ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1341.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1341/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 9 To 173/2009-193, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 13/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 9 To 173/2009-193, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 2. 2009, č. j. 3 T 13/2009-172. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním obviněný brojí toliko do výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, jímž byla újma na zdraví poškozeného V. Z. Poukazuje na skutečnost, že policisté F. M. a Z. R. na místě konfliktu nezjistili, že by poškozený měl nějaká poranění hlavy, s výjimkou nekrvácející drobné povrchové oděrky na čele. Tato jejich tvrzení jsou podporována i výpovědí svědka P., který potvrdil, že tento stav poškozeného trval i v době, kdy následujícího dne ráno kolem páté hodiny odcházel společně s obviněným z chaty. V té době poškozený v klidu spal v posteli a nebylo zjištěno nic neobvyklého. Další zásadní rozpor obviněný spatřuje v tom, v jakém stavu se nacházela místnost v chatě užívaná poškozeným v době, kdy tuto místnost opouštěli. Když odcházeli, v chatě bylo uklizeno a čisto, na podlaze nebyly žádné nečistoty, zatímco svědek V. Z. uvedl, že chatu nalezl ve stavu, kdy na podlaze bylo mokro, byly tam šlápoty a nečistoty přinesené zvenčí na botech. Ze znaleckého posudku soudního znalce MUDr. M. B. navíc vyplývá, že úrazová poranění poškozeného mohla nastat jeho nekoordinovaným pádem v opilosti. Z těchto důvodů bylo podle názoru obviněného na místě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť právní závěry soudu nejsou podloženy odpovídajícími skutkovými zjištěními. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 9 To 173/2009-193, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a předepsaným způsobem je i hodnotil. Objasnil vznik nepořádku v chatě po zákroku záchranářů a z absence krevních stop v chatě logicky dovodil, že ke vzniku zranění poškozeného Zahálky muselo dojít už při incidentu s obv. Váňou na silnici před příchodem na chatu. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na to, že mezi učiněnými právními závěry a skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 11. 9. 2008 kolem 23,30 hodin po předchozí konzumaci alkoholických nápojů fyzicky napadl na pozemní komunikaci poblíž restaurace U Š. v obci J., okr. M., poškozeného V. Z., tak, že ho udeřil pěstí do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a když vstal, opětovně ho minimálně 5x udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poškozený v důsledku napadení utrpěl tržně zhmožděnou ránu uprostřed čela, tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině, krevní výrok pod spojivkou pravého oka, krvácení pod pavučnicí a do postranních mozkových komor, krvácení nad a pod tvrdou mozkovou plenu a pohmoždění mozku v čelní a spánkové krajině a v temenně týlní krajině vlevo s následným úrazovým otokem mozku, což bylo hodnoceno jako vážné život ohrožující poranění, přičemž v důsledku přidružených komplikací, které obviněný nemohl předvídat, pošk. V. Z. dne 13. 10. 2008 zemřel a poté napadl poškozeného M. P., tak, že ho strhl na zem, kde ho škrtil, přičemž poškozený utrpěl odřeninu na koleni pravé dolní končetiny“.
Těžiště námitek obviněného spočívá v konstatování, že mezi jednáním a těžkou újmou na zdraví poškozeného neexistuje příčinná souvislost. S veškerými tvrzeními obviněného se soudy již vypořádaly v předchozím řízení. Jednak napadení poškozeného obviněný sám doznal, způsob napadení popsal jak svědek M. P., tak svědek P. K. Vzhledem k tomu, že poškozený dne 13. 10. 2008 zemřel, byl v návaznosti na původně vypracovaný znalecký posudek MUDr. J. H., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracován doplňující znalecký posudek. Znalci MUDr. M. B., Ph.D., a MUDr. I. P. se shodli na tom, úrazové změny, jaké byly zjištěny u poškozeného V. Z., nemohly být způsobeny pouhým pádem ležícího člověka z postele. V kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy není pochyb, že k těžké újmě na zdraví poškozeného došlo v důsledku předchozího napadení obviněným, neboť bylo prakticky vyloučeno, aby si zjištěná zranění poškozený přivodil sám v důsledku nekoordinovaných pádů v opilosti. Uvedený závěr je podpořen také tvrzením svědka P., který neslyšel, že by během noci k něčemu takovému došlo. Lze tedy z provedených důkazů učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, když možnost jiného závěru lze bez jakýchkoliv pochybností vyloučit. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 5 – 6, stejně jako na odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 2 – 3.
Se zřetelem k tomu, že uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění, nemůže argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Z tohoto pohledu je možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na vady vytýkané skutkovému zjištění Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann