ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.834.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 834/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 o dovolání, které podal obviněný L. C., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 To 390/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 120/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 1 T 120/2008, byl obviněný L. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 23. 5. 2005 v O., okr. Ú. n. O., v domě čp. nabídl zde bydlícím E. S., M. J. a M. S. finanční půjčky k řešení jejich nesplacených úhrad za odběr vody, elektřiny a dalších menších dluhů, kdy využil situace, že tyto osoby v důsledku svého duševního stavu nejsou schopny posoudit následky svého jednání, jsou důvěřivé a snadno manipulovatelné, předložil jim k podpisu smlouvy o půjčkách včetně smluvních pokut za porušení povinnosti a prohlášení o uznání dluhu, na základě kterých si E. S. měla půjčit částku 350.000,- Kč se smluvní pokutou 80.000,- Kč, M. J. částku 100.000,- Kč se smluvní pokutou 30.000,- Kč a M. S. částku 200.000,- Kč se smluvní pokutou 50.000,- Kč, přičemž jim žádnou z těchto částek nepředal, dne 22. 1. 2007 údajné pohledávky za úplatu postoupil další osobě, kdy na základě rozhodčího nálezu byla na majetek těchto osob nařízena exekuce“.
Za tento trestný čin a dále za trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 1 T 89/2006, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl v trestním příkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 1 T 89/2006, zrušen výrok o uložení peněžitého trestu ve výši 40.000,- Kč, včetně výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené M. S. škodu ve výši 16.776,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 To 390/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nižších stupňů shodně hodnotí jeho tvrzení jako účelová, předložené písemné důkazy svědčící o skutečném předání peněz vyvrací zejména výpověďmi osob, které si od něho peníze měly půjčit, a jako podpůrný důkaz zmiňují znalecký posudek zpracovaný na tyto osoby. V této souvislosti namítl, že výpovědi svědkyň M. J. a E. a M. S. jsou zcela účelové a nevěrohodné, neboť je zřejmé, že v jejich zájmu je především vyhnout se vrácení půjčených peněz. Podle jeho slov z výpovědí jmenovaných svědkyň vyplývá, že si byly vědomy, do jakého smluvního vztahu vstupují a jaké povinnosti z něho vyplývají, s podepisovanými dokumenty byly plně seznámeny a tyto svobodně podepsaly, a to dokonce i s ověřením podpisů u příslušného úřadu. Konstatoval, že nevidí důvod, proč by takto činily, pokud by od něho sporné peníze neobdržely. Následně vyjádřil přesvědčení, že znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie, zpracované na svědkyně M. J., M. S. a E. S., není možné vykládat jako jednoznačný důkaz o jeho vině, když z nich nelze zcela jistě vyvodit závěr o nepředání sporné částky. Naproti tomu podle jeho názoru on předložil soudu důkazy svědčící o jeho dispozici předmětnými finančními prostředky, čímž podložil své tvrzení o předání finančních částek daným osobám. Dodal, že pravdivost tvrzení o existenci pohledávky za poškozenými dokládá též výpověď E. M., J. K. a JUDr. S. N., kteří byli svědky jeho snahy se domoci svého práva na vrácení peněz ze smlouvy o půjčce od M. J. a E. a M. S. Prohlásil, že odvolací soud pochybil, když napadeným usnesením zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Měl totiž dojít k opačným závěrům, napadený rozsudek v souladu s §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušit a trestní stíhání vůči němu zastavit. Soudům obou stupňů vytkl, že pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu podvodu ve stadiu pokusu z pohledu naplnění její objektivní stránky. Zdůraznil přitom, že ke škodě cizího majetku neobohatil sebe ani jiného, ani se o to nepokusil a nedopustil se žádného jednání, které by k takovému protiprávnímu jednání směřovalo. Podle jeho názoru nalézací soud nesprávně právně posoudil skutek [v rozporu s §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.] a soud druhé instance pak svým postupem v odvolacím řízení rovněž pochybil, když řádně nepřezkoumal napadené rozhodnutí, zásadní pochybení prvoinstančního soudu neodstranil, vytýkané vady jinak nenapravil a ani neučinil k nápravě žádné odpovídající procesní kroky.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 To 390/2008, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 1 T 120/2008, i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 To 390/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že poškozeným předmětné finanční částky předal, resp. popírá, že by se dopustil jednání směřujícího k obohacení jeho či jiné osoby). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud krátce dodává následující skutečnosti.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1471). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1470). Za značnou škodu se v souladu §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Na tomto místě je třeba připomenout, že soud prvního stupně shora popsaná skutková zjištění podrobněji rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž mj. uvedl, že obviněný znal nejen sociální situaci v rodině S., ale byl seznámen i s mentální úrovní jednotlivých poškozených, zejména s tím, že jsou jednak důvěřivé, jednak snadno manipulovatelné a že pouze stěží jsou schopny posoudit veškeré následky svého jednání, a od prvopočátku jednal se záměrem získat „zpět“ fiktivně půjčené finanční prostředky zejména prodejem domu poškozených. Zjištěným způsobem jednal s plným vědomím toho, že svým postupem způsobí poškozeným škodu. V důsledku jednání obviněného bezprostředně hrozila na straně poškozených škoda, a to přinejmenším až do výše fiktivně půjčených finančních prostředků (650.000,- Kč).
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů učinil, a s nimiž se posléze ztotožnil i odvolací soud, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky (tedy i objektivní stránku) skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného totiž nepochybně představuje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jehož se obviněný dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo [aniž by současně byly naplněny podmínky zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.].
Obviněný se totiž pokusil ke škodě cizího majetku (majetku poškozených M. J., M. S. a E. S.) obohatit tím, že uvedl někoho (dotyčné poškozené) v omyl (se znalostí špatné sociální situace poškozených a jejich duševního stavu, v důsledku kterého nebyly schopny posoudit následky svého jednání, nabídl poškozeným finanční půjčky k řešení jejich nesplacených dluhů, posléze jim předložil k podpisu smlouvy o půjčkách, včetně smluvních pokut za porušení povinnosti a prohlášení o uznání dluhu, na základě kterých si E. S. měla půjčit částku 350.000,- Kč se smluvní pokutou 80.000,- Kč, M. J. částku 100.000,- Kč se smluvní pokutou 30.000,- Kč a M. S. částku ve výši 200.000,- Kč se smluvní pokutou 50.000,- Kč, avšak žádnou z těchto částek neměl v úmyslu poškozeným předat a ani ji nepředal, to vše od počátku se záměrem získat „zpět“ fiktivně půjčené finanční prostředky zejména prodejem domu poškozených), přičemž v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním bezprostředně hrozila na cizím majetku škoda naplňující znak značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. [částečně již škoda vznikla, neboť na základě rozhodčích nálezů byly na majetek poškozených nařízeny exekuce pro zaplacení výše uvedených pouze fiktivně půjčených finančních prostředků včetně příslušenství těchto pohledávek (úroků z prodlení a nákladů spojených s jejich uplatněním) a smluvních pokut a v případě poškozené M. S. byla již exekuce dokonce částečně realizována provedením srážek z jejího důchodu].
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Úmysl obviněného směřoval k dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k okolnostem předmětného skutku nevznikají pochybnosti ani o tom, že byla naplněna i materiální stránka pokusu předmětného trestného činu (§3 odst. 2, 4, §88 odst. 1 tr. zák.).
Mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý