ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1099.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1099/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2009 o dovolání, které podal obviněný R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 144/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 173/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 10. 3. 2008 nebo 11. 3. 2008 v P., Z. V. v autobazaru A. převzal na základě předchozí ústní dohody s poškozeným J. S., dvě osobní motorová vozidla, a to tov. zn. Škoda Octavia 1,9 TDi, černé barvy s čistopisem technického průkazu, bez registrační značky a dále tov. zn. Škoda Octavia combi 1,9 TDi, DSG, modré barvy s čistopisem technického průkazu, bez registrační značky s tím, že obě vozidla odveze do autosalonu N. H. c. P.,, v P., a to k vystavení ke komisnímu prodeji s tím, že pokud se obě vozidla prodají, tak obžalovaný zaplatí poškozenému částku celkem 770.000,- Kč a zbytek si ponechá jako provizi, přičemž obžalovaný obě vozidla nechal převézt do autobazaru K. V. v P., K. K., kde obě vozidla dne 12.3.2008 prodal za celkovou částku ve výši 700.000,- Kč, přičemž obžalovaný si tuto částku ponechal pro svoji potřebu, a svým jednáním tak způsobil poškozenému J. S., celkovou škodu ve výši 700.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil poškozenému J. S.. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. S. částku ve výši 697.679,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 144/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poté, co stručně zrekapituloval námitky jím uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (zejména tvrzení, že postupoval podle dohody s poškozeným, že si ponechá peníze z prodeje obou vozidel Škoda Octavia, čímž zanikne dluh, který měl poškozený vůči němu za prodej vozidla AUDI), uvedl, že soud druhé instance jeho odvolání zamítl, když se ztotožnil se závěrem soudu nalézacího ohledně kompenzace ceny vozidla AUDI, „protože poškozený S. ve své výpovědi ve věci vedené u soudu v Táboře hovoří v tom smyslu, že za vozidlo AUDI bylo obžalovanému i zaplaceno.“ Zdůraznil, že o jiném důkazu o zaplacení peněz za vozidlo AUDI poškozeným jeho osobě (obviněnému) se soud nezmiňuje. Následně prohlásil, že od poškozeného převzal tři vozidla, resp. že jedno vozidlo si převzal sám poškozený a další dvě vozidla (obviněný) prodal za částku odpovídající sumě, jež mu poškozený dosud neuhradil, a peníze takto získané si ponechal, nikoliv však o své jednostranné vůli, ale na základě ústní dohody s poškozeným o kompenzaci dluhu za vozidlo AUDI finanční částkou z prodeje obou vozidel Škoda Octavia. Dodal, že hodnota vozidel Škoda Octavia přibližně korespondovala s částkou, za niž bylo prodáno vozidlo AUDI, přičemž podle dohody bylo jeho (obviněného) věcí za kolik a kde vozidla prodá. Konstatoval, že uzavření dohody je naprosto logické a bylo výhodné pro obě strany, protože mu poškozený nemusel vyplácet peníze v hotovosti či převodem, a naopak on (obviněný) se mohl pokusit prodat vozidla za vyšší částku, než byla jejich skutečná hodnota. Připomněl, že poškozený tvrdil, že mu (obviněnému) finanční částku za vozidlo AUDI uhradil, že žádná ústní dohoda o kompenzaci mezi ním a obviněným uzavřena nebyla a úhradu (obviněnému) dokládal pokladními doklady podepsanými jeho (obviněného) družkou I. K. V této souvislosti zdůraznil, že znalecký posudek ovšem prokázal, že podpisy na pokladních dokladech nepatří I. K. a nejsou zhotoveny ani jeho osobou (obviněným). Dále shledal, že svědek B. (podle obhajoby svědek nevěrohodný) ve své výpovědi netvrdí, že mezi ním (obviněným) a poškozeným došlo k předání peněz za vozidlo AUDI. Také argumentoval, že skutečnost, že prodal pouze dvě vozidla ze tří, resp. ponechal si peníze za dvě vozidla a třetí si převzal poškozený z autobazaru V., dokazuje, že neměl v úmyslu zpronevěřit peníze poškozeného. Pokud by chtěl peníze poškozeného zpronevěřit, prodal by všechna tři vozidla a ponechal by si peníze všechny, což neučinil. Shrnul, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že mu byla finanční částka za vozidlo AUDI uhrazena a že neexistovala ústní dohoda mezi ním a poškozeným, a tedy že jeho jednání naplnilo skutkovou postatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podotkl, že nebyl prokázán ani opak. Vyjádřil přesvědčení, že v situaci, kdy nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo trestným činem, a nebylo ani prokázáno, že trestným činem nebylo, měl být v souladu se zásadou trestního práva procesního in dubio pro reo podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Opakoval přitom, že peníze z prodeje obou zmíněných vozidel si ponechal právě z titulu existence ústní dohody mezi ním a poškozeným o kompenzaci, tím pádem jednal se souhlasem poškozeného, a tudíž svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože zde nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Shledal, že je nepochybné, že nejednal s úmyslem přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobit tak na cizím majetku značnou škodu. Opak nebyl podle jeho názoru během trestního řízení prokázán. Uzavřel, že v daném případě spočívá napadené rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku, které vychází z nesprávného hmotně právního posouzení tak, jak uvádí §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc byla Obvodním soudem pro Prahu 5 v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný námitku nesprávného právního posouzení skutku odůvodnil polemikou se skutkovými zjištěními soudu, která zpochybňuje tvrzením, že věc proběhla jinak, než má soud za prokázané. Následně připomněla, že podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Konstatovala, že názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Z popisu skutku je podle mínění státní zástupkyně zcela zřejmé, že subjektivní stránka, jakož i okolnosti přisvojení si cizí věci, resp. toho, co bylo za cizí věc svěřenou za účelem prodeje utrženo, jakož i výše škody způsobené na cizím majetku jsou vyjádřeny a trestní odpovědnost obviněného za trestný čin zpronevěry je na místě. I v této části námitek tedy obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, a deklarovaný, ani žádný jiný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není.
Státní zástupkyně pak navrhla, pokud lze dovodit, že obviněný napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli pouze rozhodnutí soudu prvého stupně, jak omezil svůj návrh, a není na místě postup podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 144/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že si peníze utržené prodejem dvou vozidel Škoda Octavia ponechal z titulu předchozí ústní dohody o kompenzaci uzavřené mezi ním a poškozeným). Až sekundárně – toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku vycházejícím z nesprávného hmotně právního posouzení (mj. o absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý