ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.472.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 472/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2009 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 4 To 398/2008-406, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 131/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 4 To 398/2008-406, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. S. proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 5. 2008, č. j. 5 T 131/2007-358, kterým byl uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, když na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje v tom, že v jeho případě byla v řízení před odvolacím soudem porušena „ústavní zásada, že každý má nárok na svého soudce“, neboť druhé jednání odvolacího senátu proběhlo v jiném složení senátu (až na předsedkyni senátu) než jednání první. Je přesvědčen, že „jak soud prvního, tak i soud druhého stupně překročily při svém rozhodování svoji kompetenci, a to tím, že si přisvojily právo posuzovat jiné odborné otázky než právní“, a v té souvislosti poukazuje na to, že jeho odsouzení bylo vybudováno výlučně na svědectví poškozeného, aniž by soudy provedly jím navrhovaný „znalecký posudek z oboru alkoholemie“, když dospěly k závěru, že poškozený sice vypil nejméně čtyři 12 stupňová piva, avšak vypitý alkohol nemohl vnímání poškozeného ovlivnit – tímto překročily podle názoru obviněného soudy svoji kompetenci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom že přestože byl zastupován obhájcem, který požádal již v přípravném řízení, aby byl vyrozumíván o všech úkonech v trestním řízení, nestalo se tak, a obhájce „obviněného nebyl přizván k úkonu, který policie prováděla z vůle odvolacího soudu, když opatřovala plánek místa činu“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak podle obviněného dán tím, že „právní závěry obecných soudů jsou v extremním nesouladu se skutkovým stavem a vlastním obsahem provedených důkazů“. V této souvislosti poukazuje na „ustálenou judikaturu Ústavního soudu“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008. V souvislosti s tzv. „ustálenou judikaturou Ústavního soudu k otázce tzv. extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovým stavem a vlastním obsahem provedených důkazů“ je podle jeho mínění uvedená argumentace podložena tím, že výpověď jediného svědek sama o sobě nemůže být dostatečným důkazem k tomu, aby byl uznán vinným, navíc za předpokladu, že obviněného poškozený při rekognici určil jako pachatele z 85%, a vzhledem k těmto skutečnostem měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Poukazuje na situaci, za které mělo k napadení poškozeného dojít, což podle názoru obviněného znevěrohodňuje výpověď poškozeného, byť znalkyně z oboru psychologie poškozeného popsala jako osobu víceméně ctihodnou. Dále uvedl, že se trestného činu nemohl dopustit, neboť v uvedené době byl na jiném místě, což mu potvrdilo několik nezávislých svědků. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním „napadená rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a přikázal, aby Okresní soud v Mostě věc v potřebném rozsahu znovu projednal, avšak v jiném složení senátu“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako celek odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když v případě námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tyto nelze pod zmíněný dovolací důvod podřadit. V souvislost s odkazem obviněného na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odkázala na skutečnost, že plánek místa činu byl pořízen v souladu se zákonem (§183 tr. ř.) a skutečnost, že obhájce tomuto úkonu nebyl přítomen, nemůže zásadním způsobem ovlivnit hodnotu tohoto důkazu, když obhájce stejně jako obviněný měli možnost se k uvedenému důkazu vyjádřit a neměli námitky. V souvislosti s argumetací tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů se může jednat podle názoru státní zástupkyně o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za situace, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Vzhledem k tomu, že k žádné takové situaci nedošlo a soudy se náležitým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V souvislosti s touto námitkou obviněného je vhodné uvést, že veřejné zasedání dne 30. 7. 2008 se konalo za přítomnosti soudců JUDr. N. H.– předsedkyně senátu, JUDr. V. B. a JUDr. R. D. – soudci a dne 27. 8. 2008 ve složení JUDr. N. H. – předsedkyně senátu, JUDr. J. K. a JUDr. E. S. – soudci. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích poukázal na „základní právo na zákonného soudce jehož součástí je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce“. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro trestní úsek a rok 2008 vyplývá, že předsedkyní senátu 4 To je podle rozvrhu práce uváděna mj. JUDr. N. H. a mezi soudce, kteří rozhodují v senátě 4 To jsou mj. také JUDr. E. S., JUDr. J. K., JUDr. R. D. a JUDr. V. B. Z uvedeného tedy vyplývá, že v rámci rozvrhu práce všichni shora uvedení soudci jsou zařazeni do senátu 4 To, tudíž v tomto směru nedošlo k zastupování mezi členy různých senátů a pro ten případ nutnosti stanovení pravidel zastupování jednotlivých soudců soudci jiného senátu. Nelze rovněž akceptovat ani tu část námitky, pod tento dovolací důvod podřazenou, že soudy prvního a druhého stupně překročily svoji kompetenci pokud si přisvojily právo posuzovat jiné odborné otázky než právní, přičemž uvedenou argumentaci váže obviněný na znevěrohodnění poškozeného a nedostatky ve shromážděných důkazech. Uvedené námitky nemohou dovolací důvod naplnit, neboť jsou jimi namítány okolnosti zjišťování skutkového stavu věci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. sám obviněný v dovolání doplňuje, že veřejné zasedání, které dne 30. 7. 2008 proběhlo v jiném složení senátu proběhlo znovu. Shora již bylo zmíněno, že veřejné zasedání dne 30. 7. 2008 proběhlo v senátě složeném ze soudců, kteří rozvrhem práce byli přiděleni do senátu 4 To, a uvedeného dne proběhlo veřejné zasedání plně v souladu s ustanoveními platnými pro vedení a průběh veřejného zasedání.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je tento dovolací důvod dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ze spisového materiálu, ale i samotné námitky obviněného v dovolání je nepochybné, že obviněný obhájce měl. Podstata námitky obviněného spočívá v tom, že tzv. jeho obhájce nebyl přizván k úkonu, který prováděla policie z vůle odvolacího soudu, když opatřovala plánek místa činu. S odkazem na zmíněný dovolací důvod považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že „dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním“ – srov. s rozhodnutím č. 48/2003 Sb. rozh. tr. Z obsahu námitky obviněného spočívající v argumentaci, že nebyl přizván k úkonu, který prováděla policie z vůle odvolacího soudu, je v souvislosti s výše uvedeným zněním dovolacího důvodu a zmíněným rozhodnutím č. 48/2003 Sb. rozh. tr. patrno, že touto námitkou dovolací důvod naplněn být nemůže. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dovolacího důvodu poukazuje však i na skutečnost, že se jednalo o úkon ve smyslu §183 tr. ř. (jak mj. zmínila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání), přičemž podstata úkonu podle požadavku předsedkyně senátu spočívala pouze v tom, „aby byl zajištěn plánek místa činu s vyznačením T. S. B., místa činu a B. a určením vzdálenosti mezi těmito body“. Uvedený plánek byl zajištěn za přítomnosti poškozeného (viz str. 393 spisu), bez přítomnosti obhájce obviněného. Je však podstatnou skutečností, že předmětný plánek byl stranám předložen u veřejného zasedání dne 27. 8. 2008 obžalovaný k tomuto důkazu uvedl – bez připomínek a obhájce obviněného pouze uvedl, že „měl být jako obhájce obviněného k tomuto úkonu také pozván“. Pokud by Nejvyšší soud připustil po formální stránce potřebnost účasti obhájce u takového úkonu (Nejvyšší soud však je toho názoru, že předložením tohoto důkazu u veřejného zasedání byl zmíněný nedostatek zhojen), pak musí také zvažovat materiální dopad přítomnosti či nepřítomnosti obhájce u tohoto úkonu. Za situace, kdy obviněný trvá na své verzi obhajoby, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil, a restauraci do 03.00 hod. 19. 5. 2007 neopustil, vyvstává otázka, jakým zásadním dotazem, který nemohl být přednesen obhájcem u veřejného zasedání by tento chtěl zpochybňovat výpověď poškozeného, když nejpádnější argumentací obviněného je, že se jednání nedopustil a na místě činu nebyl, což je jeho verze obhajoby a jak obviněný prostřednictvím obhájce v dovolání uvádí, tuto mu svědci potvrzují. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 23 II/2007 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že účelem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona mít měl, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný měl po celou dobu obhájce, který nebyl pouze přítomen úkonu, kdy policie opatřovala plánek místa činu. Ze shora uvedeného rozhodnutí, které svým dopadem má význam i pro situaci tvrzenou obviněným v dovolání, je však podstatné to, že dovolací důvod není dán v případě, kdy důkaz byl sice opatřen v nepřítomnosti obhájce, byl však proveden ve stadiu, kdy obviněný obhájce měl a mohl (jak on sám, tak jeho obhájce) se k němu vyjádřit. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k námitce obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., byť argumentace k tomuto dovolacímu důvodu byla shledána ve svém obsahu právně irelevantní.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo jednání obviněných v tom, že „19. 5. 2007 kolem 00.30 hod. v M., ul. K. J., u podzemních garáží, před domem čp. po předchozím slovním útoku a pronásledování fyzicky napadl R. P., dosud neustanoveným sečným nástrojem, když poškozenému vyhrožoval zabitím, napřáhl se rukou, ve které držel sečnou zbraň, poté opakovaně zaútočil na horní část těla poškozeného, který si při útoku chránil hlavu rukama, čímž mu způsobil sečnou ránu 2. a 3. prstu pravé ruky, článek ukazováku byl téměř přerušen, sečnou ránu hřbetu levého zápěstí, sečnou ránu levé dlaně při základně horního článku 1. prstu, na levé ruce sečnou ránu po celé délce 2. prstu a řeznou ránu 5. prstu malíku, jež si vyžádalo neodkladnou operaci a po dobu nejméně sedmnácti dnů, kdy byl hospitalizován, byl zcela odkázán na pomoc druhé osoby, celkovou dobu léčení lze podle znalce odhadnout na šest měsíců, pokud by se obžalovaný pasivním způsobem nebránil, mohl být zasažen do hlavy, resp. krku stejnou intenzitou, jakou byl zasažen do rukou, hrozil by vznik vážných, případně i smrtelných poranění – velkých cév krku – žil i tepen,nervových pletení, tvářové tepny, apod.“
V případě tohoto dovolacího důvodu poukazuje obviněný na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán „s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 94/2008, neboť právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem a vlastním obsahem provedených důkazů“, přičemž dále opírá svou argumentaci o „ustálenou judikaturu Ústavního soudu“. Nejvyššímu je známo nejen zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také řada rozhodnutí Ústavního soudu, kde se tento problematikou „tzv. extremního nesouladu“ zabývá. Předně je však třeba upozornit, že žádný z dovolacích důvodů uvedených v trestním řádu podle §265b nehovoří o tzv. extrémním nesouladu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak ten je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že se v případě dovolání obviněného nejedná o alternativu „jiného nesprávného hmotně právního posouzení, je z dovolání zřejmé“. V úvahu tedy lze brát pouze tu část dovolání, které by mělo spočívat v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Z popisu skutku shora uvedeného je však patrno, že obviněný „po předchozím slovním útoku a pronásledování fyzicky napadl poškozeného, kterému vyhrožoval zabitím a neustanoveným sečným nástrojem na poškozeného opakovaně zaútočil a způsobil mu zranění, které si vyžádalo operaci a následnou dobu hospitalizace v trvání nejméně sedmnácti dnů, přičemž uvedeného jednání se dopustil na místě veřejnosti přístupném“, tedy jsou zde popsány znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Podstata námitek obviněného však spočívá v argumentaci, že se uvedeného jednání nedopustil, již tedy v této verzi vyjadřuje svůj nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a předkládá vlastní verzi skutkového děje – jednání se nedopustil a toto potvrzují svědci. Pokud tudíž odkazuje na to, že v jeho prospěch vypovídala celá řada svědků a soud těmto neuvěřil a naopak uvěřil nevěrohodnému poškozenému, zpochybňuje tím hodnotící úvahy soudů k jednotlivým důkazům, které byly v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání provedeny. Obdobná je také situace v případě zpochybňování znaleckého posudku znalkyně z oboru psychologie. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, jakými důkazy se zabýval a je z jeho odůvodnění rovněž patrno jaké důkazy byly obhajobou předloženy a proč těmto nebylo vyhověno (např. na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Své hodnotící úvahy k důkazům reprodukovaným na str. 2 – 6 rozvedl soud na str. 7 – 8 odůvodnění svého rozsudku, kde mj. také rozvedl své hodnotící úvahy k hodnověrnosti svědků, kteří podle verze obviněného jeho výpověď a obhajobu potvrzují. Rovněž soud uvedl, proč uvěřil výpovědi poškozeného (kdy se věnuje i argumentaci obhajoby, že obviněný byl poznán jen z 85%), kdy mj. zmiňuje také zbraně, které byly u obviněného nalezeny. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a jeho úvahy v odůvodnění rozhodnutí vyjádřené tomuto ustanovení plně odpovídají. Námitkami uplatněnými obviněným v odvolání se zabýval soud druhého stupně, který se s nimi v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. vypořádal ve svém usnesení, hodnotící úvahy uvedl pak zejména na str. 2 - 8. Pravá podstata námitek spočívá v tom, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, nesouhlasí se skutkovým stavem zjištěným soudem a hodnocením důkazů, které bylo podkladem pro učiněné skutkové zjištění. V souvislosti s předkládanou vlastní verzí skutkového děje je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Námitky, které byly obviněným uplatněny, jsou skutkového charakteru a v této souvislosti je potřebné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu soudy jeví se vhodným připomenout, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann