ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.582.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 582/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2009 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 5 To 462/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 100/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 1 T 100/2008, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil (v jednočinném souběhu) tím, že „dne 25. 10. 2007 kolem 12:00 hod. v P. v ulici K. H. před domem č.p., nejprve slovně a poté fyzicky napadl poškozeného Mgr. M. J., , a to tak, že nejprve poškozeného zahrnoval vulgárními výrazy a výhružkami, že jej pošle do vězení a poté poškozeného chytil pod krkem a několikrát mu levou částí krku a hlavy uhodil o střechu vozidla poškozeného, a tímto jednáním způsobil poškozenému zranění spočívající v distorzi krční páteře – jejím podvrtnutí a natažení, kdy zranění bylo provázeno poruchou polykání v důsledku tlaku na krk poškozeného, přičemž toto zranění si u poškozeného vyžádalo pracovní neschopnost od 26. 10. 2007 do 10. 3. 2008 a omezilo jej v běžném způsobu života, zejm. bolestivostí, omezenou hybností hlavy a poruchou polykání, což znalec ohodnotil jako ublížení na zdraví“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byl obviněný zavázán k povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit V. z. p. ČR, Krajské pobočce škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p., K. p. škodu ve výši 7.418,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 5 To 462/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že právní závěry učiněné obecným soudem jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a že soud druhého stupně jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, přestože se trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nedopustil. Namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (včetně odůvodnění) tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky obou trestných činů spáchané jím jako pachatelem. Podle jeho názoru, se měl odvolací soud v rámci odvolacího řízení zabývat zejména otázkou, zda jsou splněny zákonné znaky obou trestných činů, zejména pokud jde o osobu pachatele a místo a čas spáchání. Následně vyjádřil přesvědčení, že jednoznačně prokázal, že není pachatelem daného skutku. Prohlásil, že jeho nevina byla potvrzena výpovědí jeho dcery, časovými možnostmi od doby, kdy mělo ke skutkům dojít, do doby podání trestního oznámení poškozeným a vyjádřením znalce v tom smyslu, že dobu spáchání trestného činu ublížení na zdraví nelze určit. V této souvislosti rovněž zmínil, že je po operaci srdce a není schopen se fyzicky nijak namáhat. Podotkl, že pokud by skutečně došlo ke spáchání skutku v místě jeho bydliště, pak by mu poškozený nejméně nepředal žádné věci, předání by netrvalo 20 minut, bránil by se, volal by o pomoc, volal by po skončení útoku ze svého automobilu v místě spáchání Policii ČR, neodjížděl by z místa jeho (obviněného) bydliště klidně pryč, měl by poškozené vozidlo a bez zbytečných průtahů by z místa utekl a jel by k lékařskému ošetření. Shledal, že nalézací soud hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch a uzavřel na jeho vinu tím, že byl v blízkosti poškozeného, ale již se nezabýval tím, že v blízkosti poškozeného byl přesně nezjištěný počet dalších osob s ohledem na čas, který uběhl do doby, než poškozený vše oznámil na Policii ČR. Dodal, že zůstává s podivem, proč soud nehodnotil tuto obhajobu tak, že jsou zde nejméně pochybnosti o osobě pachatele, resp. že pouhá jeho přítomnost s poškozeným bez dalšího nemohla soud vést ke 100 % závěru (tj. bez jakýchkoliv pochybností) o jeho vině a k uložení trestu jeho osobě.
V další části dovolání zopakoval, že v dané věci není žádná jistota, že by se předmětného skutku měl dopustit právě on, a proto má za to že byl odsouzen za něco, čeho se nedopustil. Soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s jeho obhajobou a nesprávně uzavřel na jeho vinu jak zdůvodňuje i pod vlivem jeho emotivního jednání u hlavního líčení, přitom poznamenal, že se brání emotivně právě proto, že se skutku nedopustil. Podle jeho slov důkazy, tak jak byly v procesu nalézány (svědčily i v jeho prospěch), nebylo objektivně prokázáno, že spáchal trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin výtržnictví, nejméně mu svědčí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, když pachatelem mohl být kdokoliv, kdo s poškozeným přišel do styku v době od údajného spáchání skutku do oznámení na Policii ČR. Dále argumentoval, že hodnocení důkazů soudem vyplynulo jinak než s ohledem na to, co bylo zjištěno, pokud nebyl zajištěn pachatel (tato jistota zde není), nemohl být ani vyhodnocen jinak důkaz o pachateli (tvrzení poškozeného proti jeho tvrzení, svědectví dcery, jeho zdravotní stav, okolnosti ublížení, místo, čas, jednání poškozeného), tedy zjištění důkazu a jeho vyhodnocení je zde ve sporu. Seznal, že soud se přes rozpory v řízení plně spolehl na výpověď poškozeného a ostatní důkazy, zejména možnost spáchání skutku jinou osobou, nevzal vůbec v úvahu, že tuto obhajobu nijak logicky nevyvrátil ani v odůvodnění rozsudku, resp. ve spojení s odvolacím soudem logicky nezdůvodnil, resp. že vynesl odsuzující rozsudek přesto, že pro jeho vynesení neměl podmínky. Uzavřel, že odvolací soud se rovněž nezabýval nesprávností právního posouzení skutku do podrobné míry, proto ani neodhalil výše uvedené rozpory a odvolání jako nedůvodné zamítl.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 5 To 462/2008, zrušil a buď věc ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a k dalšímu řízení nebo ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby pro předmětný skutek.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod, jehož naplnění předpokládá existenci vady v právním posouzení skutku, v tomto případě modifikované do podoby tzv. extrémního nesouladu či rozporu, jenž by podle obviněného měl spočívat v nesprávném hodnocení důkazů. Přestože (obviněný) uvedl řadu různých argumentů, žádným z nich existenci takového extrémního rozporu nedoložil, a za tvrzený extrémní rozpor vydává pouze své stesky proti způsobu hodnocení důkazů soudem, čili proti způsobu, jímž soud zjišťoval skutečný stav věci. Jeho cílem je zvrátit jasná a logická skutková zjištění soudu či alespoň vyvolat zdání nejistoty o správnosti skutkových závěrů a na tom základě dosáhnout příznivějšího právního posouzení věci a potažmo i rozhodnutí o trestu. Takto zvolenými prostředky ovšem toho dosáhnout nelze. Námitky obviněného totiž nejenže nepodporují tvrzení o existenci extrémního nesouladu, ale navíc obsahově neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud pak obviněný namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku neobsahuje všechny znaky obou trestných činů, jde podle názoru státního zástupce pouze o prázdnou proklamaci, kterou nedoložil žádným konkrétním znakem skutkové podstaty, jenž by nebyl z popisu skutku zřejmý a takové bezobsažné tvrzení nelze posoudit jako argument způsobilý naplnit jakýkoli dovolací důvod. Obviněný tedy podal své dovolání z důvodů jiných, než které jsou zákonem aprobovány jako řádné dovolací důvody, a proto z titulu jeho mimořádného opravného prostředku ani nelze věc náležitě přezkoumat.
Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 5 To 462/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují svojí podstatou právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho výpovědi, výpovědi jeho dcery a poškozeného a znaleckého posudku, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že soud hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům [tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, prohlašuje, že jednoznačně prokázal, že není pachatelem trestného činu (v této souvislosti poukazuje na výpověď dcery, místo spáchání činu, délku doby, jež proběhla od údajného napadení poškozeného jeho osobou do podání trestního oznámení poškozeným na policii, vyjádření znalce v tom smyslu, že dobu spáchání trestného činu ublížení na zdraví nelze určit, popř. uvádí, že po operaci srdce není schopen se nijak fyzicky namáhat)]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (a v jeho odůvodnění) tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky procesní (skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý