ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.840.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 840/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 13 To 45/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 25/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 2 T 25/2008, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2007 převzal za účelem zakoupení garáže, jejímž majitelem byl F. B. od poškozené Š. U., prostřednictvím její matky J. Č., finanční částku ve výši 100.000,- Kč k tomuto účelu určenou, avšak v rozporu s tímto účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, resp. svěřena, s ní naložil jiným nezjištěným způsobem a způsobil tak Š. U. škodu ve výši 100.000,- Kč“. Za tento trestný čin a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 2 T 25/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 13 To 246/2008, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 13 To 45/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Berouně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že postupem soudů byla porušena jeho práva na obhajobu a tím na řádné vedení trestního procesu podle trestního řádu. Poznamenal, že měl od počátku podle §36 odst. 3 tr. ř. přiděleného advokáta Mgr. J. Š., ovšem s ohledem na rozpory ve vedení obhajoby byl dne 27. 11. 2008 u hlavního líčení jmenovaný advokát povinnosti obhajování zproštěn, přičemž současně byla jeho (obviněného) obhájkyní ustanovena JUDr. A. D. U následujícího hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2009 podle svých slov vznesl námitku vůči této obhájkyni z důvodu, že jej nenavštívila ve věznici a neuskutečnila s ním ani jednu poradu. Prohlásil, že pokud je v protokolu o hlavním líčení zápis o tom, že s obhájkyní věc nekonzultoval, měl se předseda senátu soudu prvního stupně zabývat otázkou, proč nebyla obhajoba s přidělenou obhájkyní konzultována. Zdůraznil, že nezpochybňuje, že by obhájkyně nebyla orientována v jeho kauze, nicméně alespoň jednu poradu s obhájkyní mu měl předseda senátu povolit, byť by to mělo vést k odročení hlavního líčení. Vyslovil názor, že postupem nalézacího soudu mu bylo odňato právo na řádné právní zastoupení a že ze zápisu ze dne 12. 1. 2009 je zřejmé, že předseda senátu chtěl mít věc co nejdříve skončenu. Dodal, že v tomto nezákonném postupu pokračoval i soud druhého stupně, když ve svém usnesení o zamítnutí odvolání vyslovil, že jeho právo na obhajobu porušeno nebylo. Dále argumentoval, že si v žádném případě nevynucoval odročení hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2009, avšak za situace, kdy mu bylo zřejmé, že předseda senátu nechrání jeho procesní práva a poradu s obhájkyní za účelem vedení obhajoby mu neumožní, raději zvolil možnost se takového procesu neúčastnit. Konstatoval, že i pokud byla jeho obhajoba neměnná, měl právo na poradu se svojí obhájkyní (viz §35 a násl. tr. ř.), popř. jestliže dne 12. 1. 2009 před soudem prvního stupně prohlásil, že žádá, aby mu byla umožněna porada s jeho obhájkyní, pak z důvodu neumožnění takové porady a neodročení hlavního líčení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť neměl dostatek času na přípravu obhajoby (přitom odkázal na své odvolání ze dne 12. 1. 2009). Uzavřel, že tímto postupem soudy obou stupňů porušily jeho právo na obhajobu a ustanovení o přítomnosti odsouzeného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a tedy byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.
V další části svého dovolání shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že poškozená Š. U. a její matka nemluvily před soudy pravdu, a soudům vytkl, že nezjistily, že tvrzení poškozené je pouze účelové ve snaze zakrýt jiný právní úkon, neboť vztah mezi ním a poškozenou měl být posuzován toliko v rovině občanskoprávní, když spolu žili. Dospěl k závěru, že poškozená měla uplatnit žalobu na náhradu škody, popř. žalobu z titulu bezdůvodného obohacení u občanskoprávního soudu a že znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nebyly naplněny.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 2 T 25/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 13 To 45/2009, zrušil a vrátil věc tomuto orgánu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. zák. je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že okolnosti, při jejichž existenci musí mít obviněný obhájce, jsou popsány zejména v ustanovení §36 tr. ř. Následně konstatoval, že ze spisu vedeného ve věci vyplývá, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto mu byl obhájce řádně ustanoven a v průběhu celého řízení obviněný také obhájce (či později obhájkyni) měl. Státní zástupce shledal, že k naplnění citovaného dovolacího důvodu proto nemohlo dojít.
K námitkám obviněného dále uvedl, že – jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2009 – podstatou vyjádření obviněného nebyla žádost o poradu s obhájkyní, ale sdělení soudu, že nechce být přítomen u hlavního líčení, neboť s ním obhájkyně věc doposud nekonzultovala. Jde-li o přítomnost u hlavního líčení, obviněný podle téhož protokolu vzápětí svůj názor přehodnotil a u hlavního líčení přítomen zůstal. Státní zástupce zdůraznil, že pokud jde o intenzitu kooperace mezi obviněným a obhájkyní, stát a ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného obhájce podle §36 tr. ř., stejně jako u obhájce zvoleného podle §37 tr. ř., odpovědnost za způsob obhajoby, a to dokonce ani za její případné nedostatečné vykonávání. Advokacie je totiž na státu nezávislá a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem. Podle jeho slov pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř.) nespadají námitky směřující proti způsobu realizace obhajoby obhájcem v průběhu trestního řízení, eventuálně proti její kvalitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1353/2003), proto není možné předmětné námitky obviněného akceptovat.
Státní zástupce dále poznamenal, že obviněný v téže souvislosti odkázal i na odvolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je dán, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Přitom seznal, že z již naznačených závěrů je však zřejmé, že obviněný se hlavního líčení v namítaném případě plně zúčastnil, a tedy vznik tohoto důvodu nastat nemohl.
V souvislosti s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zmínil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, a proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Pokud tudíž obviněný tvrdí, že ve věci slyšené svědkyně nevypovídaly pravdu a že podstata skutkového děje byla odlišná, nelze k takové argumentaci přihlížet. Dodal, že má-li obviněný za to, že celý spor je záležitostí pouze občansko právní, je možné mu vzhledem k okolnostem věci do jisté míry přisvědčit, že civilní aspekt sporu je nepochybný, nelze však rovněž přehlédnout, že věc má i svůj zjevný trestně právní rozměr, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Závěry soudů činných dříve ve věci je tak nutné zcela akceptovat.
Státní zástupce uzavřel, že za těchto podmínek má za to, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 13 To 45/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], tak i ústavními předpisy [čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
V návaznosti na shora uvedené je vhodné připomenout, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. argumentací v tom smyslu, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť mu předseda senátu soudu prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2009 neumožnil poradu s obhájkyní JUDr. A. D., ačkoliv namítl, že jej tato po svém ustanovení jeho obhájkyní ve věznici nenavštívila a neuskutečnila s ním ani jednu poradu, resp. že v tomto nezákonném postupu pokračoval i soud druhého stupně, když ve svém usnesení vyslovil, že právo na obhajobu porušeno nebylo.
Nejvyšší soud proto v prvé řadě konstatuje, že z dovolací argumentace obviněného se nepodává, že by v trestním řízení nastala situace, kdy by při existenci podmínek nutné obhajoby ve smyslu §36 nebo §36a tr. ř. obviněný po určitou dobu (pro určitý úkon trestního řízení) obhájce neměl. K tomu je na místě dodat, že u obviněného byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. a §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a jelikož tento nevyužil svého práva obhájce si zvolit a nebyl mu zvolen ani jinou k tomu oprávněnou osobou, podle §39 tr. ř. mu obhájce řádně a včas ustanovil soudce, resp. předseda senátu (viz ustanovení obhájce Mgr. J. Š. ze dne 16. 1. 2008 na č. l. 108 spisu a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 2 T 25/2008 na č. l. 393 spisu, kterým byl podle §40 tr. ř. zproštěn povinnosti obhajování obviněného Mgr. J. Š. a současně byla obhájkyní obviněného ustanovena JUDr. A. D.). Z obsahu předloženého trestního spisu je tak patrné, že obviněný měl obhájce (resp. později obhájkyni) v průběhu celého trestního řízení.
Dále Nejvyšší soud poukazuje na to, že z předloženého spisového materiálu také zjistil, že JUDr. A. D. byla obhájkyní obviněného ustanovena u hlavního líčení konaného dne 27. 11. 2008 (viz protokol o hlavním líčení a č. l. 387 až 389 spisu), jemuž byl obviněný přítomen, přičemž písemné vyhotovení usnesení o ustanovení obhájkyně bylo doručeno JUDr. A. D. dne 1. 12. 2008 a obviněnému dne 3. 12. 2008 (viz doručenky na č. l. 393 spisu). Následující hlavní líčení bylo v posuzované trestní věci konáno až dne 12. 1. 2009, a tudíž je možno učinit spolehlivý závěr, že obviněnému a jeho obhájkyni byl ze strany soudu poskytnut dostatečný časový prostor na přípravu obhajoby. Ustanovení čl. 40 odst. 3 ani čl. 36 Listiny proto nemohlo být porušeno.
Lze nadto přisvědčit státnímu zástupci, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2009 (viz č. l. 409 až 416 spisu) je zřejmé, že podstatou vyjádření obviněného nebyla žádost o poradu s obhájkyní, ale jeho sdělení soudu, že nechce být hlavnímu líčení přítomen, neboť doposud s obhájkyní trestní věc nekonzultoval.
K rozvedeným skutečnostem pak je vhodné dodat, že výše předestřené dovolací námitky obviněného jsou de facto založeny na výhradách proti způsobu realizace jeho obhajoby JUDr. A. D. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stát a ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného obhájce (stejně jako u obhájce zvoleného) odpovědnost za způsob výkonu obhajoby, a to dokonce ani za její případné nedostatečné vykonávání. Advokacie je na státu nezávislá a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1353/2003).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2009 (viz č. l. 409 až 416 spisu) ovšem vyplývá, že obviněný se tohoto hlavního líčení zúčastnil. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tedy nemohl být naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného (vztahující se k výroku o vině) směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že v předmětné trestní věci nejde o pouhé závazky z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení [jak se obviněný snaží v návaznosti na své skutkové (procesní) námitky prezentovat], neboť soudy zjištěný skutek zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (byl dán i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti), nelze na tento skutek pohlížet pouze jako na občansko právní vztah, jehož postih v trestním řízení by byl v daném případě nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý