ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.962.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 962/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2009 o dovolání, které podal obviněný A. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 8 To 368/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 875/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 3 T 875/2006, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně s obviněným L. B. tím, že „po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch, bez vědomí a souhlasu P. B., trvale bytem L., V., v té době jediné jednatelky s.r.o. B. se sídlem H., M., IČ:, od ledna 2003 v H. na ulici V. v místnostech, které používaly jako kanceláře s.r.o. B. a jinde neoprávněně vystupovali a jednali jménem s.r.o. B., čímž uváděli v omyl obchodní partnery i zaměstnance s.r.o. B. při zprostředkovatelské činnosti v dopravě, s vědomím, že nedostojí plně závazkům vzniklým z takové činnosti, neboť věděli, že finanční prostředky získané ze zprostředkovatelské činnosti v dopravě nechávají hradit na soukromý účet obv. A. Š., který na fakturách s.r.o. B. nechali uvádět jako účet této společnosti a tedy, že získané finanční prostředky použijí pro jiné účely, zejména pro svoji potřebu a takto“ v deseti případech v rozsudku [v bodech A) 1) – 10)] popsaných (dílem přímo, dílem prostřednictvím zaměstnance společnosti B. s.r.o.) objednali u subjektů v rozsudku specifikovaných (dále jen „dopravci“) přepravu zboží pro jiné v rozsudku uvedené subjekty, přičemž po provedení přepravy částky fakturované dopravci za poskytnuté služby ve lhůtách splatnosti ani později neuhradili, popř. je po urgencích uhradili pouze z části, čímž způsobili dopravcům škodu v celkové výši 321.451,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný A. Š. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. B.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění A. Š. a L. B. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody v rozsudku vyjmenovaným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. Š. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 8 To 368/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že mu v žádném případě nebylo prokázáno podvodné jednání, za které byl odsouzen. Prohlásil, že skutková zjištění nalézacího soudu nepovažuje za správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, v důsledku čehož se nalézací soud náležitě nevypořádal s jeho obhajobou. Připomněl, že od okamžiku zahájení trestního stíhání popírá, že by se předmětné trestné činnosti sám či s L. B. dopustil.
Následně rozvedl, že nikdy nevystupoval a nejednal jménem společnosti B. s.r.o. se zaměstnanci této společnosti ani s jejími obchodními partnery při zprostředkovatelské činnosti v dopravě s vědomím, že nedostojí plně závazkům vzniklým z takové činnosti. Podle něho bylo prokázáno, že pracovní smlouvy osobně se zaměstnanci společnosti B. s.r.o. neuzavíral ani je nepodepisoval a že zaměstnancům nedával žádné pracovní příkazy. Poznamenal, že měl za to, že je také zaměstnancem společnosti B. s.r.o., neboť od svého nadřízeného pana B. dostával, stejně jako ostatní zaměstnanci, měsíční mzdu a příkazy k práci. Uvedl, že právě zaměstnanci společnosti B. s.r.o. a zejména pan B. měli vědomí o tom, jak se platby dopravcům provádějí, kdy se jim prováděly, a též dopravcům zdůvodňovali, proč platby nebyly provedeny v dohodnutých termínech. Od května 2003 pak zajišťovala jednání s dopravci jednatelka společnosti paní B., příp. na základě jejího příkazu pan B. Dodal, že paní B. rovněž souhlasila, aby platby byly, tak jako doposud, prováděny na jeho (obviněného) účet s tím, že mu byla stanovena povinnost všechny došlé finanční prostředky z účtu vybírat a předávat je jí nebo panu B. Podotkl, že mu není známo, co se s těmito prostředky dělo posléze. V této souvislosti upozornil, že soud upustil od výslechu svědkyně B., jež by všechny výše uvedené skutečnosti musela potvrdit, resp. že nedošlo ani k výslechu paní H., která by potvrdila, kdo řídil činnost společnosti B. s.r.o.
Posléze odmítl, že by někdy nechal na fakturách vystavených společností B. s.r.o. uvádět svůj soukromý účet jako účet společnosti B. s.r.o. (přitom odkázal na výslech svědků, zejména pana Z. a P.) či že by finanční prostředky, které došly na jeho účet, byly použity pro jiné účely, resp. pro jeho vlastní potřebu. Argumentoval, že svědeckými výpověďmi především paní V., Z. a K. a pana B. bylo prokázáno, že všechny finanční prostředky týkající se společnosti B. s.r.o. vybíral a předával panu B., který z nich hradil provozní výdaje společnosti a platby dodavatelům služeb, příp. je použil se souhlasem paní B. na rekonstrukci jejího rodinného domu ve V. Zdůraznil, že z finančních prostředků z předmětného účtu použil pro svoji potřebu výhradně měsíční mzdu, jíž obdržel od pana B.
Podle jeho názoru se soud důsledně nezajímal o jeho (příp. B.) obhajobu, týkající se použití finančních prostředků pro zajištění rozjezdu společnosti B. s.r.o. v roce 2003, kdy bylo nutné hradit provozní náklady. Poznamenal, že měl za to, že se nejedná o žádnou trestnou činnost, když poskytne svůj účet pro rozjezd společnosti B. s.r.o., navíc za situace, kdy se domníval, že se stane jejím společníkem a jednatelem. K tomu mj. doplnil, že panem B. byli o poskytnutí účtů požádáni i paní V. a pan Z., což oba shodně potvrdili, a že v případě paní V. k zapůjčení jejího osobního účtu dokonce došlo. Zmínil také, že nevedl žádné účetnictví společnosti B. s.r.o., včetně peněžního deníku, pokladních a fakturačních knih apod., tyto vedl zpočátku pan Z. a od května 2003 paní B.
Dále shledal, že nebylo prokázáno, že firma H. H. – H. uhradila na jeho účet peníze za přepravu zboží, přitom akcentoval, že se tak mělo stát přede dnem 14. 2. 2003, tedy dříve než umožnil poskytnutí svého účtu, stejně jako v případě popsaném v bodě A) 2) obžaloby. Vyjádřil přesvědčení, že vyšetřovatel, jakož i státní zástupce a soud vycházel pouze z tohoto, jaká částka byla přepravcům zaplacena, a tudíž jaká škoda jim měla být způsobena, a nikoli z toho, že by byla prokázána jakákoliv jeho účast na jednání a na uzavření smlouvy o přepravě mezi společností B. s.r.o. a dodavateli služby. Nedošlo tedy k prokázání, že tyto skutky spáchal právě on, ale pouze k prokázání škody dodavatelů služeb, která měla být společností B. s.r.o., příp. jejími zaměstnanci nebo osobami, jež činnost společnosti řídily, způsobena. Prohlásil, že v případě prokázání škody jde typicky o občanskoprávní spor v rámci uskutečněných obchodně právních závazkových vztahů, na kterých se aktivně a s nějakým úmyslem nepodílel, resp. že jen plnil pracovně právní příkazy nejprve paní H., později pana B. a paní B.
Zhodnotil, že výše uvedenou obhajobu nevzal odvolací soud v úvahu, ani se jí nezabýval a ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně, a že oba soudy nesprávně hodnotily důkazy a z nich plynoucí závěry (především v neprokázání viny a úmyslu). Za neoprávněný označil závěr soudu o existenci předchozí domluvy a úmyslu na jeho straně a též seznal, že soud nevyslechl klíčové osoby paní B., paní H. a JUDr. P. Jmenovitě odvolacímu soudu vytkl, že neakceptoval skutečnost, že mu měla být prokázána činnost, k níž mělo dojít v období, kdy ve společnosti B. s.r.o. nepůsobil. Konstatoval pak ještě, že za hmotně právní námitku je nutno považovat námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Uzavřel, že jakýkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009], že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud vydal podle §265k odst. 3 tr. ř. rozsudek, kterým zruší rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 3 T 875/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 8 To 368/2008.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 8 To 368/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění [popsaná v bodech A) 1) – 10) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. To platí i ve vztahu k námitce nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu a námitce, že v případě prokázání škody jde o občanskoprávní spor. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů učinily, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Předmětný skutek tedy vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání (společně s obviněným L. B.), které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal (společně s obviněným L. B.) způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv fyzických a právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný skutkem popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nelze na tento skutek pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý