ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.886.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 886/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2009 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 To 392/2008-1353, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 30/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují
1)rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 To 392/2008, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 5 T 30/2007, ponechán nedotčen výrok o náhradě škody ohledně poškozené společnosti C.
2)rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 5 T 30/2007, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti C.
3)
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. se poškozená společnost C., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 T 30/2007-1180, byl obviněný J. Š. uznán vinným v bodě I. výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě II./1. – 6. výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě III. výroku tohoto rozsudku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za skutek pod bodem I. výroku rozsudku bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., a to s ohledem na trest uložený rozsudkem Okresního soudu Česká Lípa ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 T 434/2004. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A., a. s. P., Z., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za skutky pod body II./1. – 6. a III. výroku tohoto rozsudku byl obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 To 392/2008-1353, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v bodě I. a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a ve výroku o náhradě škody společnosti A., a. s. a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem II. a III. výroku o trestu za tyto útoky, a nezměněném výroku o náhradě škody v těchto bodech, znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 1 ZT 989/2006, (pod bodem I. rozsudku soudu I. stupně) a kvalifikovaný jako trestný podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal společnost A., a. s., se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že u skutku pod bodem II./1., II./3. a II./4. nebyla soudem zjištěna skutečná reálná škoda. Dále soudu vytýká, že v případě skutku pod bodem II./2. se nezabýval platností nájemní smlouvy. Má za to, že fakticky nájemní smlouva nebyla uzavřena, neboť téměř tři měsíce docházelo k vzájemným návrhům, ale nikdy nedošlo k samotnému podpisu smlouvy. Poukazuje na to, že smluvní strany, s nimiž jednal, své závazky neplnily, že docházelo k chybám při fakturaci a soudům vytýká, že do výroku o vině nepromítly skutečnost, že v řadě případů bylo zboží vráceno. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by sebe nebo jiného obohatil. V tomto směru zdůraznil, že jeho podnikatelský záměr byl standardní a životaschopný. Domnívá se tedy, že nemohl využít něčí omyl nebo uvést někoho v omyl. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru podstata argumentace obviněného směřuje k oslabení jeho viny a spočívá v námitkách proti způsobu, jímž soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, v otázce výše způsobené škody a dokazování v tomto ohledu považuje za neúplné. Jak již konstatoval soud druhého stupně, jenž se identickou námitkou zabýval z titulu podaného odvolání, soud prvního stupně tomuto aspektu předmětné trestní věci věnoval dostatečnou pozornost a není důvodu jeho závěry v otázce výše způsobené škody zpochybňovat. Námitky obviněného toho druhu, že zboží bylo vráceno nebo špatně fakturováno, nejsou podle státního zástupce ničím jiným než pokračováním ve lživých tvrzeních, jaká při páchání trestné činnosti adresoval poškozeným. V tomto směru nelze odhlédnout od nyní probíhajících mnohočetných trestních stíhání obviněného pro trestnou činnost stejné povahy. Pokud obviněný napadá závěr o subjektivní stránce svého protiprávního jednání, státní zástupce připomíná, že prakticky všechno, co obviněný tvrdil poškozeným, byla lež, neboť vystupoval pod falešnými akademickými či odbornými tituly a neoprávněně je uváděl jako součást svého jména (Mgr., Bc., DiS), a poškozené mylně informoval o tom, že mu byl poskytnut grant. Ze skutečností zjištěných v průběhu trestního řízení zjevně plyne, že všechny jeho „obchody“ byly podvodné, protože neměl žádné finanční zdroje, o něž by mohl opírat příslib úhrady zboží či služeb. Namítá-li obviněný, že nebylo prokázáno obohacení jeho jako pachatele nebo jiného subjektu, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. K tomu státní zástupce dodává, že není pochyb, že obviněný měl od samého počátku úmysl poskytnuté zboží či služby řádně neplatit, což bylo z provedených důkazů spolehlivě zjištěno, takže on sám, případně jiné subjekty, byly poskytnutými plněními obohaceny v zásadě již v okamžiku dodání zboží či poskytnutí služeb. Není přitom rozhodující, komu nakonec zůstalo nezaplacené zboží v držení, neboť v době spáchání trestného činu se obohacoval sám obviněný (případně se obohacovali i další účastníci sdružení, za něž jednal). S přihlédnutím k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K námitkám obviněného uvedeným v dovolání je třeba konstatovat, že posouzení, zda podnikatelský záměr mohl být výdělečný, nesouvisí s otázkou, zda obviněný uváděl poškozené v omyl. Především tento aspekt nebyl předmětem hodnocení subjektů, které obviněnému dodaly zboží. Záměrně totiž obviněný smluvním partnerům uváděl skutečnosti, které se nezakládaly na pravdě, především, že své závazky bude hradit z poskytnutého grantu. Zcela promyšleně také obviněný úhradu zboží prodlužoval, když dodavatelské subjekty systematicky nutil k formálním úpravám faktur. Jinými slovy řečeno, v dané věci není rozhodné, zda podnikatelský záměr měl reálnou možnost být výdělečný, protože zcela zásadní skutečností je, že obviněný své tzv. podnikání založil na uvádění poškozených v omyl ohledně své solventnosti, tj. ohledně toho, že je schopen hradit své závazky. K obohacení sebe nebo jiného v předmětné věci došlo v okamžiku, kdy obviněný zboží či služby přijal a v termínu splatnosti nezaplatil, neboť jeho podvodným jednáním došlo k neoprávněnému rozmnožení majetku právnické osoby, jejímž jménem jednal. Pokud jde o výrok o vině, lhostejno zůstává, zda zboží bylo v některých případech vráceno, tuto okolnost je totiž třeba posuzovat toliko jako náhradu škody způsobené trestným činem (srov. 5/1997 Sb. rozh. tr., 54/1967-II.), protože zavinění pachatele se v takovém případě vztahuje k celkové výši podvodným způsobem získaného majetku, tj. bez ohledu na to, v jaké výši následně byla provedena kompenzace škody. Nejvyšší soud však nesouhlasí ani s tvrzením obviněného (až na výjimku níže uvedenou ke společnosti C. spol. s. r. o.), že by soudy ve výrocích o náhradě škody tuto skutečnost nezohlednily. Při určení výše nároku na náhradu škody u skutku pod bodem II./1. soud vycházel z předložených faktur společností A. C., s. r. o. Vzhledem k tomu, že u skutku pod bodem II./3. soud nezjistil, že by odebrané zboží bylo vráceno. Dále je třeba uvést, že část zboží u skutku pod bodem II./4. byla společnosti R., s. r. o., vrácena. Protože dokazování ohledně výše nároku na náhradu škody by v tomto případě bylo potřebné doplnit (což by přesahovalo rámec dokazování nezbytný pro trestní řízení), byla z tohoto důvodu společnost R., s. r. o., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zpochybňuje-li obviněný platnost nájemní smlouvy ve vztahu ke skutku pod bodem II./2. s odkazem na to, že smlouva nebyla podepsána, je tato skutečnost vyvrácena především samotným listinným důkazem – nájemní smlouvu ze dne 28. 3. 2006, který obsahuje podpis obviněného. Z výpovědi svědka C. G. je navíc patrné, že asi za 14 dní po podpisu první smlouvy o nájmu, se podepisovala druhá smlouva. Všechna další tvrzení, která obviněný v dovolání uvádí, jsou polemikou se skutkovými zjištěními. Jakkoli se obviněný odvolává na nesplnění podmínek druhé smluvní strany, nelze tomuto jeho tvrzení přisvědčit, protože pokud obchodní partneři nemohli splnit některý z požadavků, který si obviněný vymínil, bylo jejich nesplnění dáno obstrukčním jednáním obviněného. Je zjevné, že obviněný se snažil všemi možnými způsoby vyhnout se konfrontaci, ať už tím, že se na sjednané schůzky nedostavoval, nebo smluvní partnery uháněl k opravám faktur (skutek II./1.) nebo žádal o prodloužení jejich splatnosti (skutek pod bodem II./4.) nebo je přiměl ke změnám ve smlouvách (např. u skutku pod bodem II./2.).
Ke shora uvedenému tvrzení považoval Nejvyšší soud za vhodné (toliko ve stručnosti) se vyjádřit, přestože uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Obviněný primárně brojí proti skutkovému zjištění a následně od toho odvozuje, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku. Poukazuje-li na to, že nebyl proveden ani jeden důkaz obhajoby a všechny jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, směruje zjevně tato námitka do neúplnosti dokazování. Skutkové námitky, jak bylo shora uvedeno, však nelze učinit předmětem přezkumu v řízení o dovolání.
Protože obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud v této souvislosti pokládá za potřebné opětovně poznamenat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Přisvědčit bylo možno pouze námitce obviněného k nesprávnému rozhodnutí soudu o náhradě škody ve vztahu ke společnosti C., kdy soudem prvního ani druhého stupně nebylo respektováno ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Z dokladu založeném ve spise na straně 74 vyplývá, že některé z věcí měly být poškozené společnosti dány do úschovy. V tomto směru byla podle názoru Nejvyššího soudu situace obdobná okolnostem, které soud prvního stupně vedl k závěru, že je třeba u společnosti R., s. r. o. tuto s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. S ohledem na výše uvedené skutečnosti zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. 1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 To 392/2008, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 5 T 30/2007, ponechán nedotčen výrok o náhradě škody ohledně poškozené společnosti C., 2) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 5 T 30/2007, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti C. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. byla poškozená společnost C., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann