ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1065.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1065/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2009 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 3 To 134/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 25/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 3 T 25/2008, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., [v bodě 2)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a [v bodě 3)] trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1) dne 26. 8. 2007 v době kolem 10:30 hodin v O. prostřednictvím mobilního telefonu kontaktoval poškozeného L. M. a tímto způsobem po něm požadoval, aby mu do 11:00 hodin téhož dne přivezl do bytu č. v O. na ulici S., finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč požadovanou jím bez použití hrozeb již předchozího dne ve večerních a nočních hodinách a aby mu tuto předal s tím, že pokud tak neučiní, nechá po něm vyhlásit pátrání a zabije ho, kterýmiž pohrůžkami s ohledem na okolnosti věci vzbudil v poškozeném důvodnou obavu o život a zdraví,
2) dne 26. 8. 2007 v době kolem 11:15 hodin v O., na ulici S., v bytě č. veden záměrem odcizit jeho věci, fyzicky zaútočil na poškozeného L. M., a to tím způsobem, že ho kopl nohou obutou v teniskách do hlavy, až jmenovaný upadl a z ruky mu vypadla finanční hotovost ve výši 1.200,- Kč, tu mu vzal a pokračoval v atakování poškozeného několika dalšími kopy a údery pěstí do hlavy, které L. M. vykrýval rukama, po tomto bití pak poškozenému M. vytrhl z ruky jeho mobilní telefon zn. Siemens CX 65 vybavený SIM kartou a ten si ponechal s tím, že mu jej vrátí pouze v případě, když mu poškozený do 18:00 hodin stejného dne ještě částku 1.300,- Kč, kterýmžto jednáním poškozenému L. M. způsobil celkovou škodu ve výši 2.100,- Kč a zranění spočívající v tržné rance a pohmoždění na dentální straně dolního rtu s průměrnou dobou léčení do 7 dnů,
3) dne 26. 8. 2007 v době kolem 12:30 hodin v O., na ulici S., v bytě č., po spáchání skutku spočívajícího ve vymáhání finanční částky 2.000,- Kč, pohrůžkou zabití od poškozeného L. M. a následném zmocnění se jemu náležejícímu mobilního telefonu zn. Siemens CX 50 za současného použití násilí formou úderů pěstí do hlavy a kopů vůči jmenovanému, kteréžto skutky jsou popsány v bodech 1) a 2) tohoto rozsudku, výše jmenovanému poškozenému vyhrožoval, že pokud toto jeho protiprávní jednání půjde oznámit na Policii ČR, nevyhne se mu a on ho zabije, čímž s ohledem k předchozímu násilnému jednání a dalším okolnostem vyvolal u L. M. důvodné obavy ze splnění těchto bezprávných hrozeb“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 3 To 134/2009, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ke skutku vymezenému v bodě 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že má za to, že nebylo prokázáno, že by se vůči poškozenému dopustil jakéhokoliv násilí. Argumentoval, že žádný ze svědků o násilí nemluvil a že ani ze znaleckého zkoumání nebylo možné zjistit, zda-li poškozený utrpěl znalcem popsaná drobná poranění v důsledku jeho (obviněného) násilného jednání. Zdůraznil přitom, že samotná výpověď poškozeného o použitém násilí není dostatečným podkladem pro učinění závěru o jeho vině. V této souvislosti též namítl, že poškozený je nevěrohodný a že jeho výpovědi (byť bez velkých rozporů) jsou čistě účelové, vedené úmyslem odvrátit pozornost od problémů poškozeného s drogami a s jejich distribucí. Konstatoval, že v průběhu trestního řízení se snažil soudu předložit důkazy o nevěrohodnosti poškozeného, ovšem soud tyto důkazy neprovedl. Dodal, že na své výpovědi v tom smyslu, že mu poškozený při jejich setkání v O. prodal drogy, trvá a že pokud mu soudy vytýkají, že toto netvrdil hned, přiznává, že to bylo chybou, avšak zprvu nechtěl dostat poškozeného do nějakých problémů. Upozornil, že sám poškozený jejich setkání v O. potvrdil. Za těžko uvěřitelnou však označil výpověď poškozeného, že se o ničem nebavili, že tam šel s D. v podstatě jen tak. Dále připomněl, že soud provedl důkaz zástavní smlouvou, ze které vyplývá, že dal mobilní telefon do zástavy v zastavárně v O. a zinkasoval za něj finanční částku v ten samý den, kdy došlo k jejich prvnímu setkání. Akcentoval, že tuto částku předal poškozenému jako kupní cenu za MP3 přehrávač a dávku pervitinu. Následně podotkl, že není logické ani zdůvodnění jednání poškozeného znalkyní PhDr. B., neboť kdyby poškozenému skutečně hrozilo takové nebezpečí, jak tvrdí, nevracel by se do bytu a snažil by se mu (obviněnému) vyhýbat. Rovněž zmínil, že poškozený měl zkušenosti s osobami spojenými s distribucí drog, tedy s osobami jednajícími za hranicí zákona, a proto podle něho byl schopen posoudit, kdy mu reálně nebezpečí hrozí a kdy ne. Poznamenal, že i když soud nakonec neuvěřil výpovědím svědků T. a D., tak (i přes rozpory ve výpovědích) ani jeden z nich nikdy neuvedl, že by byl svědkem nějakého násilí vůči poškozenému. Doplnil, že další osoby přítomné jeho jednání s poškozeným v bytě na S. již soud nevyslechl, resp. že odvolací soud konstatoval, že by to nebylo důvodné, a to i s ohledem na jejich podání vysvětlení ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Dospěl k závěru, že soud neprokázal užití násilí, jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák.
V další části svého dovolání prohlásil, že nemůže akceptovat ani odůvodnění soudu ve vztahu k jednání popsanému po body 1) a 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že soudy nižších stupňů neodůvodnily své závěry, ke kterým dospěly ohledně jeho viny, opřely se pouze o výpověď poškozeného a žádné jiné důkazy na podporu svých závěrů neprovedly. Podle jeho názoru se tak v daném případě jedná o klasickou situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, byť jedno je tvrzení svědka a druhé je tvrzení obžalovaného. Shledal, že soud nezmínil žádný jiný důkaz či skutečnost, kterou by odůvodnil, proč uvěřil právě výpovědi poškozeného v tom smyslu, že (obviněný) jej měl vydírat a uzavřel, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s námitkami, které v průběhu celého trestního řízení uváděl, a následně pak dospěly k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) poté, co shledá dovolání podle §265k tr. ř. důvodným, sám podle téhož ustanovení napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. posléze přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Obviněný sice na uvedený dovolací důvod formálně odkázal, jeho dovolání však neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestných činů loupeže a vydírání, popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obviněný brojí výlučně proti hodnocením důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování a na podkladě této polemiky dovozuje, že mu spáchání souzených skutků nebylo prokázáno. Dovolací námitky tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a to ani částečně. Opravný prostředek obviněného má spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“ nežli dovolání jako mimořádného a značně formalizovaného opravného prostředku. Námitky směřující proti bodům 1) a 3) výroku o vině jsou navíc formulovány jako nesouhlas s odůvodněními soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 3 To 134/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění [popsaná v bodech 1), 2) a 3) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil, zejména zdůrazňuje, že vůči poškozenému neužil fyzické násilí). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak takovou argumentaci nejen že nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý