ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1236.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1236/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2009 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 291/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 104/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 3 T 104/2008, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) návodem k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 2. 2008 odeslal z D. P. B. do jeho bydliště v Ch., U D., dopis, ve kterém jej žádal, aby v jeho trestní věci, která byla nakonec vedena u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 153/2008, on jako svědek i jeho přítelkyně vypovídali nepravdivě o incidentu, který sledovali dne 23. 2. 2008 v H. b. n. P. n. v D. s úmyslem dosáhnout pro sebe příznivého výsledku v této trestní věci“ a (v bodě 2.) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť „dne 6. 9. 2008 kolem 17.30 hod. v H. b. n. P. n. v D. nejprve slovně urážel J. T., bytem D., S., za přítomnosti nejméně dalších dvou hostů baru a obsluhujícího barmana, přičemž T. nadával slovy „zkurvysynu, kurvo, mrdko“, dále si pak rozepnul příklopec, z něhož vytáhl přirození a toto gesto doprovázel slovy „pojď mi ho vykouřit, ty pedofile“ a dále pak T. vyhrožoval tím, že jej buď on sám nebo jeho komplicové zabijí, pokud bude proti němu svědčit před Okresním soudem v Jindřichově Hradci v jeho trestní věci ohledně incidentu z února 2008 uvedeného též v bodě 1. výroku tohoto rozsudku, čímž se J. T. snažil přimět k tomu, aby vypovídal takovým způsobem, který bude pro něj příznivý“.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 7 T 153/2008, byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 7 T 153/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 291/2009, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1. a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 25. 2. 2008 odeslal z D. P. B., bytem Ch., U D., dopis, ve kterém jej žádá, aby v jeho trestní věci vedené posléze u Okresního soudu v Jindřichově Hradci proti jeho osobě pod sp. zn. 7 T 153/2008 jako svědek on i jeho přítelkyně vypovídali nepravdivě o okolnostech podstatných pro trestní řízení s úmyslem dosáhnout tak svého zproštění obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.“, v němž byl spatřován trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2. nedotčen, a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 7 T 153/2008, uložil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 7 T 153/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nepopírá, že dne 6. 9. 2008 kolem 17.30 hodin došlo v H. b. v D. mezi ním a poškozeným T. ke slovnímu konfliktu, podle něho však nebylo prokázáno, že by poškozeného T. nutil, aby v jeho prospěch vypovídal u soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 153/2008 a k tomu užíval pohrůžek násilí. Zdůraznil, že rozhodně nevyhrožoval poškozenému zabitím v souvislosti se soudním řízením a nesnažil se ho přimět k tomu, aby u soudu nějakým způsobem vypovídal či nevypovídal. Uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ze dne 6. 9. 2008, neboť tento měl být kvalifikován nanejvýše jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, 2 tr. zák. a v intencích tohoto zákonného ustavení mu měl být též ukládán trest.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádřil názor, že obviněným uvedený dovolací důvod jím vznesenými námitkami ve skutečnosti naplněn není. Z obsahu dovolání je totiž patrné, že obviněný se domáhá změny právního hodnocení věci prostřednictvím změny v hodnocení skutkových okolností, jak je postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil a vyhodnotil soud odvolací a především soud nalézací. Odůvodnění jejich rozhodnutí přitom splňuje všechna hlediska §125 odst. 1 tr. ř., ve vztahu ke skutku, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinný. K tomu státní zástupce ještě poznamenal, že obsah dovolaní je shodný s těmi výhradami, jež obviněný vznesl k rozhodnutí soudu prvního stupně již ve svém řádném opravném prostředku, a s nimiž se v celém jejich rozsahu vypořádal ve svém rozhodnutí již soud odvolací.
Za dané situace tedy uzavřel, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by fakticky, a nikoli jen formálně, zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek].
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 291/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v bodě 2. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že nebylo prokázáno, že by poškozeného Tůmu nutil, aby v jeho prospěch vypovídal u soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 153/2008 a k tomu užíval pohrůžek násilí, resp. že rozhodně nevyhrožoval poškozenému zabitím v souvislosti se soudním řízením a nesnažil se ho přimět k tomu, aby u soudu nějakým způsobem vypovídal či nevypovídal). Až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. s tím, že tento mohl být kvalifikován nanejvýše jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.ÚS 651/02).
Obiter dictum lze stručně konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů učinily (popsanými v bodě 2. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), a jejich právním posouzením není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý