ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.251.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 251/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 6 To 408/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 105/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 3 T 105/2006, byl obviněný Ing. P. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „1) dne 2. 4. 2002 ve Z. jako jednatel obchodní společnosti C., s.r.o., se sídlem Z., O., IČ: podal u F. ú. ve Z. daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, přičemž do účetnictví a daňových nákladů této společnosti zahrnul dvě faktury přijaté od dodavatele obchodní společnosti M. I. L., se sídlem dle faktury V. B., L., A. H., T. B., a to fakturu evidenčního čísla, variabilní symbol ze dne 3. 8. 2001 znějící na částku ve výši 20.000 USD a fakturu evidenčního čísla, variabilní symbol ze dne 31. 12. 2001 znějící na částku ve výši 8.400 USD, ačkoli jako statutární zástupce a osoba odpovědná za účetnictví obchodní společnosti C., s.r.o., věděl a musel vědět, že neexistuje žádný právní titul, na základě kterého by měla společnost C., s.r.o., poskytnout obchodní společnosti M. I. L. peněžité plnění těchto faktur, úmyslně bez právního důvodu snížil daňový základ obchodní společnosti C., s.r.o. o 1.029.756,- Kč a s ohledem na ostatní příjmové a výdajové položky zkrátil daň z příjmů právnických osob u společnosti C., s.r.o., za období roku 2001 o částku 319.300,- Kč,
2) dne 5. 5. 2005 ve Z. jako jednatel obchodní společnosti C., s.r.o., se sídlem Z., O., IČ: podal u F. ú. ve Z. daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, přičemž do účetnictví a daňových nákladů této společnosti zahrnul fakturu přijatou od dodavatele obchodní společnosti M. I. L., se sídlem dle faktury V. B., L., L. H., A. P., evidenční číslo, variabilní symbol ze dne 1. 12. 2004 znějící na částku ve výši 18.526,04 USD, ačkoli jako statutární zástupce a osoba odpovědná za účetnictví obchodní společnosti C., s.r.o., věděl a musel vědět, že neexistuje žádný právní titul, na základě kterého by měla společnost C., s.r.o., poskytnout obchodní společnosti M. I. L. peněžité plnění z této faktury, úmyslně bez právního důvodu snížil daňový základ obchodní společnosti C., s.r.o., o 431.786,- Kč a s ohledem na ostatní příjmové a výdajové položky zkrátil daň z příjmů právnických osob u společnosti C., s.r.o., za období roku 2004 o částku 120.960,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena právnických osob na dobu pěti let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 6 To 408/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zásadní pochybení soudů nižších stupňů spatřuje v nesprávném právním posouzení významu a obsahu smlouvy o spolupráci uzavřené mezi společností C., s.r.o. a M. L. Zdůraznil, že uzavření této smlouvy předcházela poměrně intenzivní vyhledávací a zprostředkovatelská činnost ze strany zástupců obou společností, v rámci níž byly pro společnost Č. dojednány výrazně výhodnější pojistné podmínky, resp. že tato smlouva o spolupráci byla pouze faktickým vyjádřením již vytvořeného právního vztahu a podle jejího obsahu se jedná spíše o smlouvu provizní, jež měla jediný cíl – upravit způsob a rozsah výplaty provize za již poskytnutou činnost pro objednatele. Konstatoval, že žádný právní předpis neukládá účastníkům, jak a kdy mají smlouvu uzavírat, pokud tato smlouva neodporuje zákonům a dobrým mravům. Vyjádřil přesvědčení, že předcházela-li v daném případě uzavření smlouvy skutečně vykonaná činnost pro objednatele a byla-li tato činnost následně upravena smluvně v listinné podobě spolu s podmínkami proplacení provize za tuto činnost, pak nelze bez dalšího takovou smlouvu označit za neexistující nebo neplatnou, neboť takový postup by znamenal neoprávněné omezování smluvní volnosti účastníků v právních vztazích a vytvářel by stav právní nejistoty v tom, že finanční úřad nebo trestní soud může zpětně bez hlubšího a podrobnějšího zkoumání okolností označit každý právní vztah založený smlouvou za neplatný nebo nezákonný. Prohlásil, že pochopitelně jiná situace by byla, pokud by provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětná smlouva odporuje zákonu nebo zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Vzápětí však dodal, že v jeho trestní věci ani jedna z těchto skutečností zjištěna a zatím ani zjišťována nebyla. Akcentoval, že není možné dovozovat neplatnost smlouvy pouze z toho, že byla uzavřena později, než byla pro objednatele vykonána vyhledávací a zprostředkovatelská činnost, že lze naopak označit za mravné a čestné, že do smlouvy byly zahrnuty pouze ty činnosti, které byly pro objednatele skutečně provedeny a odměna byla sjednána až podle skutečného přínosu pro objednatele. Dospěl k závěru, že pokud orgány činné v trestním řízení v tomto směru neprovedly žádné podrobnější dokazování (ohledně okolností, za jakých byla smlouva uzavřena) a pokud tento nedostatek nezhojily ani soudy obou stupňů, pak označení uzavřené smlouvy za neplatnou lze posuzovat jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V další části svého dovolání poznamenal, že v průběhu trestního řízení opakovaně poukazoval na skutečnost, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle §148 tr. zák. bez tohoto, že by bylo ze strany správce daně ukončeno daňové řízení v této věci a doměřena daň z příjmů. Argumentoval, že vzhledem ke složitosti celého případu a s ohledem na okolnost, že se jednalo o řízení s cizím prvkem, mělo být zkoumáno, zda skutečně došlo k proplacení vystavených faktur nebo pouze k jejich zahrnutí do účetnictví společnosti C., s.r.o. a tím k umělému snížení daňového základu, resp. zda ze strany příjemce finančních prostředků byly tyto řádně zaúčtovány a zdaněny. Seznal, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně v souladu se zákonem, patrně by zjistily, že k proplacení vystavených faktur došlo a společnost M. L. má tyto příjmy zahrnuty ve svém účetnictví. Doplnil, že pak by bylo pochopitelně nutno řešit otázku, zda se jedná o zdanitelné plnění, resp. který ze subjektů má v daném případě povinnost daň platit. Uzavřel, že uvedené nutně vyvolává dosud neodstraněné pochybnosti o tom, zda jeho jednáním mohlo dojít ke spáchání trestného činu ve smyslu §148 tr. zák. a že v této okolnosti spatřuje fakt, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebylo bezpečně prokázáno, zda společnosti C., s.r.o. v důsledku tohoto obchodního případu skutečně daňová povinnost vznikla.
V neposlední řadě uvedl, že ze strany orgánů činných v přípravném řízení byl učiněn protiprávní krok ke zjištění informací o společnosti M. L., neboť policejní orgán pod smyšlenou a vylhanou záminkou požádal u K. G. pro vyšetřování podvodů v L. o informace o společnosti M. L. a tyto pak použil v tomto řízení při vyšetřování daňového deliktu, ačkoliv věděl, že podle povahy poskytnuté informace tak učinit nemůže, a že pokud by uvedl skutečný důvod, kvůli kterému informace požaduje, K. G. by nikdy tyto informace neposkytla.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně i rozhodnutí, které tomuto rozhodnutí obsahově předchází, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že uplatněná námitka nesprávného právního posouzení jemu přisouzených skutků byla podepřena způsobem, který směřuje jen k vyvolání pochybností o zásadních skutkových okolnostech případu, týkajících se existence a míry průkaznosti jím uplatněného důvodu snížení daňového základu pro výpočet daně z příjmů za obě sledovaná daňová období a tím i výše jeho daňového úniku v uvedeném směru. Poznamenala, že takovým způsobem obviněný po stránce obsahové nemohl naplnit jak jím použitý důvod dovolání, tak ani další důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., a proto nejsou splněny obecné předpoklady věcného přezkoumání jeho dovolání. Přitom současně shledala, že uvedené námitky nejsou v rámci řízení o dovolání přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, k němuž by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení, která ovšem při projednávání dané trestní věci nenastala.
Podle důkazů, opatřených k setrvalé obhajobě obviněného o skutečně vynaložených výdajích na dosažení zdanitelných příjmů jím zastupovaného daňového subjektu C., s.r.o., bylo především zjištěno, že jím deklarovaná zprostředkovatelská činnost, údajně uskutečněná prostřednictvím irské obchodní společnosti M. I. L. ve prospěch zajištění nejvýhodnějších pojistných zájmů a.s. Č., v postavení příkazce na podkladě makléřské smlouvy s obchodní společností E. B., a.s. v postavení příkazníka ve skutečnosti nebyla výsledkem zprostředkovatelské činnosti C., s.r.o., resp. činnosti jejím prostřednictvím zprostředkovaného dalšího obstaravatelského subjektu, v daném případě již uvedeného irského obchodního subjektu. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že o tom, že žádná taková činnost ve skutečnosti nebyla deklarovanou irskou obchodní společností vyvíjena, vypovídá celá řada skutkových zjištění, v souladu s logikou věci podrobně rozvedených v rozhodnutí obou soudů. V jejich světle totiž nemůže uspět ta námitka obviněného, že irské obchodní společnosti uhradil již provedenou a dodatečně smluvně pokrytou zprostředkovatelskou činnost, jestliže povaha takové činnosti, kterou si tato údajně fakturovala, nevyplynula z textu takové smlouvy ani nebyla jejími údajnými účastníky blíže konkretizovaná, a to za stavu těch skutkových zjištění, že irská obchodní společnost v rozhodném období již žádnou obchodovatelnou činnost nevyvíjela. Skutkovému závěru o tom, že obviněným tvrzený důvod pro snížení daňového základu (jím údajně poskytnutá plnění, resp. výdaje) ve skutečnosti neexistoval, dále svědčí dokazováním zjištěný způsob, jakým byly ve prospěch společnosti Č. za smluvně pokrytého přispění obviněného tipařské obchodní společnosti zajištěny služby makléřské společnosti E. B. Za daného stavu věci není pochyb o tom, že by zapojení dalšího zprostředkovatelského obchodního subjektu postrádalo na svém opodstatnění, neboť by se nutně stavěl do role pouhého „přeposílatele provize“, náležející za zprostředkování tohoto obchodního kontaktu obchodní společnosti - s.r.o. C. Především na tomto podkladě přijatý skutkový závěr je dále podporován i zjištěným způsobem tvrzené úhrady nákladů, vynaložených na dosažení zdanitelného příjmu, který měl proběhnout ve formě započtení údajných vzájemných pohledávek mezi společnostmi M. L. (tedy nikoliv společností M. se sídlem v D.) a obviněným zastoupenou společností C., s.r.o. tak, aby průkaznost obvyklým platebním stykem realizovatelné platby mohla být nahrazena nepřehlednou soustavou smluvních vztahů takový způsob zániku údajného závazkového vztahu umožňující. Na spolehlivě opatřeném skutkovém podkladě vybudovaný právní závěr o trestní odpovědnosti obviněného podle §148 odst. 1 tr. zák. nemůže být zpochybněn ani tou jeho skutkovou námitkou, kterou se v rozporu s principem zákazu dvojího zdanění zabývá otázkou případného recipročního plnění daňové povinnosti na straně jeho údajného irského smluvního partnera, který navíc z údajného smluvního kontaktu s ním neměl obdržet žádný zdanitelný příjem.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 6 To 408/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují svojí podstatou právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto v prvé řadě orgánům činným v trestním řízení vytýká nesprávný procesní postup v průběhu důkazního řízení (viz námitky vůči postupu při získání informací o společnosti M. L. u K. G. pro vyšetřování podvodů v L. a proti použití těchto informací), neúplné dokazování (shledává, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly okolnosti, za kterých byla uzavřena předmětná smlouva o spolupráci či vybrána makléřská firma E. B., že nezjišťovaly, kdo zprostředkoval kontakty, jaký byl přínos pro smluvní strany pojistného vztahu, popř. zda byly vystavené faktury proplaceny nebo byly toliko zahrnuty do účetnictví společnosti C., s.r.o. a zda příjemce finančních prostředků příjmy řádně zaúčtoval a zdanil), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [především namítá, že uzavření smlouvy o spolupráci předcházela skutečně vykonaná činnost pro objednatele (tvrdí, že předmětné smlouvě předcházela poměrně intenzivní vyhledávací a zprostředkovatelská činnost ze strany zástupců společností C., s.r.o. a M. I. L., v rámci níž byly pro společnost Č. dojednány výrazně výhodnější pojistné podmínky) a tato činnost byla následně upravena smluvně v listinné podobě spolu s podmínkami proplacení provize, dále argumentuje, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně v souladu se zákonem, patrně by zjistily, že k proplacení vystavených faktur došlo a že společnost M. I. L. má příslušné příjmy zahrnuty ve svém účetnictví]. Až následně (sekundárně), právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad, vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud toliko stručně konstatuje, že mezi právními závěry soudů obou stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý