ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1124.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1124/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2009 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 7 To 141/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 114/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 T 114/2007, byl obviněný R. P. uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., (v bodě 2.) trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., (v bodě 3.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., (v bodě 4.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a (v bodech 5. až 8.) pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem (v bodě 8.) ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž obviněný R. P. „1. v blíže nezjištěné době od 08:00 - 18:00 hodin dne 8. 9. 2007 v B., okres K. V., N. M., v přízemí, v bytě obžalovaný uzamknul dveře od bytu, odebral poškozené M. C., její klíče od bytu a od vozidla Seat Toledo, aby si nemohla odemknout a opustit byt, poté, co poškozená chtěla z bytu odejít a s vozidlem odjet, začal rozbíjet zařízení bytu a po předchozím verbálním a fyzickém napadání ve formě opakovaných ran do obličeje uchopil poškozenou M. C. za ruku, udeřil jí otevřenou dlaní a zatáhnul ji do postele, poručil jí, aby se svlékla, a když se poškozená svlékla do spodních kalhotek, obžalovaný spodní kalhotky na poškozené roztrhl, a se slovy „ponížím tě, abys věděla, že když něco řeknu, tak to platí“, na poškozené ležící na zádech vykonal proti její vůli soulož, během které ji stále držel za vlasy a poškozená v důsledku strachu z nebezpečného jednání a zlého nakládání ze strany obžalovaného nekladla aktivní odpor, ale pouze brečela; následně v průběhu dne obžalovaný poškozené vyhrožoval, že pokud byt opustí a z bytu odejde, tak „zdemoluje“ její auto, rodičům poškozené „podpálí“ auto, a poškozenou si „najde“, proto poškozená z obavy z těchto výhrůžek setrvala v bytě, a poté, kdy se do bytu dostavili rodiče poškozené a otec poškozené J. C. vzal ze stolu v chodbě klíče od vozidla Seat Toledo, obžalovaný kopl do pravé ruky matku poškozené Z. C. a opakovaně udeřil pěstí a kopl poškozenou M. C. do hlavy a dalších částí těla až do doby, než se poškozené podařilo z bytu uprchnout, čímž způsobil poškozené M. C. dle lékařské zprávy zranění ve formě hematomu pravého oka, kdy poškozená v pracovní neschopnosti nebyla a nebyla omezena v běžném způsobu života,
2. v přesně nezjištěné době dne 10. 7. 2007 v B., okres K. V., převzal od obžalovaného K. Č. a L. M. notebook zn. Fujitsu Siemens, včetně tašky přes rameno, ačkoliv věděl, že tyto věci obžalovaný L. M. odcizil dne 10. 7. 2007 v B., okres P.-s., z garáže domu ke škodě vlastníka věcí D. T., a uvedený notebook prodal v O., okres K. V., nezjištěné osobě, za částku 6.000,- Kč a peníze použil pro vlastní potřebu,
3. v přesně nezjištěné době kolem 02:00 hodin dne 25. 8. 2007 v Ch., okres S., na přesně nezjištěném místě v blízkosti diskotéky S., odcizil poškozené L. D. občanský a řidičský průkaz, průkaz pojištěnce VZP, platební kartu VISA, vystavenou Č. o. b., a.s., a průkaz o registraci do laborantské komory, vystavený na jméno poškozené L. D., a následně dne 25. 8. 2007 ve 02:10 hodin a 02:14 hodin v K. V., S., provedl s odcizenou platební kartou neoprávněný výběr z bankomatu Č. o. b., a.s., v celkové výši 6.000,¬- Kč, následně ve 02:20 hodin a 02:22 hodin v K. V., S. provedl s odcizenou platební kartou neoprávněný výběr z bankomatu K. b., a.s. v celkové výši 1.900,- Kč a ve 02:46 hodin v K. V., v ulici K. J., provedl s odcizenou platební kartou neoprávněný výběr z bankomatu R., a.s. ve výši 600,¬- Kč a ve 03:17 hodin a 03:45 hodin v K. V. na čerpací stanici A. provedl s odcizenou platební kartou úhradu v celkové výši 1.037,- Kč, čímž způsobil poškozené L. D. škodu v celkové výši 10.737,- Kč“,
dále obviněný R. P. a obviněný K. Č. „4. v přesně nezjištěné době ve dnech 11. 8. 2007 - 17. 8. 2007 na samotě O. u M., okres P.-s., společným jednáním demontovali z rekreační chalupy měděné okapové svody v délce nejméně 4 metry a z přilehlého pozemku odcizili nejméně deset kusů nerezových trubek a nejméně dvacet kusů hliníkových plechů a odcizené věci odvezli osobním vozem zn. Daewoo Racer 1.5, jehož vlastníkem je obžalovaný R. P., čímž způsobili vlastníkovi nemovitosti poškozenému V. P. dle odborného vyjádření škodu v celkové výši 6.695,- Kč“,
a v neposlední řadě pak obviněný R. P., obviněný K. Č. a obviněný L. M. „5. v době od 15:30 hodin dne 15. 6. 2007 do 7:30 hodin dne 18. 6. 2007 v A. H., okres K. V., společným jednáním demontovali ze stavby rodinného domu celkem 16 m již zabudovaných okapových žlabů o průměru 100 mm v hodnotě 12.208,- Kč a po překonání dřevěného bednění, určeného k zabránění vstupu, vnikli do uvedeného rozestavěného domu a odtud odcizili 12 m měděných okapních žlabů o průměru 100 mm, 5 ks hliníkových vodováh a kufr obsahující nářadí - tesařská kladiva, vrtáky, různé šrouby, kleště, sponkovačku, prodlužovací kabel a svinovací metry, odcizené věci odvezli osobním vozidlem zn. Daewoo Racer 1.5, jehož vlastníkem je obžalovaný R. P., čímž způsobili obchodní společnosti H., s.r.o. odcizením věcí škodu ve výši 15.528,- Kč a poškozením dřevěného bednění škodu ve výši 115,- Kč,
6. v době od 13:00 hodin dne 24. 6. 2007 do 13:30 hodin dne 24. 6. 2007 do 13:30 hodin 26. 6. 2007 ve V., okres K. V., společným jednáním po vytržení visacího zámku na kovové mříži dveří, společně vnikli do objektu kostela sv. M., uvnitř kostela poškodili na jižní straně okno o rozměru 137x84 cm, jehož rám vyrazili a skleněnou výplň, a poté po vyražení dřevěného bednění vystoupili na střechu kostela, odkud demontovali měděnou krytinu o velikosti cca 20m2 a dalších 20 m2 poškodili, věci odvezli osobním vozem zn. Daewoo Racer 1.5, jehož vlastníkem je obžalovaný R. P., čímž způsobili Ř f. Ž. odcizením věcí škodu ve výši 23.630,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši 24.665,- Kč a,
7. v době od 16:00 hodin dne 26. 6. 2007 do 8:30 hodin dne 28. 6. 2007 v obci V., okres K. V., společným jednáním po vytržení visacího zámku na kovové mříži dveří vnikli do objektu kostela sv. M., po schodišti vystoupali do půdního prostoru a dále na střechu kostela odkud demontovali cca 50 m2 měděné krytiny, odcizené věci odvezli osobním vozem zn. Daewoo Racer 1.5, jehož vlastníkem je obžalovaný R. P., čímž způsobili Ř. f. Ž. odcizením věcí škodu ve výši 59.080,- Kč a poškozením visacího zámku škodu ve výši 100,- Kč,
8. v době od 16:00 hodin do 20:10 hodin dne 24. 7. 2007 v K., okres P.-s., společně s další dosud neustanovenou osobou ukrajinské národnosti v úmyslu odcizit měděnou střešní krytinu a odvézt ji osobním vozem zn. Daewoo Racer 1.5, jehož vlastníkem je obžalovaný R. P., společným jednáním po překonání uzamčení vchodových dveří vnikli do objektu kostela sv. O., vystoupali do půdních prostor a z báně kostela demontovali dva kusy měděných plechů, avšak při činu byli vyrušeni hlídkou P. Č. r., Obvodní oddělení Ú., čímž způsobili Ř. f. M. poškozením věcí škodu ve výši 1.035,- Kč,
přičemž obžalovaný R. P. se skutků pod body 3 - 8 dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 2 T 8/2003, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2003, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, když usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. PP 271/2004, které nabylo právní moci téhož dne, byl jmenovaný obžalovaný podmíněně propuštěn na svobodu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tři roky“.
Za to byl obviněný R. P. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 5 T 50/2007, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 To 341/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. Č. a L. M.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný R. P. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené L. D. částku ve výši 9.537,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění R. P. a K. Č. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. P. částku ve výši 6.695,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění R. P., K. Č. a L. M. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným H. s.r.o. částku ve výši 15.643,- Kč, Ř. f. Ž. částku ve výši 107.475,- Kč a H. v. p., a.s., pobočka P., částku ve výši 1.035,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození V. P., H. s.r.o., Ř. f. Ž. a H. v. p. a.s., pobočka P., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení odkázáni se svými nároky na náhradu škody poškození Ř. f. M. a M. C.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) a Okresní státní zástupce v Karlových Varech v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 7 To 141/2009, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů v jeho případě nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Uvedl, že pokud jde o skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pak závěr, že spáchal trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je opřen o výpověď poškozené M. C. K tomu poznamenal, že i přes jeho námitky proti hodnocení její svědecké výpovědi soudy nepostupovaly ve smyslu principu in dubio pro reo, když se s pochybnostmi vypořádaly tak, že „byť z hlediska specifické věrohodnosti svědkyně došlo k určitým nesrovnalostem při popisu události tak, jak je na ně poukazováno i ve znaleckém posudku, nesvědčí dle znalkyně z oboru psychologie o účelově motivované výpovědi“. Z výše uvedeného je podle něho zřejmé, že hodnocení věrohodnosti poškozené přenechaly soudy znalkyni, což je nepřípustné, neboť jde o otázku právní, kterou může řešit pouze soud. Připustil, že mezi ním a poškozenou byly konflikty, a to někdy i fyzického rázu, rozhodně však odmítl, že by se ve vztahu k ní dopustil znásilnění nebo vydírání. V této souvislosti zmínil, že v rámci trestního řízení zejména upozorňoval, že na těle poškozené nebyly zjištěny žádné fyzické znaky znásilnění, resp. že v bytě, kde mělo ke znásilnění dojít, nebyly nalezeny (údajně roztrhané) kalhotky poškozené. Konstatoval, že k těmto skutečnostem (pochybnostem) nebylo přihlédnuto v jeho prospěch. Dále podotkl, že je poměrně zvláštní, že soud na jedné straně vyslovuje závěr o věrohodnosti poškozené, a na straně druhé z její výpovědi již nevychází - stran obvinění ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl vůči poškozené dopustit ve stejnou dobu. Vznesl otázku, pokud vznikly pochybnosti v tomto směru u trestného činu loupeže, proč tyto nebyly zohledněny ve vztahu k jiné části výpovědi poškozené týkající se trestných činů znásilnění a vydírání. Podle jeho názoru je též zcela přehlížena skutečnost, že poškozená byla jeho přítelkyní po dobu cca 10 let a její výpověď je podporována jejími rodiči, se kterými měl v minulosti opakovaně konflikty. Zdůraznil přitom, že naopak výpověď jeho otce M. P., který byl na místě také přítomen a žádný konflikt mezi ním a poškozenou neslyšel, vzata v úvahu při rozhodování soudu nebyla. Rovněž argumentoval, že skutečnost, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán, na rozdíl od poškozené, která trestána nebyla, nemůže zásadním způsobem ovlivnit hodnocení rozporů ve výpovědi poškozené v jeho neprospěch. Prohlásil, že soudy k věci přistoupily tak, že poškozená si některé věci nemusí pamatovat a rozpory byly „omlouvány“ bez významu na hodnocení její věrohodnosti, zatímco on byl předem hodnocen jako nevěrohodný a jeho obhajoba jako účelová. Dodal, že pokud v závěru hlavního líčení před soudem prvního stupně navrhl výslech svědkyň, pak to bylo z důvodu, aby zpochybnil věrohodnost poškozené a závěr soudu, že měl po konfliktu před příjezdem policie čas místo činu uklidit.
Ke skutku uvedenému v bodě 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně namítl, že v napadeném usnesení odvolacího soudu zcela postrádá odůvodnění, jak se soud vypořádal s jeho námitkami. Připomněl, že v daném případě se jednalo o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a že zpochybňoval naplnění jeho subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu). Shledal, že v tomto směru má za to, že o jeho odvolání nebylo rozhodnuto.
V případě skutků popsaných pod body 4. až 8. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu soudům nižších stupňů vytkl, že vycházely výlučně z výpovědí spoluobviněných Č. a M., kteří nejsou věrohodní, jelikož mu dlužili peníze za poskytnuté ubytování a opakovaně se s nimi dostal do konfliktu. Jmenovaní podle něho měli důvod, proč nemuseli vypovídat pravdivě – snažili se zmírnit míru svého zavinění a rozdělit případnou povinnost nahradit škodu na více osob. Vyjádřil přesvědčení, že je-li usvědčován pouze jmenovanými spoluobviněnými, jejichž výpověď není podpořena dalším dokazováním, pak existují přinejmenším pochybnosti o spáchání uvedených trestných činů z jeho strany.
Akcentoval, že soud nerozhodl na základě nepochybných skutkových závěrů, zjištěných v potřebném rozsahu, učinil rozhodnutí na podkladě pravděpodobných, nikoliv jistých skutečností, a závěry, o kterých soud tvrdí, že jsou jisté, prokázané nejsou. Proto podle svých slov zpochybňuje nesprávné právní posouzení skutku, který je předmětem trestního řízení. Uzavřel, že si je vědom, že dovolací soud nemůže v zásadě přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, avšak domnívá se, že v daném případě odvolací soud (vedle soudu nalézacího) v důsledku svého postupu jednak nesprávně právně hodnotil skutek a jednak nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když se tento soud nevypořádal se všemi jeho námitkami.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému jednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V návaznosti na to konstatoval, že ačkoliv obviněný deklaruje svoji znalost rozsahu tohoto dovolacího důvodu, naprostá většina jeho námitek směřuje proti hodnocení důkazů soudy, když postup soudů při hodnocení důkazů obviněný napadá jednak v obecné rovině, jednak ve vztahu k jednotlivým souzeným skutkům. Jde tudíž o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Následně státní zástupce prohlásil, že se značnou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky směřující proti výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., které lze interpretovat tak, že obviněný namítá absenci úmyslného zavinění. Vzápětí ovšem shledal, že ze skutkových zjištění vymezených v bodě 2. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný věděl o tom, že na sebe převádí věc, kterou jiná osoba získala trestným činem krádeže. Obviněný věděl, že předmětný notebook si spoluobviněný M. přisvojil tím, že se ho zmocnil, a za situace, kdy sám notebook prodal za částku 6.000,- Kč, musel vědět, že odcizením notebooku byla způsobena škoda nikoli nepatrná (podle zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu však byla hodnota notebooku podstatně vyšší a činila cca 30.000,- Kč). Státní zástupce proto uzavřel, že skutkové okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě odpovídají všem znakům skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to včetně úmyslného zavinění, a že jediná dovolací námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně nedůvodná.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 7 To 141/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního (zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásady vyhledávací a zásady in dubio pro reo) a vadná a neúplná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (potažmo druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný vyjadřuje výhrady vůči odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě poznamenat následující.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném v době spáchání činu (pozdější trestní zákon není pro obviněného příznivější), se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka. Přitom není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Podílnictví napomáhá tomu, aby byl zachován stav vytvořený základním trestným činem, tj. předchozím, na který podílnictví navazuje. Při ukrytí pachatel jedná tak, že věc odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele, účastníka a jinde a získá tak nad věcí dispoziční moc. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc může být převedena např. darem, koupí, směnou, může se tak stát úplatně i bezúplatně, není ani rozhodné, z jakého důvodu podílník na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou převedl (k tomu viz např. rozhodnutí č. 42/1971 Sb. rozh. tr.). Jde však vždy o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která má takovou věc u sebe. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka, bylo samo trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o příslušný jiný trestný čin. Užíváním se rozumí disponování s věcí za účelem využití její užitné hodnoty.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. (vyžaduje se úmyslné zavinění) je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla uvedená věc v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Jde-li o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci. Musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (viz rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení věci na sebe nebo jiného, musí mít podílník tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.
Na tomto místě je třeba znovu připomenout podstatu skutkových zjištění, která učinil soud nalézací (odvolací soud tato zjištění posoudil jako správná), jak je vyjádřena v bodě 2. tzv. skutkové věty ve výroku o vině jeho rozsudku. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný: „v přesně nezjištěné době dne 10. 7. 2007 v B., okres K. V., převzal od obžalovaného K. Č. a L. M. notebook zn. Fujitsu Siemens, včetně tašky přes rameno, ačkoliv věděl, že tyto věci obžalovaný L. M. odcizil dne 10. 7. 2007 v B., okres P.-s., z garáže domu ke škodě vlastníka věcí D. T., a uvedený notebook prodal v O., okres K. V., nezjištěné osobě, za částku 6.000,- Kč a peníze použil pro vlastní potřebu“. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 13, byl předmětný notebook dne 9. 10. 2006 zakoupen u společnosti D. I., a.s. za částku 29.990,- Kč.
Pro úplnost je na místě ještě konstatovat, že závěr, že obviněný v okamžiku, kdy předmětný notebook od spoluobviněných K. Č. a L. M. přebíral, znal všechny z hlediska právní kvalifikace rozhodné skutkové okolnosti a věděl, že spoluobviněný L. M. získal tento notebook trestným činem krádeže, je náležitě podložen soudy zjištěnými okolnostmi, za nichž k převzetí notebooku obviněným došlo, jakož i okolnostmi charakterizující osoby jmenovaných spoluobviněných, zejména spoluobviněného L. M. V této souvislosti je třeba především zdůraznit, že obviněný měl povědomí o nepříliš dobré finanční situaci spoluobviněných, neboť tito bydleli u něho v bytě a dlužili mu nájemné za několik měsíců (předmětný notebook byl obviněným převzat právě jako úhrada na dlužné nájemné) a také si půjčovali auto obviněného. Sám obviněný navíc vypověděl, že věděl, že spoluobviněný L. M. „pár věcí ukradl z domu“ (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2008 na č. l. 573 až 584). O tom, že obviněný věděl již při převzetí notebooku (věci poměrně velké hodnoty, zakoupené devět měsíců před spácháním trestného činu za částku téměř 30.000,- Kč), že tento nepochází z legálního zdroje, dostatečně zřetelně svědčí též obsah dopisu obviněného adresovaného spoluobviněnému L. M., jenž byl zajištěn eskortou (viz č. l. 855).
V návaznosti na skutečnosti výše rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že shora předestřená skutková zjištění vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky (tedy i subjektivní stránku) skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu. Obviněný totiž na sebe převedl věc (převzal od spoluobviněných K. Č. a L. M. notebook zn. Fujitsu Siemens, včetně tašky přes rameno), ačkoliv věděl a byl srozuměn s tím, že tato byla získána skutkem naplňujícím znaky trestného činu krádeže [konkrétně podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.] spáchaným jinou osobou (věděl a byl srozuměn s tím, že předmětný notebook odcizil spoluobviněný L. M., tj. osoba trestně odpovědná, přičemž, již s poukazem na skutečnost, že tento notebook posléze sám prodal za částku 6.000,- Kč, si musel být též vědom, že jeho odcizením byla způsobena škoda na cizím majetku přesahující částku 5.000,- Kč, jež naplňuje kategorii škoda nikoli nepatrná ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.). Je tedy zřejmé i jeho úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý