ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.237.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 237/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2009 o dovolání obviněného P. A. R., alias T. O., alias Ch. M., alias A. T., alias F. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 7 To 332/2008-206, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 226/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 7 To 332/2008-206, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2008, č. j. 6 T 226/2008-178. Tímto rozsudkem byl obviněný P. A. R. v bodě I. výroku napadeného rozsudku uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., v bodě II. výroku napadeného rozsudku trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to otvíracího nože s hnědou střenkou a čepelí dlouhou cca 10 cm.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru došlo „k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci při rozhodování soudu“. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, jako trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. mu nebylo dostatečně prokázáno. Ani z jedné svědecké výpovědi, ani z výpovědi poškozeného nevyplývá, jak k poranění poškozeného došlo. Úmysl pachatele podle jeho názoru nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Vzít v úvahu je třeba další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu atd. Tyto okolnosti však vůbec nebyly zjišťovány a byl v podstatě uznán vinným jen na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Neztotožňuje se s argumentací soudů, že důkazní situace z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. je jasná. Jak vyplývá z dokazování, nikdo ze svědků neviděl, že by vytáhl nůž, manipuloval s ním nebo dokonce, že by poškozeného bodl. Ostatně sám poškozený nezaregistroval, že by obviněný proti němu vytáhl nůž a jakkoli proti němu zaútočil. Má za to, že v jeho případě nebyla vina bez důvodných pochybností prokázána, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nepopírá, že by se nůž v jeho kapse sám otevřel, nicméně je přesvědčen, že nade vší pochybnost mu nebylo prokázáno, že by poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek“ zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Zdůraznila, že názor obviněného o absenci subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. V této části námitek obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů a deklarovaný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není. Je podle státní zástupkyně zřejmé, že v daném případě nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání dovolání obviněného. Způsob odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněného přitom nesplňuje podmínky přezkoumatelnosti ani na podkladě výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, jenž by byl na místě až na podkladě zjištění jeho zřejmého nesouladu se způsobem právního posouzení. Taková situace v posuzované věci nenastala. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ačkoliv obviněný namítá absenci subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nelze konstatovat, že by svými námitkami naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že má výhrady jedině k tomu, jakým způsobem soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že závěr o vině obviněného soudy neučinily jen na základě jediného ve věci provedeného důkazu, nýbrž na základě celé řady dalších důkazů. V dané věci kromě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví byly provedeny další listinné důkazy – lékařská zpráva s fotodokumentací, protokol o ohledání místa činu, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky a slyšeno bylo několik svědků. Není rozhodné, že nikdo z přítomných svědků nemohl dosvědčit, v jakém okamžiku a jak byla zranění poškozeného způsobena, protože v konkrétním případě nemohl zranění poškozenému přivodit nikdo jiný, než obviněný. Uvedené důkazy byly dostatečným podkladem pro závěr, že zranění poškozeného nemohla vzniknout jinak, než napadením ze strany obviněného. Soudy vyloučily, že by se poškozený mohl zranit nešťastnou náhodou – při pádu na zem. Právě okolnosti, za nichž celý incident pozorovalo více lidí a nikdo z nich si nevšiml, kdy obviněný poškozeného bodl, potvrzují, že obviněný poškozeného bodl v okamžiku, kdy ležel na zemi, kdy neměl možnost se žádným způsobem bránit, neboť obviněný na něm ležel a škrtil ho. Jen v této poloze byl mechanismus zranění pro přihlížející stěží pozorovatelný. V tomto směru intenzitu bodné rány, její směr a vedení bodné rány potvrzuje také znalecký posudek. Soudy také správně shledaly, že po subjektivní stránce obviněný naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Ani tomuto závěru soudu nelze nic vytknout. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 – 6, stejně jako na odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 2 – 4.
Lze shrnout, že uplatněné námitky obviněného, třebaže jsou opřeny o námitku právní povahy, směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že jeho argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozsudků. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. A. R. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann