ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.660.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 660/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 8 To 19/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 106/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 2 T 106/2008, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako mistr ve firmě T. S., s.r.o., zadal dne 21. 12. 2006 práci spočívající v demontáži elektrických průmyslových vrat v objektu M., a.s., B., svým podřízeným zaměstnancům Z. A., a D. B., pracovně zařazenými u firmy T. S., s.r.o., P., pobočka B., kde pracovali na základě smlouvy o zařazení odsouzených do práce; při provádění demontáže uvedeného dne okolo 15:00 hodin Z. A. odšrouboval dva šrouby na motoru, spodní šroub se vzpříčil a Z. A. do šroubu klepl klíčem, čímž se motor pootočil a přiskřípl mu levou ruku k zábradlí plošiny, Z. A. začal křičet bolestí a D. B. se mu snažil pomoci tím, že motor nadzvedl a při této manipulaci došlo také ke zranění D. B.; Z. A. utrpěl částečnou amputaci zápěstí levé ruky s postižením šlach, tepen a loketního nervu a s defektem kožního krytu, D. B. utrpěl neúplnou amputaci v oblasti středního článku IV. prstu, neúplnou amputaci v oblasti středního článku III. prstu a tržně zhmožděnou ránu vnější strany II. stupně pravé horní končetiny, kdy u obou poškozených doba omezení v běžném způsobu života výrazně přesáhla období 6 týdnů, obžalovaný jim uvedenou práci zadal přesto, že poškození jako pomocní dělníci neměli potřebnou kvalifikaci k provádění této odborné práce, přičemž ještě před samotnou demontáží dvou šroubů motoru předmětných elektrických průmyslových vrat poškození obžalovanému sdělili, že se tuto práci bojí provést“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 8 To 19/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že z jeho výpovědi a z výpovědí svědků M. S. a Š. S. vyplývá, že demontovat se měla pouze vrata bez motoru, když na provedení demontáže elektromotoru byla uzavřena smlouva o dílo s jiným subjektem. Pozastavil se u výpovědí poškozených Z. A. a D. B. a tyto ze svého pohledu zhodnotil, mj. konstatoval, že jsou rozporné. Následně poznamenal, že předmětného dne před koncem pracovní doby poškozeným zbývalo demontovat vodící lišty a lyžiny (což nevyžaduje demontáž motoru), že chtěl, aby poškození tuto práci dokončili, a proto volal i Š. S., který samozřejmě trval na tom, aby ji provedli. Poškození však podle jeho slov práci provést odmítli, řekli mu, že končí, a odešli si zapálit. Prohlásil, že jelikož bylo těsně před koncem pracovní směny a poškození odešli z pracoviště, nebyla jeho přítomnost na místě nutná (bylo totiž nepravděpodobné, aby si poškození udělali přestávku těsně před koncem pracovní doby, když kouření jim zabralo půl hodiny) a že se poškození posléze o vlastní vůli rozhodli, že se na pracoviště vrátí a provedou demontáž motoru (v této souvislosti odkázal na svědeckou výpověď Š. S.).
Dále vyjádřil přesvědčení, že poškození byli řádně proškoleni, a v této souvislosti zmínil svědeckou výpověď pana D. v tom smyslu, že vstupní školení si prováděl on a ostatní školení pak na konkrétních stavbách prováděli stavbyvedoucí, což se také v případě stavby v objektu M. stalo. Rovněž namítl, že znalec Ing. J. L. měl při hodnocení otázky dostatečného proškolení v rámci tohoto úrazu k dispozici neúplné podklady, a že závěry jeho znaleckého posudku ze dne 19. 9. 2007 jsou tudíž značně zkresleny.
Podle něho nebylo prokázáno, že předmětná vrata byla dodána firmou K., a že tedy jejich demontáž mohly provádět pouze jí uvedené firmy (jak uzavřel soud) či že dal poškozeným pokyn k tomu, aby demontovali elektrický pohon sekčních vrat. Dospěl též k závěru, že byla-li by pravda to, co uvádí poškození - že si odešli zapálit, pak by nemohlo k úrazu dojít v 15 hodin. Zdůraznil, že ze svědeckých výpovědí Š., M. S. a pana D. vyplynulo, že pokyn k demontáži elektrického pohonu vrat nemohl poškozeným nikdo dát, neboť na tuto činnost byla uzavřena smlouva o dílo, a že touto smlouvou se soud vůbec nezabýval, popř. též argumentoval, že z výpovědi Š. S. se podává, že ve stejném týdnu, kdy došlo k události, která je předmětem této trestní věci, prováděli poškození i demontáž jiných vrat, a to bez demontáže elektrického pohonu, a tudíž nebylo logické, aby se po poškozených ve druhém případě demontáž elektrického pohonu chtěla, když se před tím nepožadovala. Dodal, že z předložené faktury, kterou se soud rovněž nezabýval, vyplývá, že demontáž byla firmou vyúčtována a jeho zaměstnavatelem zaplacena. Posléze seznal, že soudy vzaly za hlavní důkazy výpovědi poškozených za situace, kdy u D. B. byla zjištěna přítomnost zakázané látky (zřejmě marihuany), která mohla jeho chování a vnímání podstatným způsobem ovlivnit (vyhodnocením této otázky se podle něho soudy nižších stupňů nezabývaly), poškození byli ve výkonu trestu a ze svědecké výpovědi Š. S. je patrné, že oba bezprostředně po úrazu vše považovali za nešťastnou událost. Poznamenal, že soud jeho výpověď (která neobsahuje tolik rozporů jako výpovědi poškozených) téměř nevzal v úvahu a že z výpovědí svědků M. S., Š. S. a pana D. vypustil části, které se týkaly podstaty prováděného dokazování, a sice, že nemohlo dojít k tomu, aby někdo požadoval montáž elektrického pohonu. K tomu ještě doplnil, že poškození shodně uvedli, že k demontáži elektrického pohonu dal telefonický příkaz Š. S., přičemž tento toto popřel, že rovněž v této části se soud jeho výpovědí nezabýval, resp. že se nezabýval ani výpovědí v otázce, kdo měl provádět montáž, jakož i předloženou smlouvou o dílo, fakturou a záznamem o školení.
Soudu také vytkl, že odmítl návrh obhajoby na doplnění dokazování odborným posouzením či znaleckým posudkem stran skutečnosti, zda na demontáž lišt a lamel je potřeba speciálního proškolení a zda takovou práci mohli poškození se svou odborností vykonávat, a přitom v rozsudku uvedl, že poškození jako pomocní dělníci neměli potřebnou kvalifikaci k provádění této odborné práce. Podle jeho názoru však nebylo prokázáno, že se jednalo o odbornou práci a zda poškození měli či neměli potřebnou kvalifikaci.
V neposlední řadě pak odmítl, že by bylo prokázáno, že právě on (obviněný) byl nadřízeným poškozených. Argumentoval, že v této otázce je řada nepřesností a rozporů, že poškození pracovali na různých pracovištích a že také z výpovědi Š. S. je zřejmé, že dopředu nevěděli, kdo na pracoviště toho kterého dne přijede a kam budou jednotliví lidé zařazeni. Prohlásil, že pokud nebyl přítomen při nástupu poškozených do práce (což vyplývá z jejich výpovědí), pak není jasné, že byl jejich nadřízeným. Dodal, že byť na tuto otázku nebyl žádný ze svědků schopen přesně a bez pochybností odpovědět, přesto je toto hodnoceno jako okolnost, která byla prokázána bez pochybností.
Shrnul, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu vyplývá zejména z toho, že nebylo prokázáno, že by poškozeným dal příkaz k demontáži elektrického pohonu vrat, že by byl inkriminovaného dne nadřízeným poškozených a že by poškození neměli potřebnou kvalifikaci k provádění dané odborné práce. Uzavřel, že nebyla respektována jedna ze základních zásad trestního procesu - zásada in dubio pro reo.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 2 T 106/2008, a v souladu s §265m tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem, kterým jej obžaloby podle §226 písm. a) nebo c) tr. ř. zprostí. Pro případ, že Nejvyšší soud nerozhodne sám o věci rozsudkem, navrhl její vrácení soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Obviněný však nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování, vytýká porušení nikoli hmotně právní, ale procesní zásady in dubio pro reo, a na podkladě této polemiky odmítá prakticky veškerá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě. Dovolací námitky obviněného tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 8 To 19/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, které shrnuje do závěru, že nebylo prokázáno, že by poškozeným dal příkaz k demontáži elektrického pohonu vrat, že by byl inkriminovaného dne nadřízeným poškozených a že by poškození neměli potřebnou kvalifikaci k provádění dané odborné práce. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. O skutkovém charakteru uplatněných námitek svědčí i obsah závěrečného návrhu dovolání, jímž se obviněný domáhá zproštění obžaloby podle §226 písm. a) nebo §226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, resp. proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Pokud by obviněný skutečně namítal nesprávné právní posouzení skutku, logicky by se musel domáhat zproštění podle §226 písm. b) tr. ř., tj. proto, že souzený skutek není trestným činem.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý