ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.322.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 322/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. března 2009 o dovolání obviněné M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, č. j. 6 To 272/2008-123, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 15/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, č. j. 6 To 272/2008-123, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2008, č. j. 3 T 15/2008-95. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a za tento trestný čin jí byl podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněné uložena povinnost v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Dovolání obviněná opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Tvrdí, že „skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem“. Nemohla se dopustit trestného činu krádeže, protože obě odcizené věci byly v jejím vlastnictví. Tyto skutečnosti podle jejího názoru jednoznačně vyplývají z obsahu listin, které předložila. Má za to, že se z nich podává, že obě věci sama zakoupila. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předložený záruční list není žádným důkazem. Zdůraznila, že neexistuje předávací protokol o stavu pronajímaných místností. Namítá, že i když svědek L. M. jiný důkaz nepředložil, přesto odvolací soud přejal názor soudu prvního stupně a nezohlednil skutečnost, že podle obviněné bylo prokázáno, že odcizené věci (pračka a skříň) byly v jejím výlučném vlastnictví. Konstatovala, že posuzovanému jednání chybí znak protiprávnosti. Z hlediska objektivní stránky pak nelze podle obviněné uvažovat o tom, že by se dopustila jednání spočívajícím v přisvojení si cizí věci a že by mohla způsobit škodu. Navrhla Nejvyššímu soudu, aby nejprve podle §265r odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování o předložené listiny a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 272/2008, zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil. Jak uvedl, byť obviněná nesprávné právní posouzení spatřuje především v nenaplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu a v nesprávné aplikaci ustanovení §247 tr. zák., z dalších skutečností prezentovaných v předmětném dovolání je patrné, že tuto svou argumentaci opírá o tvrzení, že věci, které měla podle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně odcizit, a tak naplnit zákonem požadované znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., byly nikoliv majetkem poškozené společnosti P. R., s.r.o., se sídlem v P., nýbrž jejím vlastnictvím (nešlo tedy o „věci cizí“ ve smyslu ustanovení §247 tr. zák.). Toto tvrzení je však v příkrém rozporu se skutkovými okolnostmi, ke kterým v předmětné trestní věci dospěly soudy obou stupňů, neboť na rozdíl od obviněné konstatovaly, že pračka a šatní skříň, jež se staly předmětem útoku obviněné, byly vlastnictvím společnosti P. R., s.r.o. Podle státního zástupce je evidentní, že obviněná napadá skutkové závěry soudů obou stupňů a předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi o vlastnictví věcí. Ve skutečnosti se ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředila na zpochybňování dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněná trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. měla dopustit tím, že „dne 19. 1. 2008 v době od 12.00 hod. do 12.45 hod. v P., ul. V. K., při stěhování z pronajatého bytu č. v důsledku ukončení nájmu bytu, vzala a za pomoci dvou najatých dělníků odnesla z bytu automatickou pračku nezjištěné značky v hodnotě nejméně 4.100,- Kč a trojdílnou šatní skříň v hodnotě nejméně 4.200,- Kč, ač věděla, že tyto věci jí nepatří, a tím způsobila majiteli bytu firmě P. R., s. r. o., IČ:, se sídlem P., J., škodu v celkové výši nejméně 8.300,- Kč.“
Těžiště námitek obviněné spočívá v tom, že věci, které měla údajně odcizit, byly v jejím výlučném vlastnictví. Tuto skutečnost podle jejího názoru potvrzuje záruční list k pračce zn. Fagor a situační nákres z prodejny, kde byla zakoupena šatní skříň. Od těchto tvrzení obviněná následně dovozuje, že nemohla naplnit subjektivní a objektivní stránku trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., zejména nemohlo dojít k naplnění zákonného znaku spočívajícím v „přisvojení si cizí věci“. Je tedy zřejmé, že obviněná nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaký význam přiznaly jí předloženým listinným důkazům. Jak je však uvedeno výše, hodnocení důkazů spadá výlučně do nalézací činnosti soudů nižších stupňů a Nejvyššímu soudu nepřísluší skutkové zjištění nikterak přehodnocovat. Především je nutno konstatovat, že v tomto ohledu skutkové zjištění není založeno jen na výpovědi poškozeného - svědka L. M., neboť jeho verze je potvrzena dalším nezávislým svědectvím, a to výpovědí svědka L. K., který k bytu předložil fotodokumentaci z roku 2004 nebo 2005, na níž je jak pračka, tak skříň zachycena. Lze také poukázat na jistě ne bezvýznamné chování obviněné v okamžiku, kdy se na místo stěhování dostavil majitel bytu. V jeho přítomnosti žádné výhrady k vlastnictví k věcem nevznesla, a neučinila tak ani před příslušníky policie bezprostředně poté, co se na místo činu dostavili. V tomto směru se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že záruční list sám o sobě není s to spolehlivě osvědčit, že jde o tutéž pračku a soudům nelze ani vytknout, že se přiklonily k výpovědím svědků L. M. a L. K., neboť výpovědi H. Č. a M. Č. soudy nepřesvědčily o jejich pravdivosti. Za dané situace Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku týkající se vlastnictví za ryze účelovou, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Jinými slovy řečeno, přestože obviněná dovolání uvozuje námitkou právního charakteru, ve skutečnosti má výhrady k tomu, jakým způsobem soudy vyhodnotily otázku vlastnictví k věcem, které měla podle skutkového zjištění odcizit. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná dovolání nezakládá na námitkách právních, nýbrž na námitkách skutkového charakteru, neboť její námitka nesouvisí s nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Nepřipadalo proto v úvahu, aby Nejvyšší soud věc projednal ve veřejném zasedání a aby ve smyslu §265r odst. 7 tr. ř. dokazování doplňoval.
Lze tedy uzavřít, uplatnila-li obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že není spokojena s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Takovéto námitky svědčí o tom, že obviněná brojí toliko proti skutkovému zjištění. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněná ve své podstatě nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněná dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněná se neztotožňuje s hodnocením důkazů s tím, že by mělo být doplněno dokazování, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněná domáhala změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejím představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné M. Z. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann