ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1484.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1484/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 7 To 283/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 112/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 7 To 283/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. B. proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 5. 2009, č. j. 2 T 112/2008-307, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci (konkretizovaných ve výroku rozsudku).
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům předně vytýká, že rozhodnutí soudu druhého stupně obsahuje právní vady, přičemž podle mínění obviněného nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, a to i v souvislosti s návrhem státního zastupitelství. Další pochybení, ve kterém je podle mínění obviněného dán uplatněný dovolací důvod, je skutečnost, že soudy svůj závěr o páchání trestné činnosti od konce roku 2006 a skutečnost, že musel vědět o nezletilosti R. S., vybudovaly na pouhých domněnkách. V souvislosti s uloženým trestem spatřuje naplnění dovolacího důvodu v tom, že soudy při ukládání trestu nezohlednily polehčující okolnosti a větší váhu při hodnocení důkazů přikládaly okolnostem přitěžujícím a v této souvislosti nesprávně aplikovaly zákonná ustanovení vztahující se na ukládání trestů. Závěrem podaného dovolání uvedl, že „trvá na svém stanovisku a tvrzení, že se sice dopustil výše uvedených trestných činů, ne však v takovém rozsahu, jak mu přiřkl soud a zároveň nesouhlasí s tvrdostí a výší trestu, a proto navrhl“, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, „v části, kde se ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody a sám uložil obviněnému trest odnětí svobody, který bude podmíněně odložen, pro případ, že nebude Nejvyšší soud sám ve věci uvedeným způsobem rozhodovat, navrhl, vrátit po zrušení věc Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k uplatněným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, neboť v dovolání obviněný argumentuje především tím, že „soudy pochybily, když své domněnky nepodložily žádným důkazem“. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně i druhého stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.), zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že přestože dovolání je koncipováno na dovolacím důvodu uvedeném v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je jeho aplikace obviněným vázána na tvrzení, že soudy své závěry o vině obviněného vybudovaly na „domněnkách“, které neměly podloženy žádným důkazem. Touto argumentací si však obviněný (obhajoba) protiřečí, neboť následně uvádí, že „i nadále trvá na svém stanovisku, že se sice dopustil trestných činů, ne však v takovém rozsahu, jak přiřkl soud“. Z posledně uvedené argumentace lze dovodit pouze tolik, že záměrem obviněného je zpochybnit skutkový závěr soudu (a následně i právní hodnocení) o tom, že obviněný věděl o věku svědka R. S. a dále zpochybnit zjištění o okamžiku, kdy obviněný započal s prodáváním metamfetaminu. Uvedené námitky tak, jak byly obviněným koncipovány však nemohou zmíněný dovolací důvod naplnit, neboť soudům je vytýkáno hodnocení důkazů, které je vedlo k uvedenému skutkovému zjištění, event. je jim vytýkáno, že žádným důkazem své závěry – domněnky neměly podloženy. V této souvislosti je však nezbytné uvést, že soud prvního stupně podrobně na str. 5 – 7 rozvedl své hodnotící úvahy k jednotlivým důkazům a poukázal na skutečnosti vyplývající nejen z výpovědi samotného obviněného, ale také dalších svědků a listinných důkazů (rozsudek OS Břeclav sp. zn. 3T 61/2007), které jej vedly k závěru, že obviněný počal s pácháním trestné činnosti od konce roku 2006 a které důkazy jej vedly k závěru, že věděl obviněný, že svědek R. S. v době páchaného skutku neměl 18 let. V žádném případě nelze akceptovat námitku obviněného, že šlo ze strany soudu o ničím nepodložené domněnky, neboť soud mj. v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rozvedl, proč považoval výpověď svědka R. S. u hlavního líčení za účelovou. V daném případě lze mj. uvést, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které uplatnil v řízení před odvolacím soudem a na tyto soud odvolací ve svém usnesení na str. 4 – 5, způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. reagoval, což by samo o sobě zakládalo důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud by vůbec přicházelo námitky obviněného označit za právně relevantní. Vzhledem k tomu, že však námitky směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, event. vytýkají nedostatky v provedeném dokazování, je nutno takové námitky i v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní. V souvislosti s obviněným předkládanou verzí, event. skutkového zjištění (nevěděl o věku svědka a trestná činnost, které se dopustil byla menšího rozsahu než zjistil soud) musí Nejvyšší soud zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V další části dovolání obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný neodpovídající zákonným ustanovením. V souvislosti s ukládaným trestem, lze odkázat na znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prostřednictvím, kterého lze dovolání podat pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a podle §185 odst. 2 písm. c) tr. zák. (ve vztahu k tomuto trestnému činu nebylo dovolání odůvodněno obviněným), a proto mu byl ukládán trest podle nejpřísněji uloženého trestného činu, a to podle §187 odst. 2 tr. zák., kde lze uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jde o trest uložený v rámci trestní sazby a pokud byl uložen jako nepodmíněný, ani uvedená okolnost neodůvodňuje použití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť uvedený trest lze uložit i jako trest nepodmíněný. Domáhá-li se obviněný uložení mírnějšího trestu, a to jako trestu podmíněně odloženého a argumentací, že soudy nezohlednily v rámci hodnocení důkazů okolnosti svědčící v jeho prospěch a braly v úvahy pouze okolnosti jemu přitěžující, je třeba uvést, že takové námitky z hledisek vymezených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou irelevantní. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud poznamenat, že soud prvního stupně podrobně rozvedl své úvahy, které jej vedly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu obviněnému, přičemž obdobnou námitkou se zabýval i odvolací soud na str. 5 svého usnesení a neshledal podmínky pro uložení jiného druhu trestu.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann