ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.223.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 223/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2009 o dovolání, které podal obviněný P. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 9 To 385/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 112/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 112/2007, byl obviněný P. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době v únoru 2003 na blíže nezjištěném místě vylákal od poškozeného J. K.,krátkodobou půjčku na nákup nemovitosti v obci Š. a podnikatelské aktivity ve výši 2.150.000,- Kč, kterou mu J. K. dne 18. 2. 2003 poskytl, a to v B., ul. L. na pobočce H. B. C. R. a.s. vkladem požadované částky na účet u H. B., č. účtu, přičemž takto jednal s úmyslem tuto nevrátit, na opětovné výzvy k vrácení půjčené částky nereagoval, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. K. a jeho manželce M. K., která na půjčku přispěla částkou 900.000,- Kč, škodu v celkové výši 2.150.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 3 T 59/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným J. K. a M. K. na náhradě škody částku ve výši 2.150.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 9 To 385/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou z hlediska norem hmotného práva vadná, nesprávná, resp. že podstatné vady rozhodnutí spočívají především v tom, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku nekorespondují se znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu vymezenými v platném trestním zákoně. Soudům nižších stupňů také vytkl, že dospěly k závěrům po velmi povrchně provedeném dokazování. Následně prohlásil, že z popsaného skutku není vůbec patrné, že uvedl jiného v omyl či že peníze převzal s vědomím, že půjčku nemůže uhradit, resp. že tak od počátku nechtěl učinit. Další nedostatek v rozhodnutí soudů nižších stupňů shledal v tom, že tyto, navzdory výpovědi samotných poškozených, uzavřely na jeho úmysl peníze nevrátit. Vzápětí připomněl výpověď poškozeného J. K. z hlavního líčení a vyjádřil přesvědčení, že poškozený sám zcela vyloučil existenci prvotního podvodného úmyslu. Dále předestřel obsah výpovědi poškozené M. K. z téhož hlavního líčení a konstatoval, že z výpovědi poškozených je zřejmé, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda skutečně jednal v úmyslu půjčené peníze nevrátit. Argumentoval, že výpovědi poškozených dokazují, že je měl informovat o možnosti investice do nemovitostí v obci Š., resp. že si byli vědomi toho, že s vidinou zisku investují do nákupu nemovitostí v obci Š., když peníze jim mají být vráceny po prodeji nemovitostí. Upozornil, že podle jejich výpovědí byl stanoven termín splatnosti „po prodeji nemovitostí“ s předpokladem, že obchod má být lukrativní a v této souvislosti zdůraznil, že nemovitosti, na jejichž nákup mu měl poškozený J. K. půjčit 2.150.000,- Kč s tím, že až je prodá, půjčku mu vrátí, nebyly k okamžiku zahájení trestního stíhání ani v den vyhlášení odsuzujícího rozsudku stále ještě prodány, a tudíž zde nebyla jeho (obviněného) povinnost údajnou půjčku vrátit.
Posléze akcentoval, že stále trvá na tom, že peníze, které obdržel na účet od poškozeného, představovaly plnění J. K. na dluh z půjčky, již mu (obviněný) poskytl v roce 2002 z peněz, které vybral dne 25. 9. 2002 ze svého účtu vedeného u Č., a.s. Přitom dodal, že existenci půjčky J. K. potvrzují výpovědi svědků C., V. a S. Seznal, že soudy obou stupňů však tyto důkazy zcela ignorovaly a posuzovaly skutkový stav, resp. verzi, pouze na základě výpovědi poškozených a jimi navrhovaných svědků. Doplnil, že jedině J. K. věděl o zamýšleném nákupu nemovitostí a jedině on tedy může být autorem verze, že mu (obviněnému) poskytl půjčku na nákup nemovitostí. Poté poznamenal, že poškozená M. K. o nákupu nemovitostí věděla od J. K. a stejně tak svědek Mgr. N., jejich výpovědi je tudíž třeba hodnotit pouze jako nepřímé důkazy, neboť vypovídali jen to, co se zprostředkovaně dozvěděli od J. K.
V další části svého dovolání připomněl, co k trestnému činu podvodu uvádí odborná literatura a zmínil též závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1025/2005. Shledal, že při hodnocení svého jednání, vychází-li z verze, kterou soudu nastínili poškození a které soudy bohužel uvěřily, musí opakovaně uvést, že z tohoto jednání nelze usuzovat na prvotní podvodný úmysl, když samotní poškození ve svých výpovědích potvrdili, že je v omyl neuvedl, že v době údajné půjčky měli být z jeho strany informováni o tom, že se jedná o investici do konkrétních nemovitostí, když tato investice byla také následně realizována, navíc J. K. vypověděl, že peníze (obviněný) vrátit chtěl. Vyslovil názor, že z výpovědí poškozených též nelze zcela jednoznačně uzavřít, že by se mělo jednat o půjčku. Oba poškození pouze několikrát uvedli, že mělo jít o obchod. Podle něho tedy není zcela jasné, zda se mělo jednat o půjčku, kapitálovou spoluúčast, nákupní komisy, splacení starých dluhů či úplně jiné ujednání, když skutečnost, že zřejmě nešlo o půjčku potvrzuje i fakt, že poškození, kteří měli s finančními investicemi dostatek zkušeností, údajně takovou půjčku poskytli bez jakéhokoli zajištění a vrácení půjčky se nikdy nedomáhali u civilního soudu.
Prohlásil, že další závažnou okolností, která vyvrací závěry soudů obou stupňů o jeho prvotním podvodném úmyslu, je ta, že k údajné půjčce neměl důvod. Závěr soudu druhého stupně ohledně „potřebnosti peněz“ označil za mylný. Vyzdvihl, že podle výpisu z jeho účtu vedeného u Č. ze dne 25. 2. 2003, který není jeho jediným účtem, je starý zůstatek na tomto účtu více než 8.000.000,- Kč, takže měl dostatek finančních prostředků na úhradu poloviny kupní ceny (cca 4.000.000,- Kč) za nemovitosti, které zhruba o týden později kupoval za celkovou kupní cenu cca 8.000.000,- Kč společně s panem M. Ž., jenž hradil druhou polovinu kupní ceny. Dovodil, že závěru o jeho úmyslném podvodném jednání nemůže svědčit ani to, že by v době půjčky nebyl schopen dostát svému závazku, protože i po úhradě poloviny kupní ceny stále disponoval s cca 4.000.000,- Kč.
Zopakoval, že poškození se nikdy se svým nárokem na vrácení plnění z údajné půjčky neobrátili na civilní soud a dodal, že svůj čistě civilní vztah řeší prostředky trestního práva, což je z pohledu judikatury Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu nepřípustné (přitom odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 9 To 385/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nově rozhodl o zproštění obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že především je třeba souhlasit s vyjádřením odvolacího soudu, že obhajoba obviněného, jak ji vyjadřoval v řízení před soudem, v obsahu odvolání a nyní i v dovolacích námitkách, je vnitřně kontradiktorní, neboť na jedné straně obviněný tvrdí, že se skutek popsaný ve výroku o vině vůbec nestal, resp. se stal zcela jinak, ale na straně druhé uvádí námitky, které vycházejí ze skutkového stavu popisovaného v rozsudku a snaží se polemizovat se závěry soudu např. v otázce subjektivní stránky a podobně. Tato charakteristika obhajovacích námitek vyvolává zřetelný efekt nevěrohodnosti celé obhajoby obviněného. Státní zástupce shledal, že deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají pasáže dovolání, v nichž se obviněný domáhá odchylných skutkových závěrů, než jsou ty, jež vyjádřil soud ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Podobně je tomu se stesky obviněného na způsob hodnocení provedených důkazů soudem a s jeho interpretací těchto důkazů.
Dále státní zástupce poznamenal, že bezobsažná je ve své podstatě námitka, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku nekorespondují se znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, neboť obviněný v této souvislosti nevznáší žádnou konkrétní výhradu, jež by ukazovala na nesoulad mezi skutkovou a právní větou výroku o vině. Naopak, při komparaci znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. vyjádřených v právní větě s obsahem popisu skutku lze bez obtíží zjistit, že tyto znaky jsou výstižně popsány v příslušných skutkových zjištěních vyjádřených ve skutkové větě.
Státní zástupce také uvedl, že další podstatná výhrada obviněného směřuje proti závěru soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tímto znakem skutkové podstaty se podle jeho mínění oba ve věci činné soudy zabývaly v potřebné míře a na argumenty, které v tomto ohledu vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, je možno zcela odkázat. Lze pouze dodat, že na podvodný úmysl obviněného v prvé řadě ukazuje jeho neochota jakkoli racionálně zajistit splatnost svého závazku, ačkoli takové zajištění (ať již formou zástavního práva nebo notářského vykonatelného prohlášení) věřitel požadoval. O úmyslu pachatele nesplnit své sliby vrácení půjčených peněz svědčí i to, že navzdory řadě požadavků poškozených peníze nevrátil, ačkoli, jak tvrdí, měl naprostý dostatek finančních prostředků (což ovšem protiřečí faktu, že si vůbec peníze půjčoval), a že tak neučinil ani pod tlakem hrozícího trestního stíhání. Očividně zneužil důvěry svých dobrých známých ve svou serióznost i jejich víry v to, že půjčené peníze nakonec přece jen vrátí, což bylo důvodem jednak ke zcela neformálnímu a tudíž i obtížně prokazatelnému uzavření smlouvy o půjčce a jednak zřejmě i k tomu, že se poškození neuchýlili k nejistému vymáhání své pohledávky cestou civilního řízení. Nelze ovšem souhlasit s obviněným, že se v případě jeho závazku vůči poškozeným jedná o čistě civilní vztah, který poškození řeší prostředky trestního práva, což je z pohledu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu nepřípustné. V tomto právním vztahu totiž navíc figurují zvláštní elementy, jež naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu (zejména jeho subjektivní stránka), takže v daném případě není možno domáhat se zásady aplikace trestního práva jako prostředku ultima ratio, jak – byť nikoli výslovně – namítá obviněný ve svém podání.
Vzhledem k těmto skutečnostem vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 9 To 385/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávně (povrchně) provedené důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména namítá, že soudy ignorovaly výpovědi svědků Š. C., V. V. a I. S. a posuzovaly skutkový stav toliko podle výpovědi poškozených J. K. a M. K. a jimi navrhovaných svědků) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (ovšem rozpornou) verzi skutkového stavu věci [prohlašuje, že soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda skutečně jednal v úmyslu půjčené peníze nevrátit, v této souvislosti tvrdí, že samotní poškození ve svých výpovědích potvrdili, že je v omyl neuvedl, jelikož z jejich výpovědi vyplývá, že byli z jeho strany informováni o tom, že se jedná o investici do nemovitostí v obci Š., která byla realizována, dále z jejich výpovědí plyne, že jim mají být peníze vráceny po prodeji nemovitostí (když zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti nebyly k okamžiku zahájení trestního řízení ani v den vyhlášení odsuzujícího rozsudku prodány, a tudíž zde nebyla jeho povinnost údajnou půjčku poškozeným vrátit), argumentuje, že poškozený J. K. vypověděl, že (obviněný) peníze vrátit chtěl, dovozuje také, že na základě výpovědí poškozených nelze zcela jednoznačně uzavřít, že by se mělo jednat o půjčku, že tito hovořili toliko o obchodu, rovněž poukazuje na skutečnost, že poškození přes své zkušenosti s finančními investicemi mu údajně poskytli půjčku bez jakéhokoli zajištění a že se u civilního soudu nikdy nedomáhali jejího vrácení, zdůrazňuje však také, že peníze, které obdržel na účet od poškozeného J. K., byly plněním na dluh z půjčky, již tomuto poškozenému poskytl v roce 2002, přičemž poukazuje na to, že existenci této půjčky potvrzují výpovědi svědků Š. C., V. V. a I. S., a v neposlední řadě namítá, že k údajné půjčce neměl důvod, jelikož i po úhradě poloviny kupní ceny za předmětné nemovitosti disponoval částkou cca 4.000.000,- Kč, z čehož rovněž dovozuje, že není pravdou, že by nebyl schopen svému závazku dostát]. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávně (povrchně) provedeného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.). Za značnou škodu se v souladu §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004. 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu je na místě znovu připomenout, že ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku, vyplývá, že obviněný: „…vylákal od poškozeného J. K. … krátkodobou půjčku na nákup nemovitosti v obci Š. a podnikatelské aktivity ve výši 2.150.000,- Kč, kterou mu J. K. … poskytl … vkladem požadované částky na účet u H. B. … přičemž takto jednal s úmyslem tuto nevrátit, na opětovné výzvy k vrácení půjčené částky nereagoval, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. K. a jeho manželce M. K. … škodu v celkové výši 2.150.000,- Kč“.
Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný vylákal od poškozených J. a M. K. jako půjčku částku ve výši 2.150.000,- Kč (kterou mu J. K. poskytl vkladem požadované částky na účet, přitom M. K. se podílela částkou nejméně 900.000,- Kč) a takto jednal s úmyslem tuto nevrátit, pak jmenované poškozené tímto jednáním uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s uvedeným podvodným jednáním bylo obohacení obviněného a škoda způsobená na majetku poškozených, naplňující znak značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného [ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.], zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Z kontextu zjištěných skutkových okolností je totiž zjevné, že obviněný vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem jiného (poškozené) v omyl, a to právě proto, aby sobě zajistil ke škodě poškozených neoprávněný majetkový prospěch. Soudy nepochybily pokud shledaly, že o jeho přímém podvodném úmyslu vypovídají skutková zjištění, podle nichž, byť poškozený požadoval zajištění půjčky zřízením zástavního práva na nemovitosti, obviněný se tomuto bránil, posléze přes opakované výzvy poškozeného k úhradě dlužné částky tuto (a to ani pod tíhou trestního stíhání) nevrátil, soustavně oddaloval splnění svého závazku, vymlouval se a vyhýbal se kontaktu s poškozenými, dokonce si vymyslel i vlastní verzi celé události, založenou na tvrzení, že částka 2.150.000,- Kč, jež mu poškozený převedl na účet, představovala plnění na dluh poškozeného z půjčky, kterou mu (obviněný) poskytl v roce 2002. Nutno dodat, že svůj závazek vůči poškozeným zpochybňuje dodnes. O prvotním podvodném úmyslu obviněného svědčí též skutečnost, že ačkoliv byla předmětem půjčky poměrně vysoká částka 2.150.000,- Kč a podle skutkových závěrů nalézacího a odvolacího soudu byla tato půjčka sjednána jako půjčka krátkodobá, obviněný (ačkoliv sám tvrdí, že měl dostatek financí a byl schopen dostát svému závazku) dlužné finanční prostředky poškozeným nezaplatil ještě ani v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tj. po více jak pěti letech od poskytnutí půjčky.
Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není, a to i se zřetelem k tomu, že předmětný skutek vykazuje potřebný podstatně zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti, nesoulad. Nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když skutek obviněného kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud uzavírá, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů(§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto uzavřít, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nelze na jeho skutek pohlížet pouze jako na nesplněný závazek, jehož řešení v rámci trestního řízení by bylo nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý