ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1113.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1113/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání, které podal obviněný MVDr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 10 To 249/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 38/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 1 T 38/2009, byl obviněný MVDr. M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 2. 2009 kolem 20.40 hod v obci L., okr. M. B., řídil po požití alkoholických nápojů s nejméně 1,55 promile alkoholu v krvi osobní automobil zn. Škoda Octavia RZ“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 10 To 249/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v řízení před soudy nižších stupňů mj. poukazoval na skutečnost, že dechová zkouška je vyšetřením pouze orientačním [viz §2 písm. m) zák. č. 379/2005 Sb.] a že její výsledek zdaleka nemusí odpovídat skutečné hladině etylalkoholu v krvi, jakož i na skutečnost, že v době provádění dechové zkoušky měl u sebe mobilní telefon a v policejním autě se nacházela zapnutá vysílačka, přičemž sám výrobce přístroje Dräger upozorňuje, že vyšetření nesmí být prováděno v blízkosti mobilních telefonů či jiných přístrojů, protože by mohlo dojít k ovlivnění výsledku, kdy by mohl vzniknout falešně pozitivní výsledek. Podle svých slov argumentoval také tím, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, když na stav vylučující způsobilost lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není¬-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, přičemž vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky pak podle citovaného rozhodnutí není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům. Dodal, že stejný závěr, že výsledek dechové zkoušky, pokud jinak odpovídá dalším důkazům, nelze odmítnout jen proto, že je zatížen určitou nepřesností, přijal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007.
Následně konstatoval, že soudy nižších stupňů přijaly závěr, že výsledek dechové zkoušky na alkohol zaznamenaný přístrojem Dräger je dostatečným důkazem o stupni jeho ovlivnění alkoholem, když zkouška tímto přístrojem není pouze orientační [ačkoli ji za orientační vyšetření výslovně označuje §2 písm. l) a §16 odst. 2, 3 a 5 zák. č. 379/2005 Sb.], ale vykazuje potřebný stupeň přesnosti. Zdůraznil, že soudy nepřihlédly k tomu, že zjištěný skutkový stav vzhledem k orientační povaze provedené dechové zkoušky, nenaplňuje (resp. nutně nemusí naplňovat) zákonné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Prohlásil, že naměřená hodnota 1,55 g/kg alkoholu v krvi odpovídá vypití asi 10 až 12 desetistupňových piv a že pokud odchylka v měření může v průměru podle výrobce představovat až 0,8 promile, může to v jeho případě znamenat skutečnou hodnotu alkoholu v krvi (v souladu s jeho výpovědí) významně pod hranicí 1 g/kg alkoholu v krvi. Uzavřel, že skutek, za který byl odsouzen, by v takovém případě vůbec nebyl trestným činem.
Dále rozvedl, že podle současných poznatků expertů přístroje měřící alkohol v dechu vykazují v praxi značené odchylky nejen vzhledem ke skutečnému obsahu alkoholu v krvi, ale také v porovnání mezi opakovanými dechovými zkouškami, kdy odchylky mohou být až plus 0,7 promile, či dokonce plus 2,3 promile, na což již, jak je obecně známo, reagovalo i Ministerstvo dopravy ČR vypracováním zvláštního metodického pokynu zahrnujícího opakování dechových zkoušek a odečet hodnoty 0,24 promile z naměřeného údaje. Zjištěný skutkový stav podle jeho slov nevykazuje ani subjektivní stránku - zavinění v některé formě úmyslu k okolnosti stavu vylučujícího způsobilost.
Poznamenal, že v tomto případě nejde o námitku neúplnosti skutkových zjištění, jak by se mohlo vzhledem k nevyslyšeným důkazním návrhům obhajoby zdát, ale o to, že skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, nemusí být s přihlédnutím k orientačnímu výsledku dechové zkoušky trestným činem, neboť nutně nemusí vykazovat veškeré znaky jednání coby součásti objektivní stránky trestného činu, totiž řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost. V této souvislosti akcentoval, že na skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně a v rozsahu nezbytném tedy i na důkazní prostředky, které vedly k jeho zjištění (především na výpověď přímých svědků - policistů K. a V.), poukazuje pouze z toho hlediska, že skutek, jehož se měl dopustit, byl nesprávně posouzen jako trestný čin, tj. že není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 338/2005). Doplnil ještě, že také závěr o tom, že je dáno zavinění k určitému trestnému činu, je vždy závěrem právním a že i tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000, uveřejněný pod č. 50, sv. 21 Sb. n. a us. ÚS).
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 10 To 249/2009, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 10 To 249/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují svojí podstatou primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (především dechové zkoušky na alkohol, resp. jejího výsledku) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se nedopustil skutku, jak je shora popsán). Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. (pro absenci objektivní i subjektivní stránky). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně poznamenat následující skutečnosti.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Podle ustanovení §89 odst. 10 tr. zák. se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič motorového vozidla (tj. ani nadprůměrně disponovaný) schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg. Zaměstnáním nebo jinou činností se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech. Po subjektivní stránce u tohoto trestného činu postačí zavinění z nedbalosti.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu potvrzených soudem odvolacím obviněný „dne 6. 2. 2009 kolem 20.40 hod v obci L., okr. M. B., řídil po požití alkoholických nápojů s nejméně 1,55 promile alkoholu v krvi osobní automobil zn. Škoda Octavia…“.
Z popsaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný vykonával činnost (řízení motorového vozidla), jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat (v této souvislosti nutno upozornit, že obviněný navíc řídil motorové vozidlo ve večerních hodinách, tedy v době, kdy byla značně snížena viditelnost, a přehlédnout nelze ani roční období, v němž došlo k jednání obviněného), ačkoliv jeho způsobilost k bezpečnému výkonu této činnosti byla vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž objektivně mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku. Zjištěné skutkové okolnosti přitom nedávají prostor k pochybnostem o tom, že obviněný takto jednal úmyslně [minimálně podle §4 písm. b) tr. zák.].
Pro úplnost je na místě připomenout, že soudy nižších stupňů učinily zjištění o ovlivnění obviněného alkoholem, z dechové zkoušky provedené (bezprostředně po jízdě) řádně ocejchovaným přístrojem Dräger (jímž bylo naměřeno množství výrazně přesahující hranici 1,00 g/kg alkoholu v krvi obviněného, která je na podkladě lékařské vědy u každého řidiče ustálenou soudní judikaturou považována za stav vylučující schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo), jejíž výsledek byl významně podpořen závěry lékařského vyšetření provedeného posléze v urologické ambulanci O. n. M. B. (podle něhož obviněný jevil známky požití alkoholu, jeho chování bylo hlučné, reakce zornic zpomalené, spojivky překrvené, byl nejistý při chůzi po čáře, což mj. vylučuje tvrzení obviněného o požití pouze jednoho piva). Záznam o dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger tak nebyl jediným důkazem, o nějž soudy opřely svůj závěr, že obviněný se v inkriminované době nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému řízení motorového vozidla. Dodat lze, že postoj zákona č. 379/2005 Sb. k dechové zkoušce není v rámci trestního řízení (i se zřetelem k ustanovení §89 odst. 2 tr. ř.) zásadně relevantní.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění učiněná ohledně jednání obviněného v soudním řízení, byla důvodně právně posouzena jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý