ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1245.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1245/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 7 To 160/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 7 To 160/2008, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2008, č. j. 52 T 13/2008-278, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; dále byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu neurčitou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „v daném případě došlo k zániku trestnosti pokusu trestného činu vraždy“. V souvislosti s touto argumentací poukazuje obviněný na to, že soud prvního ani druhého stupně nevěnoval potřebnou pozornost tomu, že obviněný musel tlak škrtidla poté, co poškozená ztratila vědomí povolit, a pak celý útok obviněného na poškozenou ustal, nic mu nebránilo, aby útok dokončil již tehdy, když poškozená upadla do bezvědomí. Poukazuje na to, že při svých fyzických dispozicích by mohl poškozené snadno v útěku zabránit, což však neučinil. Z uvedených skutečností obviněný dovozuje, že dobrovolně upustil od dalšího jednání k dokonání trestného činu, jakkoli věděl, že mu nic nebránilo v dokončení trestného činu ani mu nehrozilo žádné nebezpečí, čímž v daném případě bylo odstraněno nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť z provedených důkazů a argumentace soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že „k dokončení úmyslu obviněného usmrtit poškozenou, který vyjádřil obviněný i verbálně, nedošlo jen proto, že se poškozené podařilo z bytu utéct a za pomoci sousedů přivolat policii“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Je třeba uvést, že námitky obviněného jsou námitky skutkové, které uplatněný dovolací důvod nemohou naplnit. Za právně relevantní námitku považuje státní zástupce tvrzení obviněného o dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu vraždy. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti níže uvedené však ani tuto námitku nemohl považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní. V této souvislosti je pak nutno uvést, že podle skutkového zjištění se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „ poté, co mu jeho přítelkyně Z. V., oznámila, že vztah s ním definitivně končí, ať jí vrátí klíče od bytu, v L. v ul. R. v patře dne 25. 3. 2008 po 19:20 hod. ve stavu opilosti, když v krvi měl nejméně 3,00 g/kg etanolu ve frustraci po debaklovém vztahu, v úmyslu ji usmrtit, v jejím bytě poté, co mu do tašky vložila zbytek jeho osobních věcí a usedla na židli, se slovy „když s ním nechce být, tak tady nebude“ jí zepředu kolem krku přehodil textilní pruh šířky 15 mm s konci spojenými karabinou, na kterých nosil klíče, chytil ji za rameno a povalil obličejem k zemi, na to si na ni obkročmo v oblasti pánve sedl a střední až velkou silou ji závěsem, který držel v obou rukách, intenzivně škrtil, přitom si počínal opakovaně se změnou polohy škrtidla, které tvořilo kolem jejího krku uzavřenou smyčku za překřížení jeho obou konců vždy za tahu vzhůru za konce škrtidla v týlní krajině poškozené, což vedlo k uzavření jejích dýchacích cest a k intenzivnímu dušení, přičemž násilí byla taková, že poškozená V. upadla do bezvědomí a pomočila se, když poté, co obviněný Z. uvolnil tlak škrtidla, poškozená se probrala a počala křičet, jí rukou tlačil na krk a druhou rukou jí zakrýval ústa, přitom se snažila zachytit a na svou ruku namotat popruh, který jí vytrhl z ruky, a když poškozená V. zjistila, že krvácí z prstu, pod záminkou, že ho miluje a současně ho prosila, aby jí dovolil se umýt, se snažila dostat z jeho sevření, na což reagoval tak, že „co začal, to dodělá“, opětovně se jí snažil přehodit popruh přes krk, když v rámci potyčky se jí podařilo postavit a z bytu utéct, a takto poškozená V. utrpěla plošnou oděrku na hřbetu nosu vpravo, škrtidlovou rýhu na krku až 12 mm širokou vpravo dvojitou, uzavřenou s pruhovitými oděrkami v týlní krajině, tržně zhmožděnou ránu délky 12 mm na dlaňové ploše 1. článku prostředníku levé ruky a masivní krvácení pod spojivky obou očí potvrzující výrazné známky dušení s pracovní neschopností do 13. 4. 2008, když mechanismem a způsobem útoku došlo k jejímu bezprostřednímu ohrožení na životě, který byl způsobilý ji usmrtit.
Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. „trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu“. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozenou intenzivně škrtil pomocí škrtidla, což vedlo k uzavření dýchacích cest a k intenzivnímu dušení poškozené, přičemž ze strany obviněného bylo vyvinuto takové násilí, že poškozená upadla do bezvědomí. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku, jednalo se o intenzivní dušení, kdy tlak na oblast krku poškozené působil po dobu několika minut, přičemž poškozená byla ohrožena na životě. Za velmi podstatné je nutno považovat další sdělení znalce k dalšímu mechanismu působícímu na organismus poškozené v průběhu intenzivního škrcení, kterým byl tlak na boční plochy krku, kde jsou uložena důležitá nervová zakončení, přičemž intenzivní tlak na tuto oblast může kdykoli v průběhu útoku vyvolat reflexní náhlou zástavu srdeční, která může vést k zástavě srdce. To, že ke smrti poškozené nedošlo, bylo pouze otázkou momentální pohotovosti nervového systému poškozené a individuální pohotovosti k reaktivitě na podněty náhodného krátkodobého snížení intenzity škrcení v průběhu útoku.
V souvislosti s argumentací obviněného o dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání činu nelze odhlížet od dále popsaného skutkového zjištění v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. hovoří o dobrovolnému upuštění od dalšího jednání a odstranění nebezpečí, které hrozilo, je třeba vidět, že v situaci, kdy poškozená upadla do bezvědomí a pomočila se, uvolnil obviněný tlak škrtidla a poškozená se probrala, což znalec vysvětlil momentální pohotovostí nervového systému poškozené. V té době se ze strany obviněného nejednalo o žádnou snahu odstranit nebezpečí, které z jeho jednání vyvstalo. Naopak v době, kdy se poškozená probrala, začal ji obviněný opětovně zakrývat ústa, snažil se jí přehodit popruh – škrtidlo přes krk se slovy, že „co začal, to dodělá“. Je nepochybné, že takto zjištěná reakce obviněného v žádném případě nesvědčí pro závěr, že by od dokonání svého jednání dobrovolně upustil. V souvislosti s takto zjištěným skutkovým dějem je pak třeba i tuto námitku obviněného označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní, neboť ve své podstatě je tato námitka vybudována na tvrzení obviněného, že sám o své vůli uvolnil tlak škrtidla, a to v době, kdy v dokonání činu mu nic nebránilo. Obviněný zcela pomíjí skutkové zjištění soudu, že v rámci shora uvedeného jednání obviněného a následné potyčky obviněného s poškozenou musela tato před jeho agresivním jednáním z bytu utéct, oproti argumentaci obviněného, který uváděl nejen v podaném dovolání, ale i v předchozích řízeních, že se tak stalo, aniž by bylo prokázáno, že se jí to podařilo pro její aktivní obranu, aniž by ji bránil z bytu odejít. V tomto směru se tedy obviněný snaží nastolit skutkové zjištění, podle kterého po uvolnění tlaku škrtidla již žádným způsobem na poškozenou neútočil a tato mohla z bytu odejít (soudy však zjišťují, že musela utéci), neboť jí v tom nebránil. Takto obviněným tvrzený průběh děje je však v příkrém rozporu se skutkovým dějem zjištěným soudem, neboť soudy dospěly k závěru, že poté co se poškozená po uvolnění škrtidla probrala, začala křičet a obviněný se snažil rukou tlačit na její krk, druhou rukou jí zakrýval ústa, opětovně se jí snažil přehodit popruh přes krk, což doprovázel slovy „co začal, to dodělá“. Z uvedeného je pak patrno, že skutkový děj byl na základě provedených důkazů soudy zjištěn jinak, než jak jeho průběh uvádí obviněný ve svém dovolání. K dobrovolnému upuštění od dalšího jednání a odstranění nebezpečí, které hrozilo ze strany obviněného nedošlo, neboť poškozená musela z bytu utéci.
Obdobnými námitkami se zabýval již soud odvolací, který ve svém usnesení podrobně na str. 3 – 5, na uvedené námitky reagoval, zejména z pohledu subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti přihlížel objektivně ke všem zjištěným okolnostem, které předmětné jednání obviněného provázely (charakter použité zbraně, orgány poškozené, vůči kterým byla zbraň použita, intenzita útoku, okolnosti, které útoku předcházely i které jej provázely, motiv – který se projevoval i verbálně, snaha o pokračování svého jednání apod.). Veškeré tyto okolnosti byly brány v úvahu také v souvislosti s osobnostním profilem obviněného a dalšími důkazy (např. výpověď svědkyně V., svědka V., Č., znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství).
V souvislosti s označením námitek obviněného za irelevantní, je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje, je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Dále je možno uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými v odvolání a s těmito se řádně vypořádal soud druhého stupně.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann