ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.674.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 674/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 615/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 30/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 2 T 30/2008, byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodech 1) – 25)], pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [v bodech 1), 3) – 25)] a pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodech 1), 3), 6), 8) – 12), 15) – 18), 22), 23) a 25)].
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným V. B. částku ve výši 1.050,- Kč, O. s. K. částku ve výši 2.819,- Kč, Č. p. a.s. částku ve výši 5.380,- Kč a částku ve výši 4.874,- Kč, A. P. a.s. částku ve výši 900,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 26. 1. 2008 do zaplacení a V. Č. částku ve výši 2.850,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození A. P. a.s. a V. Č. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. ZT 685/2007, pro skutky v rozsudku [pod body 1) – 4)] specifikované. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Č. p. a.s. a Ing. Z. Š. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 615/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že trvá na tom, že se skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil. Prohlásil, že pokud nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechy svědků, pak mu bylo odejmuto jeho právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Vyslovil názor, že neobstojí ani konstatování odvolacího soudu, podle něhož se k trestné činnosti doznal, a že tím dotyčný soud nezohlednil (porušil) základní zásadu trestního řízení – zásadu bezprostřednosti. Dodal, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a že v řízení, v němž byla dokazována jeho vina, nebylo získáno žádného důkazu, který by jeho vinu potvrzoval. Následně, k závěru odvolacího soudu, podle něhož se soud prvního stupně řádně vypořádal s biologickou stopou z místa činu, namítl, že byla pouze v rámci jediného místního šetření nalezena biologická stopa na střepech skla a po jejím vyhodnocení bylo zjištěno, že se jedná o lidskou krev skupiny „A“, a bylo poukázáno, že (obviněný) je nositelem téže krevní skupiny. Takový důkaz podle něho nemůže být v žádném případě podpůrným důkazem pro závěr, že pachatelem trestné činnosti byl právě on.
Dále argumentoval, že rovněž tvrzení odvolacího soudu, že výpovědi svědků H., Z., B., S. a P. nemají žádnou hodnotu, když tito vypovídali pouze obecně o tom, co zjistili po vloupání do svých chat, nemůže obstát. Vyjádřil přesvědčení, že tyto svědecké výpovědi zpochybňují, že trestné činnosti se dopustil jeden pachatel, resp. poukazují na skutečnost, že pachatel musel znát zvyklosti obyvatel a místní situaci, což on (obviněný) neměl možnost znát ani neznal. Konstatoval, že ač v rámci řízení byly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch, nebyla jim přiznána náležitá váha, ba naopak. Shrnul, že úvahy odvolacího soudu jsou nepřesvědčivé, že provedeným dokazováním nebyla prokázána jeho vina, a že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, které uvedl ve svém odvolání a které svědčí v jeho prospěch. Namítl, že je zcela patrný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 615/2008, zrušil a ve smyslu §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. c) tr. ř. jej obžaloby v plném rozsahu zprostil. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolání nemůže být založeno na námitkách, jimiž dovolatel projevuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Následně seznala, že skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Uherském Hradišti, ze kterého vycházel v napadeném rozsudku také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje znaky uvedených trestných činů. Prohlásila, že vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání formuloval své námitky proti kvalifikaci zjištěného skutku jen velmi obecně, aniž blíže uvedl, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu nebyly zjištěným skutkem podle jeho názoru naplněny, lze se s touto částí dovolání vypořádat rovněž jen obecným konstatováním, že právní posouzení skutku je v souladu se zákonem, a to z důvodů, které ve svých rozsudcích vysvětlily soudy obou stupňů.
Dále poznamenala, že s ohledem na zásady, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy. Dospěla ovšem k závěru, že v posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, že skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou a logickou návaznost na svědecké výpovědi poškozených a další provedené důkazy, včetně doznání obviněného v přípravném řízení. Doplnila, že další důkazy, včetně těch, jejichž provedení se obviněný domáhal nad rámec dokazování provedeného v hlavním líčení, soudy považovaly za bezvýznamné, neboť žádný z nich neměl povahu přímého důkazu nebo jiného důkazu způsobilého zvrátit zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Závěrem svého vyjádření znovu akcentovala, že nesouhlas obviněného s uvedeným hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, která soudy na tomto podkladě učinily, není dovolacím důvodem.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 615/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (biologických stop z místa činu či výpovědí svědků H., Z., B., S. a P.), porušení zásady bezprostřednosti a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [vyjadřuje přesvědčení, že biologická stopa (lidská krev skupiny „A“) nalezená v rámci jediného místního šetření na střepech skla nemůže být podpůrným důkazem pro závěr, že pachatelem trestné činnost byl právě on, argumentuje, že výpovědi svědků H., Z., B., S. a P. zpochybňují, že se trestné činnosti dopustil jeden pachatel, resp. že tyto poukazují na skutečnost, že pachatel musel znát zvyklosti obyvatel a místní situaci (což on neměl možnost znát ani neznal), a namítá, že nebyl získán žádný důkaz, který by prokazoval jeho vinu] a vlastní (od skutkových závěrů soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se (dílčích) skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil]. Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi (pokračujícím) skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod některý ze zákonných důvodů dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení (pokračujícímu) skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky procesní (skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval existenci výše zmíněného dovolacího důvodu. Pouze na okraj a velmi stručně lze konstatovat, že mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6, 12 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady bezprostřednosti a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý