ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.551.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 551/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2009 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 5 To 418/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 86/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 5 To 418/2008, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2008, č. j. 92 T 86/2008-132, kterým byl J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 5 To 418/2008, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soud prvního stupně, pokud rozhodoval o jeho povinnosti k náhradě škody, nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5 tr. ř. při zjišťování její výše, neboť v rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno skutkové zjištění „cca 15.000,-Kč“, což považuje za nesprávné skutkové zjištění. Ve vztahu k výroku o vině poukazuje na to, že byl uznán vinným na základě výpovědi jediného svědka – barmanky, kterou s ohledem na skutečnost, že byla v minulosti odsouzena pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., považuje za nevěrohodnou. Dále nebylo dostatečně vzato v úvahu, že po svém zadržení policií byla sice u něj nalezena maketa pistole a číšnický „flek“, ale nebyly u něj nalezeny žádné peníze. Vzhledem k tomu, že popis situace svědkyní – barmankou je logicky rozporný, měl být k osobě této svědkyně vypracován znalecký posudek k její věrohodnosti. Obviněný je toho názoru, že vzhledem k jeho verzi průběhu skutkového děje a okolnostem, které znevěrohodňují výpověď svědkyně, nebyly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o jeho vině, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Za situace, kdy tak neučinil ani soud prvního ani druhého stupně, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a zrušil také jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a Městskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obviněného nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ani proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale jejich prostřednictvím obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečný rozsah důkazního řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „obviněný dne 25. 2. 2008 v době od 01:50 hodin do 02:50 hodin v B. na ul. L. v bar-herně F. požadoval po přítomné obsluze herny J. M., vydání finanční částky ve výši 15.000,- Kč, přičemž k jejímu zastrašení na ni mířil nefunkční pistolí a poté z herny odešel, čímž firmě F., s.r.o., IČ, způsobil škodu ve výši cca 15.000,- Kč“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak vyplývá z dikce trestního zákona, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z popisu skutku je patrno, že obviněný požadoval po obsluze herny (J. M.) vydání finanční částky za použití nefunkční pistole, kterou použil k zastrašení J. M. Tak, jak byl soudem prvního stupně skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu loupeže, kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného jsou směřovány do oblasti skutkové, nikoli právní, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání zpochybňuje nejen výpověď svědkyně J. M., jejíž výpověď soud považoval za věrohodnou, ale zpochybňuje celý proces dokazování – např. shromažďování důkazů, kdy soudům vytýká, že nebyl zpracován znalecký posudek, který by se zabýval hodnověrností výpovědi svědkyně s ohledem na její minulost a vzhledem k tomu, že obviněným a svědkyní popisovaný průběh děje byl zásadně odlišný, nebyl vyslechnut ani svědek T., který by mu potvrdil jeho verzi obhajoby – proč měl u sebe v uvedený den maketu pistole. Z důkazů, které soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl, a které ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil v souvislosti se zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou pochybnosti – viz §2 odst. 5 tr. ř., vyplývá, proč neuvěřil verzi obhajoby obviněného a za pravdivou vzal výpověď svědkyně M. V tomto směru postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 2 – 4 rozvedl své hodnotící úvahy k jednotlivým důkazům, které byly provedeny. Soud také zákonu odpovídajícím způsobem rozvedl, proč považuje návrh obviněného na doplnění dokazování za nadbytečný (viz str. 4 rozsudku). Je tedy třeba v souvislosti s námitkami obviněného uvést, že ze strany obviněného se jednalo o formální uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného bylo znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy a jako reálnou a jedinou správnou verzi průběhu skutkového děje přijmout argumentaci předkládanou obviněným v průběhu trestního řízení. V souvislosti s tímto typem námitek musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Byť obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že dovolání podává s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně, neboť veškeré námitky, kterými je dovolání odůvodňováno, jsou námitky skutkové, které však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. K této formálnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Za jistou nedokonalost popisu skutku lze označit, a v tomto směru je možno s obviněným souhlasit, v popisu skutku označenou částku 15.000,- Kč slovy „cca“. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (od kterého nelze odhlížet) však vyplývá, že poškozená firma se připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 15.300,- Kč a že „soud po provedeném dokazování neměl žádné pochybnosti o způsobené škodě trestním jednáním obžalovaného ve výši 15.000,- Kč“. Sama skutečnost přesné identifikace výše škody v případě této kvalifikace trestného činu loupeže není rozhodující, neboť „obviněný v daném případě užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Pro nárok k náhradě škody pak soud prvního stupně neměl pochybnosti o výši přiznaného nároku.
V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že argumentace uplatněná v tomto mimořádném opravném prostředku je obsahově totožná s argumentací, kterou uplatnil obviněný v předcházejícím řízení o odvolání. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu je potřebné zmínit, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann