ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1473.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1473/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11 To 312/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 41/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 2 T 41/2009, byl podle §37a tr. zák. zrušen ve výroku o vině i trestu pravomocný trestní příkaz Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. 3 T 208/2008, přičemž obviněný J. Č. byl uznán vinným [v bodech 1) až 3)] pokračujícím trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1) ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění podle §81 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řídil dne 1. 11. 2008 v době kolem 02.30 hodin na dálnici D11 ve směru jízdy na H. K. osobní motorové vozidlo zn. Alfa Romeo, šedé barvy, RZ, v km 56,459 v katastru obce Ch. se nevěnoval řízení, vyjel vpravo přes odstavný pruh do travnatého příkopu, kde narazil do patníku s dopravní značkou, pokračoval dále v jízdě, autem poškodil ochranné oplocení dálnice a následně z místa nehody utekl,
2) ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění podle §81 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řídil dne 1. 11. 2008 v době kolem 07.30 hodin na dálnici D11 u obce L. osobní motorové vozidlo zn. Seat Toledo 1,8 modré barvy, RZ, a při jízdě v pravém jízdním pruhu ve směru od P. na H. K. v km 55,5 nerespektoval znamení k zastavení vozidla dané mu policejním inspektorem D. P. prap. L. S., který vstoupil do poloviny pravého jízdního pruhu, vztyčil pravou paži a levou rukou označil místo k zastavení vozidla obviněného na odstavném pruhu, přičemž policista byl ve služebním stejnokroji a reflexní bundě vzor 05, asi ve vzdálenosti 10 až 15 metrů od policisty snížil rychlost vozidla, poté prudce zvýšil rychlost vozidla, automobil obviněného stále směřoval proti zastavujícímu policistovi, který, aby zabránil střetu, musel před vozidlem obviněného uskočit ke kraji vozovky, obžalovaný pokračoval v jízdě a podařilo se jej dostihnout až za obcí L.,
3) dne 8. 10. 2008 kolem 15.15 hod řídil na parkovišti před domem čp., v ulici U N. v K., osobní motorové vozidlo zn. Seat Ibiza, RZ, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona - §81 z. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. Č. podle §155 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let.
Dále byl obviněný J. Č. zmíněným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. ZT 475/2008, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. T. a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. též o zabrání věcí v rozsudku blíže specifikovaných.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Č. a D. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11 To 312/2009, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud pochybil, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nejdůležitějším důkazem, dokládajícím jeho (obviněného) najíždění osobním automobilem proti policistovi, jsou výpovědi obou příslušníků P. Výpovědi policistů L. S. a J. F. v hlavním líčení zhodnotil jako velmi rozporuplné a nevěrohodné. Zdůraznil přitom, že jejich výpovědi se naprosto rozcházejí nejen v poloze jeho (obviněného) rukou a určení místa, kde stál policista L. S., ale zejména v samotné trase vozidla (jeden z nich tvrdí, že vozidlo přejelo z pravého do levého pruhu a druhý naopak, že vozidlo jelo a pokračovalo v pravém pruhu), přesto odvolací soud konstatoval, že nemá důvod těmto svědkům nevěřit. Uzavřel, že předchozí výpovědi těchto svědků v přípravném řízení byly zcela totožné, naučené a nepřesvědčivé.
Soudům nižších stupňů dále vytkl, že odmítly přihlédnout k výpovědi svědka W. Prohlásil, že ve výpovědi tohoto svědka nebyl rozpor, jelikož při hlavním líčení evidentně hovořil právě o okamžiku, kdy bylo vozidlo policistou zastavováno, tedy kdy vůz již jel v levém jízdním pruhu. Rovněž akcentoval, že svědek W. v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedl, že (obviněný) zastavujícího policistu rozhodně nijak neohrozil. Připustil, že svědek W. je osobou pohybující se v drogovém prostředí, to však podle jeho slov samo o sobě nezakládá důvod jeho výpověď hodnotit jako nevěrohodnou a nepravdivou, zejména s přihlédnutím k tomu, že se tato nelišila od výpovědi v přípravném řízení a že jmenovaný svědek celkově rozhodně nevypovídal v jeho (obviněného) prospěch. Dodal, že na výsledku řízení nemá svědek W. žádný zájem, že evidentně vypověděl pouze to, co si pamatoval, a jeho výpověď by proto měla být posuzována jako objektivní a nestranná.
Posléze argumentoval, že předmětná situace měla být bezpečně osvětlena výpovědí očité svědkyně M. M., jež seděla v předmětném vozidle. Poznamenal, že výslech dotyčné svědkyně navrhl státní zástupce a že obhájce se k tomuto návrhu připojil, přesto však nebyl proveden, neboť svědkyně se měla údajně zdržovat v zahraničí a nalézací soud konstatoval, že její výslech není nutný. Shledal, že za daných okolností a existence rozporných výpovědí se ovšem výslech této svědkyně jeví právě jako jeden z nejnutnějších. Vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k tomu, že předmětný výslech proveden nebyl a o spáchání trestného činu existují přinejmenším pochybnosti, měl být již soudem prvního stupně s ohledem na zásadu in dubio pro reo v této části obžaloby zproštěn.
Podle něho odvolací soud nevěnoval dostatek pozornosti ani subjektivní stránce skutkové podstaty, pokud se ztotožnil se závěrem soudu první instance o jeho úmyslu užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Dospěl k závěru, že toto úmyslné jednání nebylo provedenými důkazy prokázáno a odvolací soud proto, pokud se ztotožnil se závěry soudu nalézacího a odvolání zamítl, nesprávně právně posoudil jeho jednání.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 32/2003 (zřejmě měl na mysli usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11 To 312/2009), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 2 T 41/2009, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11 To 312/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění [popsaná v bodě 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že shora popsané jednání nebylo prokázáno, a de facto tvrdí, že policistu L. S. rozhodně nijak neohrozil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (zvláště pro absenci subjektivní stránky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák.) a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze stručně dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením [což platí i pro právní kvalifikaci podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.] není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý