ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1403.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1403/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Mgr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 529/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 182/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 1 T 182/2008, byl obviněný Mgr. J. H. (dále jen „obviněný“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „dne 26. 4. 2008 v 11.50 hod. před budovou p. P. P. v T. poté, co s osobním automobilem zn. Škoda Fabia, r.z., zastavil u pravého okraje silnice druhé třídy č., nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu a z automobilu vystupoval v době, kdy vozidlo objížděla cyklistka J. Č. z T., o její jízdní kolo Eska levými předními dveřmi automobilu zachytil a přivodil tak pád cyklistky na vozovku, při kterém došlo k těžkému úrazu hlavy, přičemž na následky zranění poškozená Č. dne 2. 5. 2008 v N. v Č. B. zemřela.“ Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 529/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že podle jejího názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přičemž v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve uvedla, že soudy nižších stupňů konstatovaly, že do prostoru, kde bylo možno poškozenou pozorovat v levém zpětném zrcátku, se tato dostala cca 2,1 sekundy před nárazem, a že v této době následně (cca 0,66 sekundy před nárazem) vjela do prostoru „mrtvého úhlu“, v němž zpětným zrcátkem pozorovatelná nebyla. Tento „mrtvý úhel“ nebyl konstantní a měnil se podle toho, jak se otevíraly dveře, na nichž je zpětné zrcátko upevněno, přičemž samotné otevření dveří trvalo podle znaleckého posudku cca 1 sekundu. Teoreticky tak obviněný mohl poškozenou vidět po dobu cca 1,5 sekundy, a to za předpokladu, že v počáteční fázi byly dveře automobilu zavřené. Podle nejvyšší státní zástupkyně právě na základě těchto úvah soudy uzavřely, že se poškozená mohla v době, kdy se obviněný do zpětného zrcátka podíval, nacházet v „mrtvém úhlu“ a obviněný ji nemusel vidět, resp. že žalovaný skutek se stal, není však trestným činem, neboť obviněný dopravní nehodu a potažmo smrt poškozené svou nedbalostí nezavinil.
Nejvyšší státní zástupkyně následně vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že toto pochybení nenapravil soud odvolací, který důvodně podané odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl. Uvedla, že ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiči ukládá při otvírání dveří a nastupování či vystupování osob neohrozit žádného z účastníků silničního provozu. V této souvislosti poznamenala, že citované ustanovení sice nestanoví konkrétní způsob, jak požadovaného cíle dosáhnout, ale že neohrožení účastníků silničního provozu lze dosáhnout pozorováním konkrétní situace a na ni odpovídající reakcí, a to:
- využitím přímého pozorování (takto lze pozorovat situaci v dosahu periferního vidění, pokud je třeba pozorováním obsáhnout i prostor za vozidlem, jeví se tento způsob, vyžadující otáčení na sedadle, zjevně nepraktický)
- využitím způsobilé a náležitě poučené osoby podle §5 odst. 1 písm. l) citovaného zákona (i tento způsob se pro běžnou potřebu jeví nepraktickým)
- využitím zpětných zrcátek jako pomůcek nahrazujících či doplňujících oba předtím zmíněné způsoby (tento způsob lze považovat za běžný a přitom souladný se zákonem).
Přitom shledala, že využití zpětných zrcátek coby pomůcek k pozorování situace musí však být natolik efektivní, aby byl výsledek takového pozorování srovnatelný s ostatními shora uvedenými způsoby. K tomu ještě podotkla, že existence „mrtvého úhlu“ při pozorování vnějším zpětným zrcátkem je skutečností každému řidiči notoricky známou, resp. že jediným způsobem jak eliminovat tuto nedokonalost zmíněné pozorovací pomůcky je sledovat dění ve zpětném zrcátku po dobu, než „pozorovaný“ předmět oblast „mrtvého úhlu“ opustí a stane se pozorovatelným periferním viděním oka.
Vzápětí zdůraznila, že v posuzované věci stačilo, aby se obviněný při vystupování z vozu podíval do zpětného zrcátka cca o 0,66 sekundy déle a poškozenou by periferním viděním spatřil. Její život tak nemusel být zbytečně zmařen. Uzavřela, že nedbalost obviněného ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. spočívá v tom, že se při vystupování z vozu v rozporu s ustanovením §26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu řádně nepřesvědčil dostatečně dlouhým pohledem do zpětného zrcátka a prostoru kolem něho, zda neohrozí jiného účastníka silničního provozu a nezpozoroval tak periferním viděním poškozenou, která při následné kolizi utrpěla smrtelné zranění.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 529/2009, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 1 T 182/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a poté věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k novému projednání a rozhodnutí. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Uvedl, že z odůvodnění dovolání vyplývá, že jediným dovolacím důvodem je názor nejvyšší státní zástupkyně, že v předmětné věci stačilo, aby se při vystupování z vozu podíval do zpětného zrcátka cca o 0,66 sekundy déle a poškozenou by periferním viděním spatřil a tím by její život nemusel být zbytečně zmařen. Podotkl, že nejvyšší státní zástupkyně však neuvádí, od jakého okamžiku se měl dívat do zpětného zrcátka o cca 0,66 sekundy déle, což je podle jeho názoru zásadní. Akcentoval, že s automobilem zastavil, podíval se do zpětného zrcátka, nikoho neviděl, a proto pak vztáhl levou ruku k otevírací páčce levých předních dveří automobilu, aby levé přední dveře otevřel, když za jeho automobilem ani vedle něj nikoho neviděl. Argumentoval, že na základě výše specifikovaného tvrzení nejvyšší státní zástupkyně provedl měření, jak dlouho mu trvalo vztažení ruky k otevírací páčce levých předních dveří od okamžiku, kdy se podíval do levého zpětného zrcátka umístěného na levých předních dveřích a nikoho neviděl a že zjistil, že to bylo více jak 1 sekundu. Dospěl k závěru, že neměl jediný důvod pohled do zpětného zrcátka prodlužovat. Přitom v dovolání vyjádřený názor o tom, že se měl do zpětného zrcátka dívat o cca 0,66 sekundy déle, shledal čistě teoretickým, nepodloženým žádným důkazem.
Rovněž tak názor nejvyšší státní zástupkyně, že jediným způsobem jak eliminovat existenci „mrtvého úhlu“ zpětného zrcátka je sledovat dění ve zpětném zrcátku po dobu, než „pozorovaný“ předmět oblast „mrtvého úhlu“ opustí a stane se pozorovatelným periferním viděním oka, označil za pouhou teoretickou úvahu, neboť v praxi by asi z automobilu nevystoupil, když by podle tohoto názoru stále očekával, že někdo „mrtvý úhel“ opustí a on jej pak bude vidět. Dodal, že pokud nejvyšší státní zástupkyně argumentuje tímto názorem, pak by měl takový názor obsahovat konkrétní dobu, za níž „pozorovaný“ předmět opustí oblast „mrtvého úhlu“ s tím, že vypořádání se s takovým problémem konstatováním, že by to měl být dostatečně dlouhý pohled do zpětného zrcátka, neodůvodňuje podané dovolání.
Prohlásil, že nebyl předložen jediný důkaz, který by jej vinil, že se do zpětného zrcátka nedíval dostatečně dlouho, což bylo příčinou následné kolize poškozené, při níž utrpěla smrtelné zranění. V této souvislosti připomněl, podle něho správný závěr odvolacího soudu, že na základě dostupných důkazů mu nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého zpětného zrcátka řádně nesledoval situaci z prostoru, do něhož otevíral dveře. Zdůraznil, že splnil všechny povinnosti stanovené mu §26 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a že důkazy provedenými před oběma soudy nebyl prokázán opak.
Uzavřel, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud v plném rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Nejvyšší státní zástupkyně totiž soudům vytýká de facto pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zejména skutkový závěr, že obviněnému nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého zpětného zrcátka řádně nesledoval situaci v prostoru, do něhož otevíral dveře), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy a skutkové závěry (tvrdí, že obviněný se řádně nepřesvědčil dostatečně dlouhým pohledem do zpětného zrcátka a prostoru kolem něho, zda při vystupování z vozu neohrozí jiného účastníka silničního provozu). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a právním posouzením skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
V reakci na tvrzení nejvyšší stání zástupkyně o relevantnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., si Nejvyšší soud dovoluje upozornit na str. 5, 6 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde zmíněný soud se velmi podrobně otázkou vystupování obviněného z vozidla ve vztahu k předmětné dopravní nehodě zabývá. Závěr hodnotících úvah je jím pak shrnut ve zjištění „Obžalovaný neporušil ust. §26 zák. o silničním provozu, přesněji řečeno porušení tohoto ustanovení z jeho strany prokázáno nebylo.“ Argumentace nejvyšší státní zástupkyně spočívá v konečném tvrzení, že obviněný porušil zmíněné ustanovení, což však v kontextu s hodnotícími závěry soudu prvního stupně nelze označit jinak, než za snahu docílit vlastní verze průběhu skutkového děje, nezávisle na tom, jak byla situace soudy důkazně vyhodnocena (§2 odst. 6 tr. ř.). V rámci objektivity je třeba uvést, že odůvodnění podaného dovolání v zásadě odpovídá argumentaci uplatněné již v odvolání, se kterou se podrobně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud. V této souvislosti není od věci připomenout, že státní zástupce i za situace, kdy jsou pochybnosti žaluje, zatímco soud za situace, kdy v rámci hodnocení provedených důkazů dospěje k pochybnostem, nemůže porušit zásadu „in dubio pro reo“. V daném případě soudy po vyhodnocení důkazů i se zřetelem k této zásadě učinily závěr, že se sice skutek označený v žalobním návrhu stal, avšak není trestným činem. Soudy totiž neshledaly, že by se obviněný dopustil takového zaviněného jednání, jež je mu přičítáno dovoláním a jež by kolidovalo s ustanovením §26 zákona č. 361/ 2000 Sb. (viz mj. shora zmíněný skutkový závěr vyjádřený na str. 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož na základě dostupných důkazů obviněnému nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého zpětného zrcátka řádně nesledoval situaci v prostoru, do něhož otevíral dveře).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nejvyšší státní zástupkyní ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy nejvyšší státní zástupkyně namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však nejvyšší státní zástupkyně neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupkyně, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý