ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1176.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1176/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2009 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 239/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 185/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 185/2008, byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., které podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že
„1. v období od listopadu 2004 do září 2008 s výjimkou částky 6.500,- Kč, kterou uhradil v pěti splátkách po 1.300,- Kč v přesně nezjištěných měsících v období od listopadu 2004 do května 2007 v B., ani nikde jinde, nepřispíval na výživu svého nezletilého syna, přestože mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 13 Nc 9/2001, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2003, mu bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1.300,- Kč měsíčně splatných do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky I. P., čímž dluží na výživném 54.600,- Kč,
2. v období od měsíce ledna 2007 do září 2008, s výjimkou měsíce března 2007, kdy zaplatil částku 1.000,- Kč, května 2007, kdy zaplatil částku 1.500,- Kč a července 2007, kdy zaplatil částku 1.000,- Kč v Břeclavi, ani nikde jinde, nepřispíval na výživu svého nezletilého syna, přestože mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 12 Nc 422/98 se zavázal přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1.000,- Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky nezletilého R. G., nyní K., a za uvedené období dluží na výživném částku 17.500,- Kč“. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 239/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ani jedním z jednání, kterým byl uznán vinným, nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., minimálně pro absenci subjektivní stránky tohoto deliktu. Poznamenal, že přestože si je vědom, že nesprávné hodnocení důkazů není dovolacím důvodem, je třeba upozornit, že provedené důkazy u jednání popsaného ve výroku rozsudku umožňují po vyhodnocení stanovit přinejmenším dvě skutkové verze. Podle jeho slov skutková zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně neprokazují spáchanou trestnou činnost zanedbání povinné výživy s tím, že evidentně bylo posuzováno v jeho neprospěch, neboť ve výroku výše citovaných rozsudků Okresního soudu v Břeclavi a tím uloženého trestu, jde o jeho nesprávné právní posouzení. Prohlásil, že v této souvislosti je nezbytné provést rozbor nejenom skutkových zjištění učiněných před rozhodnutím odvolacího soudu, ale rovněž poukázat na předložené návrhy na doplnění dokazování a skutečnost, že nebyl jednoznačně prokázán úmysl takového jednání. Rovněž konstatoval, že bez významu není ani fakt, že soudy důkladně nepřezkoumaly a nebraly na zřetel jeho životní situaci a negativní rozsah jeho velmi vážného zdravotního stavu. Podle jeho názoru vycházely pouze ze skutečností a listinných důkazů uplatněných v nalézacím a občanskoprávním řízení a nesnažily se prokázat, že celková ekonomická, hospodářská, zdravotní a životní situace mu absolutně nedovolovala plnit rozhodnutí soudů. Dodal, že pokud na základě takto zjištěného skutkového děje odvolací soud učinil závěr, že byla naplněna skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy, lze toto rozhodnutí označit za nesprávné právní posouzení, v rozporu s provedenými důkazy, neboť rozsáhlé dokazování nepřineslo jediný jednoznačný důkaz, který by prokazoval jeho úmyslné jednání. Za správný označil závěr konstantní judikatury stran subjektivní stránky deliktu podle §213 tr. zák. v tom smyslu, že pokud je úmysl popírán, je nutno tuto stránku zkoumat z vnějších projevů jednání. Vzápětí však vyslovil nesouhlas s tím, jakým způsobem byly tyto teoretické právní úvahy konfrontovány se zjištěným skutkovým stavem. Vyjádřil přesvědčení, že při hodnocení bylo vycházeno, pokud jde o právní kvalifikaci, z varianty pro něho nejnepříznivější, aniž k tomu byl dán zákonný důvod, resp. že tento postup znamená nejen negaci zásady in dubio pro reo, ale byl zvolen soudem za situace, kdy mu byla nabídnuta celá řada dalších důkazních prostředků (listinné důkazy, znalecké posudky), kterými by bylo prokázáno základní tvrzení, které bylo uplatňováno v průběhu celého předchozího řízení. Uzavřel, že přestože jde o argumentaci podpůrnou, lze z ní dovodit, že nesprávnost kvalifikace jednání má reálný podklad a dalšími důkazy ji lze jen potvrdit.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 185/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, který mu byl uložen.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že petit dovolání je zmatečný, neboť obviněný požaduje toliko zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ovšem vzhledem k tomu, že v záhlaví dovolání obviněný označil napadené rozhodnutí správně, nejde podle jeho názoru o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně konstatoval, že obviněný nevznáší prakticky žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Prohlásil, že obviněný především na základě složitě a místy nepříliš srozumitelně formulovaných námitek zpochybňuje závěr soudů o tom, že byl schopen plnit vyživovací povinnost ve výši stanovené v občanskoprávním řízení, a vytýká, že nebyly provedeny další důkazy, které by prokázaly jeho obhajobu. Takovéto námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Dodal, že námitky obviněného jsou navíc po obsahové stránce zcela obecné a nekonkrétní a že obviněný nenamítá existenci tzv. extrémního rozporu, který by jedině mohl odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
Dále státní zástupce poznamenal, že námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu zpravidla lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě však obviněný ani v tomto směru nevznáší žádné námitky, týkající se nesprávné aplikace §4 písm. a), b) tr. zák. o úmyslném zavinění. Obviněný totiž namítá, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující úmyslné zavinění na jeho straně, a vytýká porušení zásady in dubio pro reo, která je zásadou práva procesního, nikoli práva hmotného. I námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného zavinění jsou tedy formulovány jako námitky skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Přitom podotkl, že obviněný při své argumentaci pomíjí skutečnost, že trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. může být spáchán i z nedbalosti.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 239/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že mu jeho situace nedovolovala plnit vyživovací povinnost). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Ve shodě se státním zástupcem lze ještě uvést, že námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu zpravidla lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě však obviněný ani v tomto směru nevznáší žádné námitky, týkající se nesprávné aplikace §4 písm. a), b) tr. zák. o úmyslném zavinění. Obviněný totiž namítá, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující úmyslné zavinění na jeho straně, a vytýká porušení zásady in dubio pro reo, která je zásadou práva procesního, nikoli práva hmotného. I námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného zavinění jsou tedy formulovány jako námitky skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, jenž mu byl uložen, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý