednání v tzv. II. fázi u plotu posezení restaurace K.). Uzavřel, že takovéto závěry soudů obou stupňů nejsou spolehlivě podloženy žádným relevantním důkazem, tudíž odvolací soud jednoznačně pochybil při hmotně právním posouzení jeho jednání a tím i v případě rozhodnutí o jeho vině.
Shrnul, že pro náležité hmotně právní posouzení jeho jednání na základě provedených důkazů nelze skutkové závěry soudů obou stupňů opírat o jediný důkaz - znalecký posudek, který ani svou podstatou nemůže prokazovat jeho vinu, resp. příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Zopakoval, že znalec v jeho trestní věci učinil jednoznačný závěr, že poškozený musel být vzhledem ke zraněním udeřen minimálně dvěma útoky, nicméně z žádného provedeného důkazu (ani za použití důkazů nepřímých) nevyplývá, že by takovéto jednání učinil právě on (obviněný). Soudy obou stupňů tak podle něho pochybily při posouzení hmotně právního aspektu jeho jednání, když dospěly bez dalších vzájemně logicky navazujících a souvislých důkazů k závěru, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a v této souvislosti i trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V neposlední řadě namítl, že odvolací soud na str. 7 svého rozhodnutí vyvrací jeho obhajobu znaleckým posudkem, aniž by dospěl k těmto skutkovým závěrům na základě provedeného dokazování. Takovýto postup soudu by podle jeho mínění znamenal upuštění od zásady oficiality a zákonem nepřípustné nahrazování důkazů týkajících se skutkových zjištění znaleckým posudkem.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §2651 odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 68 To 89/2009, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 1 T 149/2008, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v případě dovolání, podaného z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno, aby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotil správnost hmotně právního posouzení. Dovolání opřené o tento dovolací důvod může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, nikoli proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním se tedy nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů, přípustné jsou jen právní námitky, námitky skutkové přípustné nejsou. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Pod předmětný dovolací důvod nelze subsumovat ani výhrady procesního charakteru.
Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný v rozporu s výše definovanou hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí svým dovoláním proti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně a verifikovanému v tomto směru i soudem odvolacím a způsobu, jakým soudy obou stupňů postupně hodnotily shromážděné důkazy, přičemž dovolacímu soudu předkládá i vlastní verzi průběhu skutkového děje, jež je založena na tvrzení, že předmětný skutek se udál jiným způsobem, než bylo popsáno v příslušném pravomocném výroku soudu prvního stupně. Obviněný polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, které se týkaly zjištění rozsahu zranění způsobených poškozenému A. M. a příčin jeho úmrtí, v podstatě tvrdí, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným (pro něho příznivějším) způsobem, než soudy první a druhé instance.
Státní zástupce uzavřel, že takové výhrady nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom podotkl, že námitky uplatněné v dovolání obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá a navíc ani Nejvyšší státní zastupitelství České republiky v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci takto definovaného tzv. „extrémního rozporu“. Obviněný tedy napadenému rozsudku soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 68 To 89/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky mají ryze procesní charakter a směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního (zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy, zásady presumpce neviny, zásady volného hodnocení důkazů či zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní (pro něho příznivý) skutkový závěr (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že předmětný skutek proběhl jinak, než bylo zjištěno soudy obou stupňů, a naznačuje, že ke smrti poškozeného mohlo dojít v důsledku skutečnosti, že tento užíval lék W.). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný vyjadřuje výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak takovou argumentaci nejen že nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý