ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1297.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1297/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 6 To 106/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 188/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 1 T 188/2008, byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ve Z. – M. dne 8. 6. 2008 ve 14.05 hodin řídil na ulici T. dodávkový automobil značky IVECO DAILY, RZ, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dnem 6. 6. 2008 pozbyl řidičské oprávnění dle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. z důvodu dosažení 12 bodů bodového ohodnocení“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §180d tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 6 To 106/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve podrobně zrekapituloval skutkový vývoj jeho případu. Poté vyjádřil přesvědčení, že v předmětné trestní věci bylo porušeno právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ústavně zaručené právo na řádný a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu, a dále ustanovení čl. 39 a 40 odst. 6 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 Paktu, neboť jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, ačkoliv se vůbec nemůže jednat o trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. pro absenci jeho subjektivní a materiální stránky. Podle něho byl porušen též čl. 2 odst. 2 Listiny, protože v daném případě nebyla státní moc (konkrétně moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným, čl. 1 Ústavy, a konečně i §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Následně rozvedl, že dne 8. 6. 2008 skutečně dodávkový automobil řídil, zdůraznil však, že nikoliv z důvodu, že by chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale pouze a jenom proto, že se na základě jednání s úředníkem státu Ing. M. S. subjektivně domníval, že vozidlo ještě řídit může. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytkl, že přecenily svědeckou výpověď Ing. M. S., resp. že nevzaly v úvahu rozpory v tvrzeních tohoto svědka, jakož i jeho fatální pochybení, kterého se jako státní úředník při jednání s ním (s obviněným) dopustil. S poukazem na obsah trestního oznámení ze dne 16. 6. 2008 a shora zmíněnou výpověď shledal, že Ing. M. S. nezná základní pravidla pro počítání času a podotkl, že nezná-li tato pravidla úředník státu, pak těžko může být požadována jejich znalost po jeho osobě (obviněném). Dále upozornil, že Ing. M. S. v trestním oznámení uvedl, že jej odkázal na jednání s P. O. ř. Z., D. i., ovšem následně u hlavního líčení vypověděl, že mu dne 6. 6. 2008 sdělil, že : „není možno již v tomto směru dělat nic“ a že „to byl obviněný, kdo říkal, že si zajede na dopravní inspektorát“. Rovněž shledal, že Ing. M. S. nezná zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, když při jednání s ním neaplikoval jeho §18 odst. 1 a §37 odst. 4 věta první. V této souvislosti akcentoval, že po něm nebylo možno žádat, aby při dostavení se dne 6. 6. 2008 na M. ú. O. formuloval zcela pregnantně a přesnými zákonnými termíny svůj požadavek, tj. že „přišel podat námitku“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 1 As 30/2008, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2009, sešit 1, pod č. 1746). Namítl, že Ing. M. S. dne 6. 6. 2008 místo toho, aby o průběhu jednání s jeho osobou pořídil písemný protokol a jeho výhrady (námitky) do protokolu sepsal, odkázal jej zcela nesmyslně na jednání s P., d. i., s tím, že se k němu (k Ing. M. S.) má dostavit další týden v pondělí nebo v úterý. Přitom vyslovil domněnku, že Ing. M. S. tak učinil zřejmě z toho důvodu, aby se nemusel věcí dále zabývat [viz §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“)]. Rovněž argumentoval, že při jednání dne 6. 6. 2008 s Ing. M. S. mu řidičský průkaz nebyl odebrán, resp. že k jeho odevzdání nebyl uvedeného dne ani vyzván. Připustil, že byl v oznámení M. ú. O. ze dne 26. 5. 2008, které obdržel dne 29. 5. 2008, poučen o tom, že řidičský průkaz musí odevzdat tomuto úřadu do pěti pracovních dnů ode dne doručení oznámení s tím, že uplynutím této lhůty pozbývá řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, nicméně poznamenal, že v tomto oznámení již nebyl poučen podle §123f odst. 4 zákona o silničním provozu o tom, že pokud podá námitky, běh lhůty uvedené v 123c odst. 3 citovaného zákona se přeruší, a to do doby, než bude o námitkách pravomocně rozhodnuto. Prohlásil, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo mělo být, pokud jde o otázku subjektivní stránky trestného činu, vzato v úvahu, že jako osoba nedisponující právním vzděláním si výsledek jednání se státním úředníkem skutečně mohl důvodně vysvětlit tak, že prostě řídit ještě může. Uzavřel, že soudy nižších stupňů zmíněná pochybení státního úředníka de facto využily v jeho neprospěch, že veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 782/06), resp. že nejednal v úmyslu přímém, ani nepřímém. Na tomto místě připomněl též nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08.
Posléze vyjádřil přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost není, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, vyšší než nepatrný a současně podotkl, že skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. již v novém trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) obsažena není. Shledal také, že odsouzení jeho osoby nebylo v demokratické společnosti nezbytné, že věc mohla být zajisté vyřízena např. podmíněným zastavením trestního stíhání a že došlo k porušení ústavního principu ultima ratio, podle kterého mají být prostředky trestního práva používány zdrženlivě, kdy ve společnosti by měla převážit spravedlnost nad represí (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, pod č. 136).
Další námitky obviněný uplatnil vůči výroku o trestu (přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne l2. 4. 2007, sp. zn. 1. ÚS 603/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, pod č. 65) Prohlásil, že trest, k němuž byl odsouzen, je trestem velmi přísným, neadekvátním vytýkanému provinění (zejména pokud jde o uložený trest zákazu činnosti). Namítl, že na jeho straně je celá řada polehčujících okolností ve smyslu §33 tr. zák. (ke spáchanému skutku se doznal, svého jednání upřímně litoval a navrhoval celou věc vyřešit podmíněným zastavením trestního stíhání, vedl a i nadále vede řádný život, jako podnikatel nemá žádné dluhy na daních, důchodovém pojištění, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti či na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, přičemž se svojí ženou žije řádným rodinným životem a vychovává děti). Připustil, že v evidenční kartě řidiče má zejména za období posledních dvou let řadu záznamů, ale podle jeho slov jím spáchané dopravní přestupky nejsou zase až tak závažného charakteru. Dospěl k závěru, že za situace, kdy již na jeden rok přišel o oprávnění řídit motorové vozidlo ze zákona v důsledku dosažení hranice dvanácti bodů, je další trest zákazu činnosti vůči němu trestem příliš přísným a má pro něho, resp. pro jeho podnikání „likvidační charakter“. Také zdůraznil, že dostal přísnější trest zákazu činnosti než jiný obviněný stíhaný u Okresního soudu v Uherském Hradišti ve věci vedené pod sp. zn. 13 T 75/2008 za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti, přičemž shledal rozpor s ústavním principem proporcionality při ukládání trestu. V této souvislosti ještě upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, pod č. 47. Konstatoval, že vytýkaný trestný čin je, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, činem menší nebezpečnosti pro společnost a že mělo být podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od jeho potrestání. Dodal, že svého jednání upřímně litoval a nepochybně projevil účinnou snahu po nápravě (správnímu orgánu svůj řidičský průkaz odevzdal a respektuje „zákonnou“ sankci za to, že dosáhl dvanácti bodů, tj. že na jeden rok pozbyl předpoklady pro řízení motorových vozidel), popř. že vzhledem k povaze spáchaného činu a okolnostem případu (jeho omylu), jakožto i k jeho dosavadnímu životu bylo lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem je postačující k jeho nápravě. V neposlední řadě pak uvedl, že trestní stíhání jeho osoby neprobíhalo zákonem stanoveným způsobem, přičemž pochybení orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudu prvního a druhého stupně, jsou natolik závažná, že dosahují až do ústavní roviny.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 6 To 106/2009, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 1 T 188/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event. aby jej Nejvyšší soud po zrušení shora uvedených rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán, je především zřejmé, že pokud obviněný dne 8. 6. 2008 řídil motorové vozidlo (zejména za situace, kdy nedošlo k pozitivnímu vyřešení celé záležitosti na Dopravním inspektorátu), činil tak za situace, kdy evidentně neměl řidičské oprávnění. Co se týče subjektivní stránky, je zcela zjevné, že obviněný si musel být vědom stavu věci, tedy neexistence zmíněného oprávnění, a řídil-li přesto vozidlo, musel nutně jednat v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť vznik reprobovaného následku (řízení vozidla osobou, jíž nesvědčí řidičské oprávnění) byl absolutně nevyhnutelný.
K dalším konkrétním námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že Ing. M. S. nijak obviněnému nesdělil, že v daném okamžiku je závěr o pozbytí řidičského oprávnění nejistý či nezřejmý, ale výslovně sdělil, že obviněný řidičské oprávnění již nemá (což nepochybně vyplývalo i z přípisu, doručeného obviněnému dne 29. 5. 2008). Bez významu je tudíž údaj tvrzený v trestním oznámení, podle něhož obviněný pozbyl oprávnění (až) dne 6. 6. 2008, protože obviněný dne 8. 6. 2008, když neoprávněně řídil vozidlo, nejednal jakkoli z podnětu či v ovlivnění tímto posléze vyhotoveným oznámením. Obviněnému lze přisvědčit, že Ing. M. S. nesepsal ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, o jednání s ním protokol. K tomu státní zástupce poznamenal, že protokoly se sepisují (stručně shrnuto) v případech, kdy dochází k formálnímu styku úřadu s účastníkem, který má na vedené řízení jistý dopad či vliv. Je totiž obecně známou skutečností, že styk mezi správními úředníky a účastníky řízení probíhá i méně formálně, bez zmíněných dopadů (např. při sdělení určitých krátkých informací apod.), kdy zcela pravidelně protokoly sepisovány nejsou. Právě k takovému kontaktu zjevně došlo i v daném případě, neboť podstatou jednání byl pouze dotaz obviněného, zda může na M. ú. v O. zvrátit celou situaci rozporováním uložené pokuty, a bylo mu sděleno, že nikoli. Absence protokolu však neznamená, že není možné zjistit, o čem bylo hovořeno, když takové zjištění je možné učinit i na podkladě dalších důkazů (jak se také stalo).
Pokud jde o obviněným zmíněné ustanovení §123f odst. 4 zákona o silničním provozu, které údajně mohlo být v jeho případě aplikováno a o kterém měl být poučen, státní zástupce zdůraznil, že toto ustanovení stanoví možnost podání námitek řidičem, jenž nesouhlasí s provedeným záznamem bodů v registru. Jak ovšem vyplynulo z učiněných skutkových zjištění (a rovněž i z podaného dovolání), obviněný neměl v úmyslu rozporovat záznam bodů v registru, ale chtěl rozporovat uloženou blokovou pokutu. Jak je ovšem zřejmé z ustanovení §84 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podmínkou blokového řízení je akceptace přestupku (a pokuty) pachatelem přestupku, což ovšem dále značí, že uložení blokové pokuty nelze následně žádnými námitkami zpochybnit. Za tohoto stavu nemělo reálný význam poučovat obviněného o jiném institutu, kterým je výše zmíněná námitka proti provedenému záznamu bodů v registru řidiče.
K námitkám obviněného, jimiž zpochybňuje existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti ve svém jednání, a to s ohledem na nový trestní zákoník, jenž má být účinný od 1. 1. 2010, státní zástupce uvedl, že obviněný své jednání realizoval a je o něm i rozhodováno za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., tudíž musí být postupováno v jeho intencích. Navíc není možné přehlédnout, že nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) sice skutečně neobsahuje ustanovení §180d současného trestního zákona, ale obsahuje ustanovení §337 odst. 1 písm. a), přičemž teprve další soudní praxe přitom určí, zda řízení motorového vozidla osobou, která postupem podle §123c zákona o silničním provozu řidičské oprávnění pozbyla, je pod toto ustanovení subsumovatelné či nikoli. Uzavřel, že argumentace obviněného, kterou směřoval proti právnímu posouzení svého jednání, je zjevně neopodstatněná.
Napadl-li obviněný výrok o trestu, jenž považuje za příliš přísný, lze podle státního zástupce konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení však ve věci nenastalo a obviněný je v konečném důsledku ani netvrdí. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupce dospěl k závěru, že soudy činné dříve v dané věci učinily správné právní posouzení skutku, pokud obviněného uznaly vinným ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a uložily mu zákonu odpovídající trest. Navrhl proto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 6 To 106/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi Ing. M. S.), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, a to zvláště na základě obšírného negativního hodnocení Ing. M. S. jako správního úředníka a jeho svědecké výpovědi, že se v době spáchání činu důvodně domníval, že motorové vozidlo ještě řídit může). Teprve sekundárně – právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., a to pro absenci jeho subjektivní stránky, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně poznamenat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný v inkriminované době věděl, že již nemá oprávnění k řízení motorového vozidla [tato skutečnost totiž zcela jednoznačně vyplývá z oznámení M. ú. O., odboru evidenčně - správního ze dne 26. 5. 2008, č. j., jež bylo obviněnému prokazatelně doručeno dne 29. 5. 2008 (založeno na č. l. 4 spisu), přičemž následně mu byla potvrzena také dne 6. 6. 2008 při osobním jednání s úředníkem M. ú. O. Ing. M. S., jehož výpověď soudy považovaly za věrohodnou], a pokud tedy přesto dne 8. 6. 2008 řídil motorové vozidlo, jednal zaviněně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno. Podle §123f odst. 1 téhož právního předpisu nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu. Podá-li řidič námitky proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 se přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí podle odstavce 3 nabude právní moci (viz §123f odst. 4). Z kontextu shora citovaných ustanovení lze přitom dovodit, že uvedené námitky, mají-li způsobit zákonem aprobovaný účinek přerušení běhu lhůt stanovených v §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, je nutno podat ještě před uplynutím těchto lhůt, tzn. do pěti pracovních dnů od doručení oznámení ve smyslu §123c odst. 3 tohoto zákona.
Vzhledem k těmto skutečnostem je zjevné, že dostavil-li se obviněný na M. ú. O. dne 6. 6. 2008, pak již nepřicházelo v úvahu, aby tohoto dne účinně podal námitky proti provedenému záznamu, neboť poslední den lhůty pro jejich podání připadl na předcházející den 5. 6. 2008. Skutečnost, že s ním Ing. M. S. nesepsal protokol, tedy nic nemění jednak na tom, že v době tohoto jednání již neměl (obviněný) řidičské oprávnění, ani na výše uvedeném zjištění soudů, že byl (obviněný) o této skutečnosti opětovně poučen a věděl tedy, že již nesmí řídit motorové vozidlo.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval absencí materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustí, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.
Předmětné ustanovení chrání bezproblémový silniční provoz a tím i v konečném důsledku život, zdraví a majetek proti ohrožení vyplývajícímu z řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit v řízení motorových vozidel osobám bez řidičského oprávnění, které osvědčuje jejich odbornou a faktickou způsobilost k řízení motorového vozidla. Pro úplnost je třeba ve shodě se státním zástupcem dodat, že obviněný své jednání realizoval a je o něm i rozhodováno za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., tudíž musí být postupováno v jeho intencích.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. S ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku [zejména je nutno připomenout, že se jej dopustil dokonce v souvislosti s tím, že jako řidič motorového vozidla znovu porušil předpisy o provozu na pozemních komunikacích - překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích] nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že jednání obviněného se dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek (trestněprávní povahy) mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., je trestní postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se domáhat principu ultima ratio.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý