ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.824.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 824/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2009 o dovolání, které podal obviněný I. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 4 To 300/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 60/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 2 T 60/2006, byl obviněný I. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 17. 8. 2004 na farmě A. T. v N., okr. P., převzal žací lištu typového označení, nezjištěného výrobního čísla, včetně podvozku, na základě toho, že předstíral jeho krátkodobou výpůjčku, přičemž od počátku neměl v úmyslu jej vrátit, čímž způsobil A. T., IČ, škodu ve výši nejméně 60.650,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozenému A. T. škodu ve výši 60.560,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 4 To 300/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť „dne 17. 8. 2008 na farmě A. T. v N., okr. P., převzal žací lištu typového označení, nezjištěného výrobního čísla, včetně podvozku a tyto ani po následných upomínkách nevrátil, čímž způsobil A. T., IČ, škodu ve výši nejméně 60.650,- Kč“. Za to jej podle §248 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému A. T. částku ve výši 60.560,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována. Podle něho bylo v řízení před soudy obou instancí a v řízení přípravném porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když byla porušena ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, rozsudek nalézacího soudu vykazuje vady spočívající v neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění obsažených v jeho odůvodnění a soudy obou instancí se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, navíc některá skutková tvrzení uvedená v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a některá tvrzení svědků byla v písemném vyhotovení tohoto rozsudku interpretována jinak, než jak zazněla při hlavním líčení, a to způsobem, který zásadně v jeho neprospěch ovlivnil skutkové závěry nalézacího soudu. Dodal, že soud druhého stupně se pak nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a též se nijak nezabýval tím, že nalézací soud v písemném vyhotovení rozsudku interpretoval tvrzení některých svědků jinak, než jak byla učiněna v průběhu hlavního líčení a nevzal v potaz, že nalézací soud v písemném vyhotovení rozsudku pochybil ve vztahu ke svědkyni J. N., když její věrohodnost zpochybnil poukázáním na její podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Poznamenal, že rovněž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zpochybňuje věrohodnost jmenované svědkyně s poukazem na skutečnost, že se jedná o jeho známou, a seznal, že na základě argumentu ad absurdum mohou být považováni za nevěrohodné i svědci R. P. a M. Š., neboť jsou podřízenými svědka H. a jsou zainteresováni na výsledku řízení. Dále namítl, že orgány činné v trestním řízení přistupovaly k jeho tvrzením a důkazům jím předloženým apriori jako k nevěrohodným a nesprávným, zatímco k tvrzením svědků H., P. a Š. jako k tvrzením věrohodným a pravdivým, ačkoliv o jejich obsahu existují důvodné pochybnosti. V této souvislosti zmínil závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 o stížnosti č. 35450/04 M. a B. proti Č. r.
Odvolacímu soudu dále vytkl, že sám bez jakéhokoli doplnění dokazování rozhodl o tom, že se dopustil trestného činu zpronevěry. Upozornil, že před ukončením dokazování ve veřejném zasedání nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, ani mu nebyla dána možnost na tuto změnu jakkoli reagovat, zejména uplatňovat námitky a navrhovat nové důkazy. Uvedl, že odvolací soud tak svým rozhodnutím nahradil činnost soudu první instance a znemožnil mu právo na obhajobu v řízení před soudem prvního stupně, jakož i právo uplatnit řádný opravný prostředek vůči výroku o vině ve vztahu k trestnému činu zpronevěry. Podle jeho slov odvolací soud bez relevantních důkazů a bez jakékoli změny skutkových zjištění nalézacího soudu „posunul“ předmět trestního řízení a skutkové závěry k jinému trestnému činu, namísto dokazování, zda se skutek stal, tak jak je uvedeno v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně (tj. zda mohl odvézt přepravní vozík spolu se žací lištou za již sešrotovanou AVII FURGON) nahradil skutek tvrzením, že převzal žací vál na základě zápůjčky (i když svědek H. uváděl smlouvu o půjčce) a zapůjčené věci úmyslně nevrátil. Argumentoval, že odvolací soud uzavřel, že se dopustil trestného činu zpronevěry, aniž by v rámci dokazování byly odstraněny pochybnosti o tom, zda převzal předmětný žací vál do své dispozice a na základě jakého právního úkonu, a aniž by bylo jakýmkoliv důkazem prokázáno, že si přisvojil cizí věc. Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu dokazování před soudem prvního i druhého stupně nebyl předložen žádný relevantní důkaz, který by svědčil ve prospěch skutkového závěru odvolacího soudu, resp. že dokazování bylo vedeno výlučně k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podotkl, že soudy obou instancí nevzaly v úvahu jím předložené listinné důkazy prokazující, že nikdy nevlastnil žací mlátičku (kombajn), neprovozoval zemědělskou činnost a nepotřeboval přepravní vozík, když pro přepravu nákladů sám vlastnil dostatek dopravních prostředků a přípojných zařízení. Prohlásil, že nesprávnou právní kvalifikaci skutku zásadním způsobem ovlivnilo porušení trestního řádu v průběhu celého trestního stíhání, kdy se orgány činné v trestním řízení namísto prokazování viny soustředily spíše na zpochybňování, bagatelizaci a neurčité vyvracení skutkových tvrzení a důkazů jím předložených.
Seznal, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení §2 odst. 2, 5 tr. ř., práva obžalovaného na obhajobu a práva na spravedlivý proces, když tyto zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, popř. odmítly jeho námitky proti znaleckému posudku. Uzavřel, že sice formálně měl možnost navrhovat doplnění dokazování, uplatnit námitky proti znaleckému posudku a proti formulaci otázek pro znalce, ale fakticky k těmto návrhům a námitkám nebylo vůbec přihlíženo. Porušení práva na spravedlivý proces shledal v tom, že u hlavního líčení konaného dne 21. 12. 2007 mu soud v rozporu s §216 odst. 2 tr. ř. a §217 tr. ř. neumožnil právo závěrečné řeči a neudělil mu poslední slovo, přičemž toto nenapravil ani k jeho písemné námitce u následujícího hlavního líčení konaného dne 22. 4. 2008. Doplnil, že u hlavního líčení konaného dne 22. 4. 2008 došlo k porušení §128 odst. 1, 2 tr. ř., neboť rozsudek byl vyhlášen až po uplynutí 4 měsíců od posledního hlavního líčení a soudce v rámci vyhlášení rozsudku vyhlásil pouze výrok o vině a trestu, rozsudek nijak neodůvodnil a toliko procesní strany odkázal až na odůvodnění v písemném vyhotovení rozsudku. V neposlední řadě brojil proti tomu, že po vyhlášení rozsudku (bez jeho odůvodnění) vypracoval písemné vyhotovení rozsudku jiný soudce, aniž by bylo v odůvodnění rozsudku zdůvodněno, proč písemné vyhotovení rozsudku zpracoval jiný soudce, jenž nebyl přítomen hlavnímu líčení, a proč nebyl aplikován §219 odst. 3 tr. ř. per analogiam z důvodu změny soudce. Touto námitkou se podle jeho mínění odvolací soud de facto nezabýval.
V další části odůvodnění dovolání rozvedl obviněný podrobnou hodnotící argumentaci vztahující se k provedeným důkazům. Poznamenal, že v průběhu přípravného řízení a hlavního líčení před nalézacím soudem tvrdil a listinnými důkazy (zejména záznamem o provozu vozidla nákladní dopravy a protokolem A. C. a.s. o zapůjčení stroje na výstavu) prokazoval, že dne 17. 8. 2004 nemohl být přítomen v areálu A. T., neboť se nacházel pracovně mimo územní ČR, přitom vyslovil názor, že listinný důkaz o přepravě zajišťované B. I. nevyvrací jeho skutková tvrzení, ale naopak je spolu se svědeckou výpovědí R. K. nepřímo potvrzuje.
Dále mj. uvedl, že vozidlo AVIA R.Z. předala jeho majitelka J. N. dní před datem, ve kterém se měl stát předmětný skutek, ke sešrotování (viz též svědecká výpověď J. N. či písemné potvrzení společnosti R. s.r.o. K. o převzetí vozidla k likvidaci). Vyjádřil přesvědčení, že přípis společnosti R. s.r.o. K. předložený státním zastupitelstvím nevyvrací skutečnost, že vozidlo AVIA FURGON bylo dne 4. 8. 2004 převzato k likvidaci, a namítl, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho obhajobou, že jelikož vozidlo bylo předáno k likvidaci i s registračními značkami, mohly být tyto zneužity třetí dosud neznámou osobou. Rovněž zhodnotil, že ze záznamu z knihy návštěv areálu A. T. ze dne 17. 8. 2004 vyplývá max. to, že do areálu vjelo nějaké vozidlo, na kterém byla SPZ, nikoliv že se jednalo o vozidlo AVIA a že ho řídil právě on. Upozornil, že záznam o době, po kterou se vozidlo zdrželo v areálu, je navíc v rozporu s tvrzením svědka M. Š., popř. že podle zápisu v knize návštěv a tvrzení svědků měl za dobu pěti minut přijet do areálu, jednat s M. Š. a následně s R. P., poté, co R. P. zjistil, že nejde sundat žací lišta z transportního vozíku, jednat o tom, že bude zapůjčen podvozek i s žací lištou, připojit transportní vozík za AVII a odjet z farmy. Dodal, že k ověření skutečnosti, zda bylo možné za dobu 5 minut vše stihnout, navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu, jenž byl zamítnut jako nadbytečný, protože státní zástupce uvěřil tvrzení osob vytěžených podle §158 tr. ř.
Následně shledal, že žádný ze slyšených svědků nebyl schopen popsat, jakým způsobem bylo provedeno připojení transportního vozíku za vozidlo AVIA FURGON, resp. neuvedl, jaké závěsné zařízení mělo být na předmětné AVII FURGON. Následně obsáhlou argumentací, v rámci níž hodnotil provedené důkazy, zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědka R. P., přičemž mj. uzavřel, že nebylo možné transportní vozík připojit tak, jak tvrdil tento svědek a že nebylo technicky možné, aby vozidlo AVIA FURGON utáhlo transportní vozík i s žací lištou. Podle jeho slov je však z odůvodnění rozsudků zřejmé, že se soudy jeho námitkami ve věci technické a faktické množnosti zabudování tzv. traktorového tažného zařízení na vozidlo AVIA FURGON, následného připojení a odtažení transportního vozíku nijak nezabývaly a nijak se s nimi nevypořádaly. Vyslovil názor, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a zda se skutku dopustil právě on. V této souvislosti se dovolával závěrů usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007.
V další části svého dovolání vyslovil nesouhlas se závěrem znalce, že cena žacího válu činí částku 60.560,- Kč s tím, že znalcem stanovená cena je značně nadhodnocená a že A. T. ve skutečnosti žádná škoda nevznikla.
Rovněž namítl, že s ohledem na terminologii použitou v obžalobě lze dospět k závěru, že údajný předmět útoku ve skutečnosti neexistuje, neboť podle technické dokumentace kombajnu díl, který by byl nazván žací vál či podvozek žacího válu, neexistuje.
V neposlední řadě pak vyslovil názor, že státní zastupitelství a nalézací soud bez relevantních důkazů pouze presumovaly jeho úmysl uvést jiného v omyl, resp. že odvolací soud v odůvodnění rozsudku bez relevantních důkazů pouze uvedl, že se k nevrácení zapůjčených věcí rozhodl v době, kdy mu byly svěřeny. Shledal, že předložil dostatek důkazů svědčících o tom, že neměl žádný důvod, pro který by hodlal vylákat žací lištu s transportním vozíkem. V této souvislosti opět odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 300/2008, v celém rozsahu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 2 T 60/2006, a přikázal věc Okresnímu soudu v Prostějově k opětovnému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výhradně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Prostějově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. Uzavřela, že zvolený způsob odůvodnění dovolání tak po své obsahové stránce neodpovídá ani deklarovanému, ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Následně státní zástupně konstatovala, že napadené rozhodnutí není zatíženo ani vadami z pohledu ústavněprávního, jež by ve svém důsledku způsobily porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak obviněný namítá.
Upozornila přitom, že základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně uvádí §259 odst. 3 tr. ř., jenž také stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně. Prohlásila, že v daném případě je z napadeného rozhodnutí krajského soudu kromě jiného patrno, že odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně, obsažená v napadeném rozsudku, správnými a úplnými potud, že z provedených důkazů nepochybně vyplynulo, že obviněný neměl v úmyslu žádat o zapůjčení žací lišty, ale pouze transportního vozíku, když žací lišta byla zapůjčena spolu s vozíkem z technických důvodů, a dále vzal ze skutkových závěrů okresního soudu za nepochybné, že podvozek i s žací lištou nebyly obviněným úmyslně vráceny. Shrnula, že ve výroku o vině obviněného, konkrétně ve skutkové větě výroku svého rozsudku, se odvolací soud neodchýlil od zjištění nalézacího soudu, že krajský soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně považoval za úplný a ani provedené důkazy nehodnotil jinak a toliko pro závěr, že obviněný měl již v době půjčení vozíku úmysl svěřené (půjčené cizí věci) nevrátit, neshledal oporu ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že nalézací soud v tomto směru ani žádné odpovídající zjištění neprovedl. Dospěla k závěru, že pokud podle názoru odvolacího soudu mělo být jednání obviněného správně posouzeno ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., pak touto jinou právní kvalifikaci jednání obviněného nedošlo k porušení zákazu zásady reformace in peius, odvolací soud mohl za těchto podmínek sám po zrušení rozsudku soudu prvého stupně rozhodnout, aniž by sám prováděl důkazy přímo v rámci veřejného zasedání.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že ostatní námitky obviněného jsou totožné s námitkami uplatněnými již v odvolacím řízení, přitom podotkla, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 4 To 300/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti trestního řízení a zvláště skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká „pouze“ procesní pochybení při provádění dokazování a vedení řízení, neúplné důkazní řízení, porušení zásady presumpce neviny, práva na obhajobu (v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení o porušení procesních ustanovení §128 odst. 1, 2 tr. ř., §216 odst. 2 tr. ř., §217 tr. ř., §219 odst. 3 tr. ř.) dále nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto zejména tvrdí, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil). Výhradně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (mj. pro absenci subjektivní stránky).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6, 13 tr. ř. a procesních pravidel upravených výše uvedenými zákonnými ustanoveními, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem druhého stupně na podkladě skutkových zjištění nalézacího soudu, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil toliko námitky procesní, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzených procesních pochybení při vedení řízení a provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, porušení zásady presumpce neviny, práva na obhajobu, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný směřoval své námitky též proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak takovou argumentaci nejen že nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý