ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1320.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1320/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 170/2008-515, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 22/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 170/2008-515, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 1. 2008, č. j. 1 T 22/2007-406, kterým byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (ad 1. výroku rozsudku), jednak trestným činem zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (ad 2. výroku rozsudku), a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a nově bylo odvolacím soudem podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (ad 1. výroku rozsudku), jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (ad 2. výroku rozsudku) a byl mu uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku (za jednání pod bodem ad 1. výroku rozsudku), když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a za jednání pod bodem ad 2. výroku rozsudku mu byl za shora uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 8 T 57/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 223/2007, a za dva trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a §125 odst. 2 tr. zák. sbíhající se z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 2 T 228/2005, podle §148 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu pěti let (§50 odst. 1 tr. zák.) a současně byly zrušeny výroky o trestu z rozhodnutí shora uvedených soudů za sbíhající se trestné činy (§35 odst. 2 věta druhá tr. zák.), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obhájce obviněného podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 170/2008-515 (s ohledem na znění §304 tr. ř.) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vzhledem k absenci účetnictví, které bylo způsobeno zčásti nahlášeným odcizením a dále povodněmi byl sice v trestním řízení vypracován znalecký posudek, kdy nelze souhlasit s tím, jak znalkyně při absenci daňové evidence zdůvodnila, proč přijaté faktury vzala za zahrnuté již do paušálně uvedených údajů v přiznáních k DPH a proč nepovažovala za potřebné je zohlednit při výpočtu daňových úniků nad jejich rámec. V souvislosti s tímto posudkem znalkyni vytýká, že mylně se v posudku odvolává na policejní protokol, který byl s obviněným sepsán, a nebrala již v úvahu výslech obviněného před soudem, a tím „zdeformovala důkaz, na jehož základě učinila závěr o výši daňových úniků, a nepřihlédla k tomuto v kontextu s dalšími důkazy“, což odvolací soud i přes upozornění akceptoval, čímž činí znalecký posudek v extrémním rozporu s důkazem či důkazy. Obviněný soudům dále vytýká, že se přes upozornění obhajoby nevypořádaly s dalším důkazem, kdy na policii uváděl, že jeho firma byla v období od roku 2001 ve ztrátě. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a poukazuje na to, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obhájcem obviněného jako osobou oprávněnou s ohledem na znění §304 tr. ř. [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k uplatněným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat ne neúplnost dokazování vzhledem k argumentaci, že si soudy neopatřily pro své rozhodnutí potřebné podklady. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně i druhého stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že přestože dovolání je koncipováno na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je jeho aplikace vázána na tvrzení, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V tomto směru je pak zpochybňován znalecký posudek z oboru ekonomiky Ing. K. s tvrzením, že znalkyně při jeho vypracování při absenci daňové evidence se mylně dovolávala na policejní protokol, kde měl obviněný odpovědět policejnímu orgánu „k dotazu, zda uvedené faktury zahrnul do nákladových položek jím zpracovaného přiznání k DPH, ano“, avšak otázka byla zaměřena na obviněným skutečně uhrazenou částku 835.122,10 Kč a ne na nominál všech faktur od dodavatele společnosti H., (následně R.), ve výši téměř 9 milionů korun, které v podvojném účetnictví tvoří náklad v plné výši. V souvislosti s touto námitkou lze mj. konstatovat, že obsahově shodnou námitkou se zabýval v rámci řízení o odvolání také krajský soud, který nejenže vycházel ze znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a jeho doplňku a výpovědi zpracovatelky posudku Ing. K., ale také z důkazů, které si v rámci obhajoby obviněným uplatněné sám odvolací soud vyžádal od obviněným zmiňovaných společností. Na základě těchto důkazů, ale i zpráv F. ú. v B. pak dospěl Krajský soud v Praze k závěru o vině obviněného v rozsahu uvedeném ve výroku jeho rozsudku. Nad rámec velmi podrobných úvah soudu odvolacího ke zmíněné problematice, kdy hodnotí důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvádí plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. musí Nejvyšší soud k námitce uplatněné v dovolání, byť také procesního charakteru, uvést následující: Obviněnému byl za přítomnosti obhájce v přípravném řízení položen dotaz: „Do vyšetřovacího spisu ČTS: jste založil faktury společnosti H., u kterých jste uhradil jejich část ve výši 835.122,10 Kč. Je tato částka součástí nákladové položky ve výši 16.095.345 Kč, kterou jste sám uvedl jako položku nákladovou u daňového přiznání k DPH za rok 2002“, odpověď obviněného zněla ano. Z uvedené doslovné citace otázky je patrno, že v rámci námitky obviněným uvedené v dovolání, byť skutkové a dovolací důvod nenaplňující, v rámci své obhajoby obviněný tuto koncipoval pro něj pozitivně, nikoli však objektivně.
Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestných činů, který mi byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. Další námitky, které v dovolání uplatnil, jsou nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů právně irelevantní, neboť je jimi soudu vytýkáno neprovedení důkazů obviněným navržených, v čemž následně spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, což však nejsou námitky právně relevantní z pohledu dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř.
V reakci na shora obviněným zmíněné námitky i jejich obsah musí Nejvyšší soud připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann